Proč by podle vás měli jít Češi, Moravané a Slezané k volbám do Evropského parlamentu?
Ze stejného důvodu, proč by měli jít k volbám do Poslanecké sněmovny, Senátu, krajských a obecních zastupitelstev nebo k volbě prezidenta. Je to způsob, jak si vybrat politiky, kteří reprezentují jejich zájmy, nebo jim aspoň příliš nevadí.

Přece jenom tady ale rozdíly jsou, neboť Evropský parlament má jiné pravomoci i způsob práce než ten český. Není to jeden z důvodů nižší účasti u eurovoleb, v těch minulých to bylo 28,5 procenta?
Nepochybně ano, ale je třeba si uvědomit, že různých vnitrostátních voleb se též účastní jiný počet voličů. V senátních je menší volební účast než ve sněmovních nebo při volbě hlavy státu. Každý český občan intuitivně chápe podstatu práce českého parlamentu, prezidenta, starosty nebo hejtmana. Nemusí to znát detailně, ale rámcově ví, co poslanci, obecní zastupitelé či prezident dělají a jaké jsou mezi nimi mocenské a politické vazby. To je dáno tím, že český ústavněpolitický systém funguje desítky let a zásadně jej nezměnilo ani zavedení přímé volby prezidenta. Evropský parlament je v tomto srovnání pro české občany relativní novinkou. Navíc Evropský parlament se od roku 2004 pozměnil výrazněji než český.

Eurovolby 2024 se konají od 6. do 9. června.
Zájem o evropské volby je dlouhodobě malý. Nižší účast bývá jen na Slovensku

V čem se Evropský parlament, nebo jak říkáte popis jeho práce, změnil?
Evropský parlament má tendenci každou změnu unijních smluv využít ve svůj prospěch neboli vždy získat víc pravomocí. Buď přímo v nových smlouvách, naposledy v Lisabonské z roku 2009, nebo tím, jak pravomoci vykládá.

To je jak?
Někdy jednostrannými kroky, jindy politickými dohodami s jinými orgány EU o detailech unijního rozhodování, jindy žalobami k Soudnímu dvoru EU. Evropský parlament je proto asi nejvíc proměnlivým tělesem ve velké čtyřce evropských institucí. Pro voliče je těžké europarlament pochopit proto, že ostatní hráči mají jasné a stálé role. Evropská rada je složena z premiérů a prezidentů členských států, Rada EU z resortních ministrů. A ti tam zastupují zájmy svých zemí a snaží se hledat kompromis, který je přijatelný pro většinu států. Evropská komise zastupuje zájmy celé Unie. A Soudní dvůr EU prosazuje integritu evropského práva, podobně jako český Ústavní soud chrání český ústavní pořádek.

Zdroj: Deník

Evropští poslanci ale neustále přeskakují mezi dvěma rolemi. Jedna je ideologická, neboť každý je členem nějaké evropské politické strany, jejíž program prosazuje na evropské úrovni. Jinak se tedy bude chovat český europoslanec zvolený za komunistickou stranu, jinak zástupce TOP 09. Zároveň má ale každý nějaký pas a je občanem jednoho z 27 členských států. Občas má tedy tendenci „kopat“ spíše za svůj stát než za svou politickou skupinu. Přepínání těchto dvou rolí je trochu matoucí, když se na to díváte zvenčí.

Občas hodně matoucí. V končícím volebním období jsme byli mnohokrát svědky stížností expremiéra Andreje Babiše, že lidovečtí a hlavně pirátští europoslanci neprosazují český národní zájem a hlasují proti předsedovi vlastní vlády. Je to jejich role?
To samozřejmě nezajímá jenom pana expremiéra, ale i politology. Máme k dispozici velké databáze hlasování europoslanců v různých frakcích. Ukazuje se, že ve většině případů je pro ně důležitější ideová spřízněnost, tedy do jakého politického klubu na evropské úrovni patří. Jsou ovšem momenty, kdy hlasují podle národního klíče. Třeba když krátce po vstupu České republiky do Unie Evropský parlament debatoval o aplikaci různých přechodných období, čeští poslanci zleva či zprava trvali na tom, aby byla co nejkratší a nejméně omezující. A kdyby se v budoucnu začalo například jednat o výrazném omezení jaderné energetiky, dá se předpokládat, že většina českých europoslanců by obhajovala českou pozici, která je k jádru obecně velmi vstřícná.

