František Vilém Sieber, někdy označovaný také v německém přepisu svých křestních jmen jako Franz Wilhelm Sieber, se narodil před 230 lety, 30. března 1789. A třebaže nepatří mezi nejčastěji citované historické předobrazy Járy Cimrmana, mnohé z částí jeho životopisu jakoby přímo zrcadlily život slavného fiktivního českého všeuměla.

Také František Vilém Sieber byl totiž muž mnoha talentů. Byl to cestovatel, sběratel rostlin, botanik, ale později i básník a dramatik. Už na gymnáziu navíc projevil také značný talent pro grafiku, později studoval architekturu, přešel na strojírenství a údajně se objevoval i na přednáškách z matematiky, lingvistiky a medicíny. Nakonec ale těchto studií zanechal a začal se zabývat přírodními dějinami, zejména botanikou, jež se mu stala celoživotním osudem.

S Járou Cimrmanem měl však bohužel společné i to, že to byl smolař, megaloman, svým okolím nepochopený vizionář, svárlivý člověk a trochu zmatený filozof. Nakonec i duševně vážně nemocný.

První cesty doma i po Evropě

V 20. letech 19. století podnikl několik botanických výprav po Čechách, podle serveru Botany.cz jsou známy jeho sběry z okolí Českého Krumlova i Krkonoš, v roce 1811 se také vydal na cestu do Tyrol a Itálie (mimo jiné zde třikrát vyšplhal na Vesuv, dělal botanické sbírky na Garganu a navštívil Capri).

V letech 1817 až 1819 realizoval spolu s jindřichohradeckým zahradníkem Františkem Kohoutem několik sběratelských cest na Krétu a ostrovy řeckého souostroví, do Palestiny a do Egypta. Na všech místech sbíral přírodniny, ale také starožitnosti, umělecké a etnografické předměty.

Kohout pak v dubnu 1819 odcestoval v Sieberových službách ještě do guyanského Cayenne a Surinamu a v roce 1820 na antilský ostrov Martinik. Ze všech těchto misí posílal Sieberovi rostliny pro jeho sbírky.

Cesta kolem světa

Největší cestovatelské dobrodružství Františka Viléma Siebera přišlo o dva roky později. V roce 1822 odcestoval přes Lipsko, Jenu a Paříž do Marseille, kde nastoupil na loď plující do jižní Afriky, odtud cestoval na Mauricius a nakonec až do Austrálie, tehdy ještě označovanou jako Nové Holandsko. Od 1. června 1823 do prosince 1823 zůstal v australském přístavním městě Sydney (tehdy zvaném Port Jackson), kde měl během těchto sedmi měsíců shromáždit celkem 645 vzorků různých rostlin. Kromě botaniky se věnoval i sběru zvířecích preparátů a uměleckých i etnografických předmětů.

Cesty kolem světaZdroj: DeníkZačátkem prosince 1823 odcestoval z Austrálie přes Pacifik na Galapágy a odtud k Mysu Horn. Na americký kontinent však údajně nikdy nevstoupil, byť to některé jeho starší životopisy uvádějí. Podle těchto prací v Americe sbíral přírodniny pro německého botanika Johanna Centuria Hoffmanna, hraběte z Hoffmannseggu, jenž byl údajně po jistou dobu jeho zaměstnavatelem. Právě on měl prý Siebera do Brazílie poslat. Současní historici to ale vyvracejí s tím, že jde zřejmě o záměnu dvou osob a člověk vyslaný Hoffmannem není totožný se Sieberem.

Po návratu z cest v roce 1824 se Sieber střídavě zdržoval v Drážďanech a Lipsku, kde se zabýval uspořádáváním svých bohatých sbírek a literárních publikací. V roce 1830 ještě navštívil Paříž a oblast Dauphiné ve francouzských Alpách, pak se však vrátil do rodné Prahy, kde prožil zbytek života.

Smrt kráčí dobrodruhům v patách

Vlastní sbírky Sieber doplňoval exponáty od dalších cestovatelů, které si pro tuto práci najímal. Mezi další Sieberovy spolupracovníky patřili kromě už zmiňovaného zahradníka Kohouta třeba Carl Theodor Hilsenberg z Erfurtu a Čech Václav Bojer, doplňující sbírky z Madagaskaru a Maskarén, Michael Pfeiffer, jenž ho obohacoval nálezy z Černé Hory, Franz Wrba z Moravských Budějovic, sbírající v jihoamerické Francouzské Guyaně a na Trinidadu, schwetzingenský Carl Zeyher, působící v jižní Africe, Bocche di Cattaro, který vedl průzkum v Dalmácii, Andreas Döllinger a Philipp Mittelbach.

