Malování, kresba, psaní knih pro děti i pro dospělé, ilustrování, řízení humanitární organizace… Tyto činnosti budí dojem, že Jan Bárta se živí zásadně „duševní“ potravou. Docela rád si prý ale pochutná i na dobrém jídle, což je vedle spánku jediná „přízemní“ záliba, kterou jsem z něho dokázala vyloudit. Je to logické, na ostatní jednoduše nemá čas.

Jak se člověk stane ředitelem humanitární organizace. Podobnou pozici si asi nevysní…
Ne, nikdy jsem o tom nesnil, a ani mě to nenapadlo. Snad jenom, když byl balkánský konflikt, jezdíval jsem v letech 1995 až 1997 s ředitelem Adry jako dobrovolník a redaktor do zemí bývalé Jugoslávie. A protože jsem výtvarník, tak mi našel práci, při níž jsem maloval s dětmi přímo v Sarajevu, ve sklepních školách, což bylo velmi zajímavé. Vznikla pak výstava, která putovala po České republice. To jsem dělal jako dobrovolník, jako něco navíc, a nikdy by mě nenapadlo, že se bych se měl živit podobným způsobem.

Co vás tedy přesvědčilo?
Ukončil jsem práci v marketingovém oddělení jednoho podniku a odletěl jsem se svými dětmi do kanadského Vancouveru, kam mi poprvé zatelefonoval kamarád, s nímž jsem v době komunistů dělal dvanáct roků na šachtě, a říkal mi: „Honzo, já jsem se stal předsedou rady Adry a je vypsaný konkurz na ředitele, zúčastni se ho!“ Odpověděl jsem mu, že ani náhodou. Takhle se to opakovalo asi čtyřikrát, a když volal popáté, stál za mými zády syn a říkal: „Tati, tak to zkus“. A tak jsem to zkusil a může za to můj syn.

Občas si však stejně kladu otázku, jestli je to nejlepší, co mohu dělat. Na druhou stranu musím říct, že v porovnání s těmi předchozími pracovními místy, mě práce v Adře skutečně naplňuje.

Říká se, že lidé jsou k sobě lhostejnější než dřív. Lhostejnost ale musí být pro ředitele humanitární organizace největší strašák. Jak s ní bojujete?
Nemyslím si, že by lidé byli lhostejní, ale vztahy nějak zpovrchněly. A já s tím nechci bojovat, myslím si, že je lepší lidem naznačit, kde je určité řešení. Lhostejnost totiž vytváří pocity samoty, jež prohlubují existenciální strachy. Když jste v kolektivu, řada těchto starostí se vyřeší tím, že sdílíme radosti a bolesti s druhými lidmi. Ono to v sobě má křesťanský náboj, v biblickém textu je někde napsáno „jedni druhých břemena neste“.

Ani v moderní době to není nijak náročné. Máme Evropský rok dobrovolnictví a člověk, který má odvahu a chuť si jednou za týden zajít do domova důchodců popovídat s nějakým starým člověkem, nebo středoškolačka, která jde do dětského domova nebo do kojeňáku pohlídat na dvě hodiny dítě, to je věc, která pomáhá lámat hroty lhostejnosti. Určitě by se dala uvést spousta výpovědí lidí, kteří říkají, jak je taková setkání v domově důchodců nebo na jiných místech, kde je potřeba opory, obohacují.

S dobrovolníky se hodně setkáváte, jací lidé se do podobných programů nejčastěji pouští?
Rozdíl je mezi dobrovolnictvím u mimořádných událostí, jako jsou povodně, kde najednou nastoupí armáda dvou a půl tisíce dobrovolníků jako například na Liberecku. Řekl bych, že zde převažují muži, protože se jedná o fyzicky náročnou práci. Je úžasné, když lidi z druhého konce republiky přijedou ráno a řeknou: „Dejte mi práci, chci pomáhat.“ A zároveň se práce neštítí, to je, myslím, charakteristické pro muže.

Standardní dobrovolnická práce je, myslím, doména žen. Především těch po čtyřicítce, kterým začínají vylétat děti z hnízda a místo po nich je opuštěné. V ženách zůstává potřeba se o někoho starat, někoho hlídat, a vycházejí jí vstříc tím, že se přihlásí do dobrovolnického centra. Velkou radost mám z toho, že se přihlašuje i hodně mladých lidí, převážně středoškoláků. Motivuje je potřeba poznávat, cíleně se vyptávají starých lidí, jak se kdysi žilo. Skutečně nejde o sociální péči v pravém slova smyslu, spíš o to, co utváří občanskou společnost. Setkávají se generace, povídají si, tak jak to má být a jak to kdysi bylo.

Sám do dobrovolnických center jezdíte, jaké pocity vám zůstávají? Jaké vzpomínky?
Jsem úplně obyčejný člověk, takže mi zůstávají především pěkné vzpomínky. Například na Liberecku mě dojalo, že kostel, který sloužil k bohoslužbě, byl najednou připraven jako noclehárna, jako jídelna. Je fantazie, že v této sekularizované společnosti najednou kostel plní funkci občanskou a slouží lidem.