Nemusíme se pohybovat u virtuálních příkladů, protože podobného hlasování jsme byli svědky u migračního paktu, kdy kromě Luďka Niedermayera z TOP 09 a Radky Maxové ze SOCDEM, dříve ANO, byli všichni hlasující proti jeho závěrečnému znění.
Skepse České republiky k efektivitě nové verze migračního paktu byla velmi silná a šla napříč politickými stranami i skupinami v EP. Ale jak jste správě připomněla, ani v takovém případě není ta „národní“ jednota úplná. Voliče také může mást, že europoslanci používají trochu jiný jazyk a akcenty na půdě Evropského parlamentu a jiné doma. Nesmíme zapomínat, že když odjedou do Bruselu, Štrasburku či Lucemburku, neutíkají z domácí politické scény. Vždycky mají na paměti, co jejich chování v evropských institucích a hlavně obraz jejich aktivit udělá s jejich kariérou, ať už chtějí pokračovat na unijní úrovni, nebo se vrátit do Česka. To jsme viděli na Slovensku minulý rok, kdy se bývalý europoslanec Michal Šimečka stal lídrem Progresívného Slovenska a bojoval o premiérský post. A když prohrál, nevrátil se do Evropského parlamentu, ale zůstal v domácí politice a je lídrem opozice ve slovenském parlamentu.

Prof. Ivo ŠlosarčíkProf. Ivo ŠlosarčíkZdroj: Deník/Zbyněk Pecák

Je evropská zkušenost pro politika, který se vrací domů, bonusem?
Těch případů není mnoho, ale jejich počet postupně spíše narůstá. Dříve to bývalo tak, že když člověk odešel do evropské instituce této úrovně, byl to většinou konec jeho domácí politické kariéry. Teď se to mění a zkušenost z Evropského parlamentu nebo Komise je standardnější součástí politického životopisu. Česká politika ale není příliš dobrým příkladem, protože naši europoslanci či eurokomisaři se na domácí scénu až tolik nevracejí.

Příkladem velkého comebacku je Donald Tusk, který byl šéfem Evropské rady, pak lídrem opozice a nyní je polským premiérem. Pomohly mu k domácímu úspěchu právě evropský rozhled a známost?
V Polsku bylo vše násobeno enormním štěpením společnosti. Tuskův tábor se prezentoval jako proevropský, Kaczyńského jako euroskeptický, takže Tuskovo evropské angažmá jeho voliči spíše vítali. Jsou i další příklady, třeba italští premiéři Romano Prodi či Mario Monti, kteří byli členy Evropské komise, Prodi dokonce jejím předsedou. Ovšem máme i neúspěšné pokusy. Německý sociální demokrat Martin Schulz byl velmi vlivným poslancem a pět let šéfem Evropského parlamentu. Po skvělé kariéře v Bruselu se vrátil domů s tím, že se stane lídrem německé levice, ale po volebním neúspěchu jeho kariéra vyšuměla. Návrat je tedy možný, ale vždycky záleží na osobnosti toho politika a také na tom, zda má trochu štěstí. Tusk ho měl, Šimečka ho neměl.

Evropské volby se uskuteční 6.-9. června 2024.
Proč jít k Evropským volbám: Europarlament je stejně důležitý jako ten český

Čeští voliči si často kladou otázku, co v tělese o 720 lidech zmůže 21 poslanců. Na druhou stranu u normy Euro 7 mohli vidět, že právě díky Alexandru Vondrovi se podařilo její zmírnění. Jak to tedy s reálným vlivem tuzemských zástupců je?
Máme relativně malý počet europoslanců, ale víc, než by odpovídalo poměru k počtu obyvatelstva. Třeba osmdesátimilionové Německo bude volit 96 poslanců. Ukazuje se, že to, jak se poslanec dokáže prosadit, závisí hlavně na dvou faktorech. Za prvé je to členství v silné frakci Evropského parlamentu, která je blízko moci a rozhodování. A schopnost „vyboxovat“ si dobrou pozici v rámci svého klubu. Tam si lze vydobýt slušné postavení, jak to bylo vidět třeba ve skupině Zelených u pirátského europoslance a později místopředsedy EP Marcela Kolaji. A příběh pana Vondry zase dokazuje, že i v méně vlivném uskupení, konkrétně v jeho skupině Evropští konzervativci a reformisté (ECR), se lze zviditelnit na konkrétním tématu, jež se ale musí odpracovat.

Co to znamená?
Získat expertizu a reputaci v poměrně úzce specializované oblasti. Neprezentovat se jako odborník na celou zahraniční nebo zemědělskou politiku či celý Green Deal, ale soustředit se na určitý výsek dané tematiky. Ideálně v momentu, kdy se chystá nějaká legislativní změna či nová agentura. V tu chvíli je efektivní zaměřit se na tu oblast, stát se třeba zpravodajem projednávané právní normy. Tak si člověk vybuduje reputační kapitál, ostatní kolegové berou jeho připomínky vážně a může v unijní politice zanechat svůj otisk. To byl třeba příběh Alexandra Vondry a normy Euro 7.

