Do děcáku jsem šel dobrovolně. Neměli jsme peníze na školu, říká designér Ďurina

Do děcáku šel jako jeden z mála dobrovolně. „V sedmnácti letech, tedy na poslední chvíli. Bydlel jsem s bráchou a tátou. Moc to u nás nefungovalo, táta se nezvládal starat, neměli jsme peníze. Musel bych nechat střední školy. Nebyl jsem na tom ani psychicky dobře, život v nefunkční rodině si vybíral svou daň,“ popisuje nyní třicetiletý Jan Ďurina.

Zašel si proto za školní psycholožkou a ta mu navrhla jako jedno z řešení odchod do dětského domova v Plzni. Zde pobýval tři roky a když šel studovat vysokou školu, dostal tu startovací byt. „Odchod do dětského domova beru jako nejlepší rozhodnutí v životě a psycholožku jako svou druhou mámu. Díky tomu jsem mohl vystudovat a naučit se základní věci, které mi rodina nepředala,“ vysvětluje.

play_fill

Cestu si vyšlapal přes průsery. Dnes šikanuje Jágra i Babiše v kadeřnictví

Česko

Vystudoval grafický design na střední škole v Plzni známé jako Nerudovka. Pokračoval pak produktovým designem na Západočeské univerzitě v Plzni. Náročné studium s drahými pomůckami si mohl dovolit i díky stipendijnímu programu organizace Dejme dětem šanci. Projekt Podporuj mě mu zase pomohl získat mecenáše. To vše mohl mít jen v případě, že bude úspěšně studovat. „Znamenalo to pro mě tlak, ale i motivaci, proč dál studovat. Jenže hodně děcek chce co nejrychleji vypadnout, a pak toho litují. Některé tam jsou odmalička a mají už dost striktního režimu, další jsou pod vlivem rodičů, kteří je přesvědčí, aby se k nim vrátili,“ vypráví.

Bdí nad námi patron

V osamostatňování a ve zvládání běžného života mu pomohlo i zapojení do programu Patron, za nímž stojí Liga otevřených mužů. Chlapci opouštějící dětský domov k sobě získávají dobrovolníka - bezúhonného muže nad třicet let, jenž prošel psychologickým pohovorem a speciálním školením. Ten mu pomáhá zorientovat se ve světě za branami domova. Poskytuje mu také pozitivní mužský vzor a předává mu své zkušenosti. Mnoho mladíků totiž s otcem vůbec nevyrůstalo, popřípadě to nebyl zrovna příklad k nápodobě. V dětském domově pak zažili především vychovatelky. Existuje už i ženská verze programu - Patronka.

Sociálka ji sebrala ve třinácti. Nejdřív ji to naštvalo, teď je za děcák vděčná

Česko

„Díky programu jsem poznal Petra, tátu od třech dětí. Dělal mi patrona celou dobu, co jsem studoval výšku. Dodnes se vídáme. Často se na něj obracím, když si s něčím nevím rady, nebo když něco potřebuju zařídit a poradit s tím. Našel jsem u něj i psychickou podporu,“ vypráví Honza.

Jeho Patron Petr Naske pracuje jako odborník na digitalizaci vzdělávání pod Národním pedagogickým institutem. Vzpomíná, že se s Honzou potkal v jeho sedmnácti letech, kdy měl akorát před maturitou a hlásil se na univerzitu. „Někdy šlo o úplně obyčejná setkání a jindy jsem mu třeba pomáhal sepsat odvolání na vysokou školu,“ popisuje.

V době, kdy oficiálně působil jako Honzův patron, příliš podpory nepotřeboval, protože až do 26 let pobýval v plzeňském dětském domově a v jeho startovacím bytě, takže se mu pomoci dostávalo od nich. „Náš vztah jsme vlastně zúročili až v jeho 27 letech, kdy opustil tento systém a musel se postavit na vlastní nohy. Pomohl jsem mu se změnou práce, zakládáním živnosti a podobně. Navštěvujeme se doposud a jsme kamarádi,“ líčí.

Že se stal součástí tohoto programu, Naske rozhodně nelituje. Dle svých slov nahlédl do jiného světa. Pochvaluje si také, že mu projekt rozšířil kompetence. Patroni totiž musí pravidelně absolvovat schůzku s odborným supervizorem, jenž je posouvá dál.

Pracuje i s pochroumanou rukou

Ďurina je dnes úspěšným 3D grafikem, pracuje pro designové studio, které mimo jiné dělá na podobě aut pro Škodu. „Úzce spolupracuji s designérem, jenž navrhuje interiér nebo exteriér vozu a já pro něj modeluji, jak by takové provedení fungovalo v praxi,“ vysvětluje.

close info Zdroj: Deník/ Zuzana Hronová zoom_in Jan Ďurina

Když se s ním setkala reportérka Deníku, měl zrovna pravou ruku v sádře. Na dotaz, jak s tím jde dělat na počítači, odpovídá: „Nejde. Nemůžu totiž držet myš. Musel jsem proto nyní přejít na tablet a grafické pero. Ale jelikož jsem živnostník, musím makat, i kdybych neměl ruce ani nohy.“

Dodává, že proto zkouší stíhat i vlastní zakázky, spolupracoval například s animačním studiem na animovaných filmech nebo s vývojáři počítačových her. V době, kdy studoval, šlo o velmi perspektivní obor. „Dnes už by se o tom dalo spekulovat, je nám trochu v patách uměla inteligence,“ upozorňuje.

Doma jsme neměli ani vodu. Děcák mi dal šanci na lepší život, říká učitelka

Česko

Rád by, aby ostatní nahlíželi na klienty dětských domovů jako na normální lidi. „Vlastně se ničím zvláštním neodlišujeme. Jen jsme prostě v životě měli méně štěstí a scházely nám ideální podmínky. Proto je pro nás krok k osamostatnění těžší,“ upozorňuje.

Dodává ale, že jsou zároveň motivovanější a více toho vydrží. „Cítíme, že nemáme krytá záda, a musíme se hodně spoléhat sami na sebe,“ tvrdí.