Také Kohout pro Siebera nadále pracoval a po návratu z Martiniku se v jeho službách vydal společně s dalším Sieberovým spolupracovníkem Josefem Schmidtem (původní profesí rovněž zahradníkem, který působil v Lysé na Labem) do Afriky, kam vypluli 5. května 1822 z přístavu v Marseille. Půl roku chtěli strávit v africkém Senegalu, pak hodlali zamířit do Sierra Leone a do Beninu, odkud chtěli opět cestovat do guyanského Cayenne a přes sever Jižní Ameriky do surinamského Paramariba.

Tato cesta však hned na začátku skončila tragicky, protože oba muži zemřeli krátce po příjezdu v Senegalu. Zřejmě se nakazili malárií, k níž mohla přispět i jedna Kohoutova noční vycházka bez košile (uvedl to v roce 1823 německý odborný časopis Flora oder Botanische Zeitung). Malárii podlehl o pár let později i další Sieberův spolupracovník Carl Theodor Hilsenberg, jehož zasáhla na Madagaskaru.

Temná stránka osobnosti vedla vědce do zkázy

Jako řada jiných originálních a průkopnických osobností ani Sieber nebyl jednoduchý charakter a řada jeho skutků je přinejmenším diskutabilní. V roce 1820 například vyhlásil, že vynalezl lék proti vzteklině. To se ale nikdy nepotvrdilo - botanik pravděpodobně jen doufal, že se mu na základě tohoto ohlášení podaří získat nějakou podporu, kterou by použil na financování svých cest a na zaplacení spolupracovníkům.

Peníze mu ostatně chyběly neustále a snažil se je opatřovat nejrůznějšími způsoby - sestavoval zvláštní herbáře pro pěstitele rostlin, inzeroval žádosti o finanční dary, organizoval výstavy nashromážděných uměleckých a etnografických předmětů (po cestě do Orientu například uspořádal výstavu nazvanou "egyptský kabinet"), za něž požadoval vstupné a podobně.

Se svými sbírkami také obchodoval. Po mnoha neúspěšných jednáních s rakouskou vládou, zda by je neodkoupila, se je Sieberovi nakonec podařilo prodat (s výjimkou botanické části) za šest tisíc zlatých Bavorské akademii věd (Bayerische Akademie der Wissenschaften), jejímž členem byl od roku 1820. Výtěžek z prodeje však neodpovídal jeho předpokladům, protože jeho plány byly příliš velké - konkrétně chtěl založit v Praze všesvětový cestovatelský ústav (Reiseanstalt), který by jeho sbírky stále rozšiřoval a fungoval jako světové centrum sbírek přírodnin a současně obchodu s nimi. Na takový záměr však Sieberovy prostředky nestačily, takže se nezřídka dostával do hmotné nouze.

To u něj vyvolávalo záchvaty vzteku, které se projevovaly veřejnými invektivami na adresu rakouských úřadů a řadou sporů s vysoko postavenými osobnostmi, v nichž mohl jen těžko uspět. Nakonec byl jako duševně chorý internován v pražském blázinci, kde v roce 1844 jako pětapadesátiletý zemřel. Do ústavu nastoupil 5. prosince 1830 a prožil v něm čtrnáct osamělých let, během nichž mimo jiné uspořádal své herbáře a navrhl zahradní altán, kde se v létě konaly koncerty. Ani tady neustal ve svém megalomanském snění, například spřádal plány, jak udělat z egyptské pouště ornou půdu.

Sieberův neuspokojivý duševní stav se částečně promítl také do jeho literární tvorby. I tak však zůstává jeho písemný odkaz bohatým a cenným svědectvím o době i jejích objevech. Jeho mistrovským dílem se stala zejména dvoudílná publikace "Cesta na ostrov Kréta", poprvé vydaná v roce 1823, která se vyznačuje mnoha hodnotnými pozorováními přírody i dějin. V témže roce vydal další práci naznvanou "Cesta z Káhiry do Jeruzaléma a zpět".

Kromě toho publikoval v letech 1811 až 1823 nejrůznější pojednání a eseje v tehdejších časopisech a popisoval artefakty, jež se mu podařilo získat na Krétě, v Palestině a v Egyptě, včetně egyptských mumií - ty později prodal velkovévodovi výmarskému a Českému muzeu (dnešní Národní muzeum). Jeho sbírky obohatily kromě pražského Národního muzea i botanický institut pražské Německé univerzity i císařsko-královské Hofmuseum ve Vídni.

"Ať se již díváme na Siebera jakkoli, musíme konstatovat, že svými sbírkami, které pořídil na vlastní náklady, se zcela nesmazatelně zapsal do historie nejen české botaniky," uzavírá své pojednání o Sieberovi šéfredaktor serveru Botany.cz a rada Přírodovědné společnosti Ladislav Hoskovec.