Evropská lidová strana (EPP) zřejmě zůstane nejsilnější frakcí (dnes má 187 členů), ale jak to bude se socialisty (148 členů)? Mohli by je nahradit právě Konzervativci a reformisté (61 členů)?
To je obrovský otazník. Podle všech průzkumů ECR, jejímž členem je česká ODS, posílí. Otázka je, o kolik. Nejde až tak o konkrétní počet, ale jak to bude vnímáno. Zvýšení o deset poslanců může být posouzeno jako velmi silné, očekáváte-li nárůst o pět. Ale může to být i průšvih, pokud jste doufali ve dvacet. O reálné síle ECR ale nakonec rozhodne politická „gravitační“ síla největší frakce, tedy evropských lidovců. Ti mohou buď zohlednit posílení ECR a za těsnější spolupráci jim budou ochotni něco nabídnout, třeba větší vliv na podobu evropské legislativy, pozice v Evropském parlamentu nebo jiné funkce. Pokud ale nebudou chtít být štědří, může u konzervativců převážit snaha víc spolupracovat s radikály z Identity a demokracie (ID).

Tato frakce aktuálně sice vyloučila německou Alternativu pro Německo (AfD), ale opravdu si myslíte, že mezi ní a ECR může dojít ke spolupráci?
K nějaké její formě určitě.

Premiér Petr Fiala
ODS nechce ve frakci Orbánovy poslance, řekl premiér Fiala v debatě Deníku

Předseda vlády a ODS Petr Fiala mi řekl, že by byl nejenom proti účasti Orbánovy strany Fidesz v ECR, ale že vylučuje kooperaci s ID, kde jsou poslanci za SPD, Le Penovou nebo Salviniho.
Evropský parlament už zažil poměrně kreativní fungování koalic. Nemusí jít nezbytně o vytvoření dlouhodobé koaliční spolupráce, ale o kooperaci na konkrétních tématech. Klíčové bude chování evropských lidovců, jejich vstřícnost k frakci konzervativců a reformistů. Pokud bude jejich nabídka zajímavá, ECR jim dá určitě přednost před ID. Zásadní slovo tam budou mít Italové a Poláci, Bratři Itálie premiérky Meloniové a Kaczyńského PiS. Pokud jim lidovci nedají dostatečně atraktivní nabídku, dovedu si představit jejich naštvanou reakci třeba formou blokování výběru předsedy Komise nebo EP. Chápu, že představa spolupráce ECR a ID se českému premiérovi vůbec nelíbí, ale Evropský parlament má vlastní dynamiku, na niž mají národní vlády omezený vliv.

Jen připomínám, že místopředseda ODS Alexandr Vondra se netají tím, že při podpoře Eura 7 mu „nesmrděly“ ani hlasy od Le Penové a Salviniho.
Přesně tak to je, to je typický příklad nikoli strategického partnerství, ale ad hoc spolupráce na konkrétním tématu.

Jakou roli v povolebním vyjednávání sehrají osobní vztahy a různé animozity? Viděli jsme třeba, že Ursula von der Leyenová usilovala o přízeň Giorgie Meloniové, ale její Evropské lidové straně se to vůbec nelíbilo a naznačila, že pokud by tyto námluvy pokračovaly, nemusela by ji podpořit na post předsedkyně Evropské komise.
To je hra na více šachovnicích, kterou hraje předsedkyně Evropské komise s Evropskou radou, svými evropskými lidovci i europoslanci ostatních politických skupin. Trochu to také připomíná netflixovský seriál Problém tří těles. V Evropském parlamentu máme tři tělesa poměrně těžké váhy, tedy lidovce z EPP, reformisty z ECR a radikály z ID. Je poměrně těžké spočítat, kudy povedou jejich dráhy. Kdo říká, že přesně ví, jak bude vypadat jejich (ne)spolupráce po volbách, podle mě dost fabuluje. Frakce jsou docela vynalézavé, jak dokládá historie. Kdysi v EP fungovala skupina EPP-ED, kde byli třeba britští konzervativci a česká ODS, ale také eurooptimistická CDU/CSU. Politici těchto stran se domluvili, že budou spolupracovat například v ekonomických otázkách, ale již nikoli v ústavní debatě o budoucnosti EU.

Andrej Babiš v debatě Deníku sdělil, že není vůbec jasné, v jaké frakci nakonec poslanci za ANO skončí, ale že chtějí být bohatou nevěstou.
Tyto posuny jsou skutečně možné. V roce 2019 například nebylo úplně zřejmé, kde skončí čeští Piráti nebo ANO. A rozhodovalo se skutečně až poté, kdy bylo jasné, kolik europoslanců do své skupiny přivedou.

