Kliknutím zvětšítePřelom 18. a 19. století poznamenala v celé tehdejší Evropě Velká francouzská revoluce z roku 1789, která nastolila ve Francii nové politické zřízení a přes vlnu strašného teroru, jenž ji provázel, uvedla v obecnou známost i myšlenku republikánství a s ní spojenou ideu obecných lidských a občanských práv.
Následné napoleonské války a vítězné tažení Napoleona Evropou znamenalo konec Svaté říše římské národa německého, k jejímuž definitivnímu rozpuštění byl rakouský císař František I. Rakouský donucen v roce 1806 po Napoleonově vítězství v bitvě u Slavkova, a vznik Rakouského císařství. Tato země však vstupovala do prvních dekád 19. století vyhladovělá a zbídačelá proběhlými válečnými konflikty.
V roce 1811 musel císař František I. vyhlásit národní bankrot. Jeho zemí se potulovali bezprizorní a ožebračení vojáci, s rostoucí chudobou přibývalo zlodějen a lupičství. Státní policie ve velkých městech byla slabá, četnictvo na vesnicích ještě ani neexistovalo a systém trestního práva nebyl dosud uspořádán tak, aby jeho jednotlivé složky proti zločinu spolupracovaly – naopak si často překážely nebo dokonce šly proti sobě, protože soudy na řadě míst spadaly pod pravomoc drobných panství, která sledovala své vlastní zájmy.
To vše ovlivnilo nástup tehdejší éry zbojníků a loupežníků, jejichž činy fascinovaly obyvatele a staly se předmětem mnoha legend i příběhů. Došlo přitom k zajímavému paradoxu: i když skuteční loupežníci lid sužovali a zvyšovali jeho chudobu, jejich mýtus jim dodal charisma bojovníků proti bezpráví, nebo alespoň veselých a nebojácných chlapíků, kteří trestají panstvo za nespravedlnost a chudým lidem pomáhají. Taková legenda částečně provázela i příběhy o Janu Jiřím Graselovi, přestože právě v jeho případě byla více než vzdálená skutečnosti.
Na okraji společnosti
Slavný loupežník se narodil 4. dubna 1790 v rodině Thomase Grasela v Nových Syrovicích na Třebíčsku. Rod Graselů pocházel z Dolního Rakouska a tradiční profesí v něm bylo koželužství. Otec Jana Jiřího Thomas Grasel přišel na svět v rakouském městečku Obergrünbach a podle některých pramenů byl kdysi soudním sluhou, většinou se však živil jako ras. Celá rodina, do níž kromě Jana Jiřího patřila ještě jeho o rok mladší sestra Anna Maria (Annamirl), žila na okraji tehdejší společnosti a trpěla velkou chudobou. Aby uživili sebe i své dvě děti, oba rodiče kradli a páchali podvody.
Otec Thomas tak byl už dva roky po narození syna ve Znojmě zatčen, obviněn z četných vloupání a odsouzen do vězení. Trest vykonával ve slavné brněnské pevnosti Špilberk a úřední listiny ho označovaly za „nebezpečného vagabunda“. Podle některých legend z vězení uprchl, pravděpodobnější je však verze, již uvádí například spisovatel Miloslav Jedlička na stránkách Kriminalistika: a sice, že si na Špilberku odseděl 17 let (od roku 1792 do roku 1809), a pak byl propuštěn. V roce 1801 byla za krádeže uvězněna i Graselova matka Regina, rozená Fleischmannová, která pocházela z Bítova.
Malý Jan Jiří, známý také jako Johann Georg nebo jako Hans Jörgel či Jörgl, vyrůstal doslova jako dříví v lese, bez škol a prakticky bez stálého domova. Mluvil česky a německy, protože vyrůstal v česko-německém prostředí, ale neuměl číst ani psát. V době, kdy byl s rodiči, se od nich přiučil prakticky pouze krádežím a zčásti také řemeslu pohodného, tedy likvidaci mrtvých zvířat. Současně ale také tomu, že právě rasovny, stojící většinou osaměle mimo obce, představují vhodné útočiště a skrýš pro mnohé tuláky a lupiče.
