O tom, co se v Černobylu stalo však ještě před oficiálním vystoupením Michaila Gorbačova běžela šuškanda. „Dozvěděli jsme se to zprostředkovaně. Tehdy jsem pracoval v jaderné elektrárně v Dukovanech a rámy, které měly odhalit případnou radioaktivitu u pracovníků, kteří elektrárnu opouštějí, začaly vykazovat záření i u lidí, kteří do práce teprve šli,“ zavzpomínal na událost, ke které došlo před pětatřiceti lety František Hezoučký.

Pozdější šéf jaderné elektrárny Temelín pracoval v roce 1986 v Dukovanech jako hlavní inženýr spouštění. „Bylo nám to divné. Ale podle povětrnostní situace jsme tušili, že se něco stalo v Sovětském svaz. Že to však byla havárie ve 1300 kilometrů vzdáleném Černobylu, to jsme opravdu nevěděli,“ popisuje Hezoučký, v dnešní době docent na Strojní fakultě Západočeské univerzity v Plzni.

Onoho 26. dubna 1986 se mu ale vybavily i jediné dvě jaderné havárie na území tehdejšího Československa. K nim došlo v letech 1976 a 77 v Jaslovských Bohunicích. „U obou jsem byl a radil, jak co a jak se má dělat, aby tyto havárie nenapáchaly velké škody,“ dodal muž, který byl obeznámen i s plány vládnoucí garnitury vybudovat na území tehdejšího Českoslovnska další jaderné reaktory. Po Dukovanech však nakonec vznikla jen ta v Temelínu. S její stavbou se začalo rok po událostech na Ukrajině.

„Už na začátku 80. let minulého století se hodně hovořilo o utlumení uhelných elektráren, které velmi znečišťovaly ovzduší. Tehdy ještě nebyla známá technologie odsíření. A dalo by se říct, že tehdejší vláda chtěla jaderné elektrárny téměř v každém okrese,“ dodal s mírnou nadsázkou František Hezoučký. Míst, kde se jaderná elektrárna zvažovala, bylo tehdejším Československu více. Podle docenta Hezoučkého byly hlavními adepty na elektrárnu Blahutovice na Novojičínsku a ve východočeském Tetově.

„Dokonce se uvažovalo i o elektrárně v Podkrušnohoří, ale tam by to bylo kvůli netálému podloží velmi drahé,“ vysvětluje Hezoučký.

Opatovice: Utajený projekt?

Jen málo se však ví o tom, že o jaderné elektrárně se uvažovalo i v okolí Opatovic nad Labem na Pardubicku. „V průběhu roku 1980 byla zahájena příprava lokalit po jadernou elektrárnu Východní Čechy. Podmětem pro zahájení výběru lokalit pro JE ve Východočeském kraji bylo předchozí porovnání potřeb a předpokladů realizace JE v několika krajích,“ stojí v dokumentech, které se jako memento své doby ukrývají v šanonech pardubického okresního archivu.

O hledání nových umístění jaderných zdrojů energie rozhodlo na svém jednání 8. října roku 1981 Předsednictvo vlády ČSSR. Mezi lety 1981 a 1982 pak zabezpečil resort energetiky zpracování územně plánovacího podkladu pro výběr lokalit jaderné elektrárny.

Podle dokumentů byly vytipovány Holice (4x1000 MW), Nechanice (4x1000 MW), Opatovice (2x1000 MW (s možností rozšíření o další dva bloky na celkový výkon 4 000 MW)) a Rohoznice (2x1000 MW). Do užšího výběru poté postoupily Holice a Opatovice.

 „Lokalita Opatovice se v té době zdála jako poměrně příznivá. A to z několika hledisek. Například tu byla nízká seismicita. Výhodou byla i poloha ve středu republiky a tím pádem ve středu celé elektrizační soustavy,“ uvedl jeden z pamětníků, který dostal část tohoto úkolu na svůj stůl v roce 1984. Své jméno, které redakce zná, však nechtěl uvést.

S výstavbou nové jaderné elektrárny se podle dochovaných dokumentů počítalo v letech 1994 až 2000, kdy měl být spuštěn první blok. Areál elektrárny byl i na pozemcích bývalého složiště popílku Dřítče. Tedy na místech, kam dnes například chodí hrát lidé golf. Pokud by skutečně k výstavbě jaderné elektrárny došlo, zanikly by v okolí Opatovic tři vesnice. Definitivní tečku za „jadernými Opatovicemi“ udělala sametová revoluce.