Překvapilo vás, že v kampani se jako výrazně proevropské a zelené profilovaly jen dvě strany, tedy Piráti a STAN? Všechny ostatní relevantní subjekty kladou důraz na omezení Green Dealu a tvrdší boj s ilegální migrací. Co si z toho má volič vzít?
To, že na evropskou úroveň se vrací tradičnější politika. Problémem evropské integrace posledních deseti let byla jakási absence alternativy k hlavním směrům evropské integrace. Strany, které říkaly, že některé velké projekty jsou problematické, dostaly nálepku protiunijních subjektů místo toho, aby se spustila debata o tom, jak by se taková politika dala upravit. To vedlo k růstu antisystémových stran, ale i frustraci u integračních proevropských stran. Teď se otevřelo okno příležitosti, kdy se může otevřeně mluvit o stinnějších stránkách Green Dealu, nejen co se týká životní úrovně, ale i strategické pozice Evropy. Přichází šance na jeho výraznou reformu, zvláště po zhodnocení geopolitických, bezpečnostních a energetických dopadů ruské agrese na Ukrajině nebo nové asertivity Číny. Reaguje na to dokonce již současná Evropská komise, která připouští diskusi o modifikaci již přijatých dokumentů a novelizaci směrnic a nařízení.

Místopředsedkyně Pirátů Markéta Gregorová.
Markéta Gregorová: Každý má právo na blbost a může šířit hlouposti

Lze tedy opravdu Green Deal reálně pozměnit nejen v jednotlivostech, ale jako celek?
Důležité je, že Green Deal není napsán do zřizovacích smluv, tam je jen několik obecných tezí o ochraně životního prostředí a klimatu. Detaily jsou ale na úrovni evropské legislativy, finančních programů, rozhodnutí evropských orgánů. To vše se skutečně dá změnit. Potřebujete ale spolupráci tří hlavních hráčů. Komise musí „vykopnout“ modifikované návrhy právních aktů, Rada EU a europarlament je musejí schválit. Téměř určitě se to stane, otázka je, v jakém rozsahu a jak hluboké ty změny budou. Existuje i krizový scénář, že se některé státy „vzbouří“ a nebudou pravidla respektovat. Tomu by určité oslabení Green Dealu mělo předejít. Hlavní úkol příští evropské politické reprezentace vidím v tom, aby hlavní parametry velkých projektů byly podrobeny klasické kritice, kdy je dovoleno mít jiný názor. A když ho někdo má, nemůže být vyloučen z debaty jako antisystémový politický aktér. Ukázalo se, že rozumné návrhy mají šanci na úspěch, jak potvrdilo přijetí normy Euro 7 nebo korekce zemědělské politiky. Jsem přesvědčen, že pokud většina českých stran nyní mluví o zmírnění Green Dealu a tvrdší protimigrační politice, nejde pouze o předvolební taktiku, ale o reálný odraz snahy českých politiků víc promlouvat do podoby bruselské politiky, být silnějšími hráči v evropském rozhodování.

Mají evropské volby potenciál ovlivnit rozložení sil na tuzemské politické scéně?
Na domácí scénu bude mít dopad nejen to, kolik poslanců která strana získá, ale jak bude vnímán vlastní volební výsledek jednotlivými stranami. Podle mě ani úspěch příliš neposílí opoziční strany a jejich vliv na tuzemské dění. Eurovolby ale mají potenciál značně destabilizovat vládní koalici a její vnitřní soudržnost, neboť mezi sebou soupeří členové vládní koalice: Spolu, STAN a Piráti. A i když se potenciál kroužkování na kandidátkách někdy přeceňuje, přesto asi největším dopadem výsledku eurovoleb může být nárůst tenzí uvnitř koalice Spolu, tedy ODS, KDU-ČSL a TOP 09.

Prof. Ivo ŠlosarčíkProf. Ivo ŠlosarčíkZdroj: Deník/Zbyněk PecákKdo je Ivo Šlosarčík

Narodil se v roce 1974 v Bohumíně.

Absolvoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze a Central European University v Budapešti. Je profesorem mezinárodních teritoriálních studií a držitelem titulu Jean Monnet Chair pro obor práva EU.

Nyní působí na Katedře evropských studií Institutu mezinárodních studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy, kde je zároveň garantem oboru evropská integrační studia. Patřil k zakladatelům Institutu pro evropskou politiku EUROPEUM, kde působil jako ředitel pro výzkum.

Zabývá se právními a institucionálními otázkami evropské integrace a adaptací českých politických a soudních struktur na členství v Evropské unii.

Ivo Šlosarčík je autorem řady odborných publikací věnovaných například europeizaci českého ústavního režimu, vnitřnímu fungování českých ministerstev, vymáhání pravidel v EU nebo politice Irské republiky.