Právě chystáte velikonoční sbírku, jak mohou lidé pomoci?
Letošní sbírka je už desátá a je vyhlášena na úterý 19. a středu 20. dubna, v ten den se budou po městech v celé České republice pohybovat studenti středních škol v tričkách Adra s originálními kasičkami, do nichž mohou zájemci přispívat. Vybírání se mohou účastnit mladí lidé starší patnácti let, stačí kupříkladu vytvořit skupinu několika kamarádů a nahlásit Adře, v jakém městě a jakých hodinách se budou studenti pohybovat. Od nás už dostanou všechny náležitosti i pokyny, jak při vybírání postupovat.

Po celý rok pak mohou lidé přispívat dárcovskými SMS, stačí zaslat text DMS ADRA na číslo 87777. Otevřený je i účet 40284028/0300, variabilní symbol 394, kam mohou zájemci převést libovolnou částkou. Vybrané peníze jsou potom rozděleny na třetiny, z nichž je jedna určena na dlouhodobé rozvojové projekty, další na humanitární pomoc při mimořádných událostech a poslední pomáhá v jednotlivých regionech České republiky.

Která ze tří částí působí na lidi nejvíc, která je naopak potlačena?
To se dá charakterizovat příslovím „bližší košile než kabát“, což znamená, že lidi oslovuje podpora pomoci, kterou mají nablízku, znají ji a vědí, kam peníze jdou. Když pomáháte někomu deset tisíc kilometrů od nás, je pochopitelně složitější dopátrat se pravdy, než máte-li nějaký hospic nebo středisko za rohem a můžete kontrolovat, jak podpora konkrétně působí. Největší podporu tedy nachází třetina domácích projektů.

Na druhou stranu chci říct, že zkušenost učí, že když dojde k nějaké katastrofě, tak lidi ochotně pomáhají, což je případ tsunami v roce 2004. A zažíváme to znovu i teď v případě Japonska.

V naší společnosti ale zatím chybí vědomí, že nejde jenom o to zachraňovat lidi, když se topí, ale je třeba podpořit je, aby si začali co nejdříve pomáhat sami, což je v chudých zemích například podpora zemědělství nebo vzdělání. Kdyby ve světě na jihu byla větší podpora vzdělávání, věřím, že by se řada problémů vyřešila, rozhodně lépe než tím, že se někam nasype sušené mléko nebo dodá chleba. Rozvojovou pomocí myslíme právě to, že lidem poskytneme prvotní impuls, aby měli odvahu, chuť a sílu rozvíjet se sami.

Procestoval jste mnoho států a prý si s sebou vozíte skicák. Který z nich by byl nejtlustší, z míst, kde se vám líbilo nebo naopak ne?
Mám asi už dvanáct skicáků, do kterých si dělám nejen poznámky, ale do nichž si i rád kreslím. Hodně mě zaujala Kambodža, Vietnam, mám rád africké země, Etiopii i Keňu. Ale nemůžu říct, zda jsem víc kreslil tam, kde je hezky, nebo tam, kde není. Nejvíc jsem kreslil tam, kde jsem musel čekat. A víte, kde jsem čekal nejvíc? Na letištích.

Jednou jsem čekal na spoj dokonce šestnáct hodin a za tu dobu vznikla řada kreseb. Byly výpovědí o střetech kultur. Například jdou dvě Evropanky v kraťasech s holými rameny a za nimi dvě ženy z Perského zálivu v černých dlouhých řízách, kterým jsou vidět jenom oči. A teď budu možná škaredý, ale já bych řekl, že se mi víc líbily ty ženy v černých dlouhých řízách. Střetávání kultur na letištích je vůbec zajímavá věc…

Řadu kreseb mám z Pákistánu po zemětřesení, z Kašmíru. V jednom nakladatelství chystám knížku vzpomínek na setkání s lidmi v místech, kde jsem se pohyboval, a možná ji doplním nějakými kresbami ze skicáků.

Kniha se bude jmenovat Kohouti kokrhají všude stejně…
Název mě napadl, když jsem byl na Jávě po výbuchu sopky. Na vychladlém spáleništi jsem objevil kvočnu s kuřátky, všechno pobořené a ta kvočna vylézala z těch sutin a popela. Uvědomil jsem si, že když se probudím na sídlišti u nás v Praze v Kunraticích, tak ráno slyším stejné kokrhání jako třeba v Itibu v Africe nebo na Jávě, a napadlo mě, že jsme všichni nechci říct „bratři“, ale z jednoho těsta. Máme dost stejné základní potřeby.

Na druhou stranu, kdybychom chtěli být k sobě upřímní, museli bychom uznat, že bohatý sever, ke kterému patří i naše země, je vlastně minorita mezi těmi sedmi miliardami obyvatel světa. Většina lidí se zdaleka nemá tak dobře jako my. A co je burcující – oni to nikdy mít nebudou, protože kdyby všichni chtěli žít jako my, tak bychom na tu spotřebu potřebovali minimálně dvě zeměkoule. A to je obrovský problém, který bude muset řešit i naše společnost. I miliarda Číňanů by samozřejmě chtěla jezdit auty, ale to znamená obrovský nárůst spotřeby, budování silnic… Skoro se lekám, že kdyby to mělo být v průměru jedno auto na 1,6 člověka, jako je to v Evropě, byla by Čína zabetonovaná.