Zloděj od dětství
„Už v šesti letech byl Hans Jörgl otcem donucen spáchat svou první krádež. Ukradl kočímu peněženku. Peníze odevzdal otci, ale medailonek s portrétem krásné ženy si ponechal jako talisman. Měl to být anděl, který ho bude chránit a který vystupuje v mnoha romantických příbězích, jež byly o Graselovi sepsány,“ uvádí Cecílie Nováková v práci Zloděj bez hranic Johann Georg Grasel.
Jako devítiletý byl prý Jan Jiří Grasel poprvé odsouzen; za drobné krádeže si musel vytrpět mrskání metlou a poté čtrnáct dní za mřížemi. Když mu bylo jedenáct, vrátila se jeho matka z vězení a dál ho vedla k dalším krádežím.
„Měla bratrance v Šafově, kde také roku 1805 s dětmi pobývala. V té době se seznámila se zlodějem Bergerem zvaným ‚Piringer‘, který měl za společnici dceru stáleckého rasa Eignera Annu. Piringer prozradil Graselově matce, že plánuje loupež v rakouském Raabsu. Matka donutila syna ke spoluúčasti,“ píše na svých stránkách obec Stálky, jež se hlásí k tomu, že plán na první Graselovu loupež vznikl vlastně tam.
Svého prvního většího vloupání se tak Jan Jiří Grasel dopustil jako šestnáctiletý 17. března 1806 v rakouském městě Raabs, a to „pod dohledem“ tří zkušenějších kumpánů: už zmíněného Bergera či Piringera, dále jeho syna Sebastiana, přezdívaného „Klampfererwastel“ či krátce „Wastel“ (jde nejspíš o označení určitého druhu bochníku chleba) a jistého zločince jménem Ferdinand. Zatímco oba Piringerové kradli s Ferdinandem prádlo, Grasel hlídal. Také proto byl jeho díl kořisti nejhubenější.
„Pak si na poli mezi kopřivami kořist rozdělili a ze dvou balíků udělali čtyři: Piringer a Ferdinand si přidělili každý jeden velký balík, jeden malý dostal Wastel a nejmenší Hans Jörgel. Dvě prostěradla a modrý povlak na peřinu, to bylo vše, co na něj vyšlo. Příště to bude jiné, zapřísahal se,“ přibližuje tento skutek německý spisovatel Richard Max Josef Bletschacher.
Slavné historky zbojnické - Jan Jiří Grasel:
Surový lupič
Když v roce 1809 vyšel ze Spielbergu Graselův otec, nabral tento plán pevné kontury. Oba Graselové, otec a syn, vytvořili spolu s dalšími pomocníky novou lupičskou bandu a začali řádit po celém území Dolního Rakouska a Jižní Moravy.
„Nejčastěji přepadali ty dvory a statky, kde žili jen jeden nebo dva lidé. Pokud v domě někdo byl, lupiči ho svázali a bili, dokud jim neprozradil, kde ukrývá rodinné jmění. Kromě peněz a cenností kradli Grasel a jeho kumpáni i koně, látky a oděvy. Kradené zboží pak Grasel prodával nebo směňoval za pití (rád platil za celou hospodu) a za dárky pro své blízké,“ píše Nováková v práci Zloděj bez hranic.
Hostince sloužily také jako skrýše pro kradenou kořist. Dodnes se dochovala budova hostince poblíž rakouského poutního chrámu Maria Dreieichen stojícího nad městem Horn, v jejímž podkroví Grasel shromažďoval svou kořist.
V březnu roku 1809 spáchali oba Graselové velkou loupež ve Wiesmadenu, kde okradli obchodníka s bavlnou o látky, oblečení a také o jeho kapitál v podobě stříbrných a měděných mincí. Tehdy také předvedli, že opravdu nejsou žádní lupiči-gentlemani: obchodníkovu dceru při loupeži tak strašně zmlátili, že z toho ztratila sluch.
Dalších loupeží a krádeží se dopustili například v Budkově na Moravě, ve Vranově nad Dyjí, v rakouském Rassingdorfu a možná i leckde jinde.