To je věčná otázka, jestli ti lidé budou spokojení, když se budeme snažit prosazovat u nich to své…
Já vám to nailustruji jedním příběhem. Půl, možná čtvrt roku po tsunami, jsme spolupracovali na instalaci vody na souostroví Surin, což národní park u břehů Thajska. Před tsunami tam ve třech vesnicích žili mořští nomádi. Svoje domy měli postavené na kůlech, přímo nad mořskou hladinou. Veškerá hygiena se děla tak, aby špínu a odpad smetl odliv. Přišlo tsunami a samotný thajský král nechal postavit domy nové, moderně kumulované ve třech řadách, ne na kůlech nad mořem, ale až za pláží. Kam šel všechen odpad teď? A kde ti lidi teď chodili na záchod? Za třetí řadou domů brzy narostla hromada odpadků a kolem se šířil zápach.

Když jsme navrhovali, že bychom tam postavili sprchy a záchody, řekla nám správa národního parku, že mořští nomádové takové věci nikdy nepoužívali a ani nám to nedovolí. No, ale ta hromada odpadu a doslova hnoje se tam vrství dodnes.

Večer jsem se procházel po pláži, na jejímž konci čapěli malí kluci, kteří se celý den máchají v moři. Před nimi byl balvan a na něm televize na baterii, ve které šel americký thriller. A v tom je obrovský problém, ti kluci mají úplně stejné touhy jako naši kluci. Můžeme vykládat „nechme národu kulturní dědictví“, ale po spotřebě touží téměř všichni. Takže i ten kluk s holým zadkem, mořský nomád, který žije v národním parku, po shlédnutí amerického filmu zcela jistě bude chtít mít auto a bude chtít mobil.

Co s tím udělat? Já sám nevím. Mně se strašně líbí myšlenka profesora Mlčocha, který říká: „Je třeba se učit dobrovolné skromnosti, protože jinak nepřežijeme.“ Já tím nechci strašit, ale skutečně si myslím, že východisko je někde tady. Jestli si nechceme zničit naši planetu, budeme na to muset přistoupit.

O sociálních rozdílech se snažíte informovat i malé děti, jež mohou malovat obrázky na téma Jak si hraju. Jak soutěž probíhá a co je jejím cílem?
Jak si hraju aneb Báječný svět her a hraček je soutěž pro děti prvního stupně základních škol. Cílem soutěže je pěstovat v dětech od malička pocity solidarity a rozšiřovat jejich obzory. Seznámit je s životem dětí v rozvojových zemích, vhodnou formou jim vysvětlit, že život, který zde žijeme, není samozřejmostí pro jejich vrstevníky z nejchudších zemí, o čemž by jim před začátkem samotného malování nebo kreslení měla vyprávět paní učitelka, maminka nebo babička. Děti mohou kreslit obrázky v rámci školního vyučování, ale i se svými rodiči nebo prarodiči. Jediné, co musí dodržet, je téma, náležitost k prvnímu stupni a formát A4 nebo A3. Obrázek pak mohou poslat na adresu Adry: Klikatá 90C, Praha 5 Jinonice, 158 00, uzávěrka je 31. března. Porota poté vybere 100 nejlepších obrázků, z nichž vznikne kniha doplněná příběhy dětí z různých koutů světa. Od 3. května pak budou obrázky vystaveny v Národním muzeu.

Jaké obrázky se vám líbí?
Mně se líbí obrázky, kde děti nezapomínají na druhé. Nejtragičtější mi připadá, když dítě zůstane na obrázku úplně samo. Líbí se mi, když si přizve kamaráda, s nímž si na obrázku hraje. A to se už zase přibližuje naší práci, při níž jde o druhého člověka. A když bych to měl uzavřít, připadá mi, že je to jediné, co má smysl - práce pro druhé. Podstatné je nezůstat sám na světě, a to znamená vyjít tomu druhému vstříc. Nečekat, až mě někdo začne obskakovat. Tomuhle se neustále učím. Nejvíc bolesti je tam, kde si lidé najednou přestávají rozumět. Mít odvahu vycházet těm druhým vstříc, navzdory třeba i méně pozitivním zkušenostem s nimi, to vnímám jako jednu z důležitých cest k rozvoji lidské společnosti.

Kdo je Jan Bárta

- Narodil se v Ústí nad Orlicí. Vystudoval propagační výtvarnictví a po revoluci teologii.
- S humanitární organizací ADRA spolupracuje od roku 1995, v září 2004 se stal jejím ředitelem.
- Malíř, grafik, spisovatel, novinář a ilustrátor.
- Autor dětských knih Vyprávění nejen pro Teofila a Ostrov trosečníků a knižních rozhovorů s profesorem Lubomírem Mlčochem (Čas pravé radosti) a s Danou Němcovou (Lidé mého života).
- Je ženatý, má dvě dcery, syna a tři vnoučata – dvojčata holky a tříměsíčního vnuka.

Barbora Vaníčková