V Budkově se podle Novákové dopustili v lednu 1810 dalšího surového činu, když se spolu s bratrancem Franzem a dalšími pěti kumpány vloupali do domácnosti tamějšího faráře. Do domu vlezli po půlnoci kuchyňským oknem, vybaveni holemi a noži. Jejich šramocení probudilo farskou hospodyni, která se šla podívat, co se děje. Muži se na ni vrhli, brutálně ji ztloukli a poté svázali. Následně napadli i samotného faráře a násilím ho donutili, aby jim vydal všechny cennosti. Nebylo toho ale tolik, kolik očekávali: jen nějaké stříbrné lžičky, jedny stříbrné hodinky a pár dalších drobností.
Za zmínku stojí, že přepadení fary připisují různí autoři různým místům i času. Podle Jedličky k němu totiž došlo až v květnu roku 1814, a to v Matějovci u Českého Rudolce, kde měl Grasel s kumpánem Jacobem Fähdingem přepadnout faráře Anselma Lamače. Zatímco Fähding faráře půl hodiny držel a neustále bil pěstmi do obličeje, Grasel prý prohledával faru. I v tomto případě měla kořist činit stříbrné lžíce a hodinky. Je možné, že Graselova legenda spojila jeho činy s různými místy, není ale vyloučeno, že k oběma přepadením opravdu došlo: Grasel svůj „modus operandi“ příliš neměnil a také na tehdejších farách se většinou nacházela obdobná výbava.
Šéf bandy
Thomas Grasel byl pro úřady v té době už známou personou, takže i přes veškeré nedostatky tehdejší policejní práce byl čas od času zatčen a uvězněn. Po propuštění zkoušel občas sekat dobrotu a živit se poctivou prací, například jako obchodník s prádlem, většinou ho to ale znovu dovedlo ke krádežím. Nakonec se s manželkou usídlil pod falešným jménem v Pömlingu (dnes část dolnorakouského městyse Emmersdorf an der Donau), ale syn s nimi odmítl zůstat.
Také Jan Jiří se zkoušel chvíli živit poctivě a nechal se zaměstnat v dílně u svého strýce ve Zvěrkovicích, ale dobrá vůle mu nevydržela dlouho. V červnu 1810 spáchal svou první samostatnou loupež a brzy nato se stal šéfem své vlastní lupičské bandy. Jeho gang ale nebyl nijak pevně daný ani organizovaný a jeho členy se v různých dobách stávali různí zločinci v závislosti na tom, kdy a kde se zrovna s Graselem potkali. Většinou se s nimi domluvil na jedné loupeži, po níž šel každý opět svou cestou. Bylo to jedno z opatření, jimiž se lapka vyhýbal riziku zrady a zatčení.
Tipy k loupežím dostával Grasel od svých informátorů, mezi něž se řadili například další pohodní, hospodští, u nichž utrácel nakradené peníze, a v některých případech také podplacení soudní úředníci.
V roce 1811 se Grasel potkal s jedním ze dvou svých nejvýznamnějších kompliců, kteří s ním nadále sdíleli svůj osud až po poslední cestu pod šibenici: s dezertérem Ignazem Stanglem, přezdívaným „fešák Nazl“ (druhým společníkem až do poslední chvíle byl už zmíněný Fähding). Téhož roku se Grasel také posunul ve své zločinecké „kariéře“: z lupiče a násilníka se stal vrahem.
Dvojnásobný vrah
V prosinci roku 1811 se prý Grasel pohádal s trafikantem Sokolovským a v zápalu vzteku ho napadl nožem. Pobodaný Sokolovský sice útok přežil, ale o pět měsíců později zemřel. Půl roku po tomto útoku, v červnu 1812, zabil namol opilý Grasel hostinského Michaela Witzmanna v Obergrünbachu. Od té chvíle byl jednoznačně vrah. A nezůstalo jen u této vraždy.
„V roce 1813 spáchal Grasel celkem 46 zločinů. Řádil tak, že se o jeho krutých skutcích mluvilo i ve Vídni. Obyvatelstvo se ho bálo pořád víc. V dubnu 1813 byl coby Franz Schönauer dopaden spolu se svým pomocníkem Stanglem v Mallebarnu a uvězněn ve Vídni. Z vězení se mu ale podařilo utéct. Po útěku se setkal s Jakobem Fähdingem (známým jako ‚Gams‘ nebo ‚Jokel‘), a s dalšími svými kumpány. V roce 1814 spáchal dalších 71 prokázaných zločinů. To byl vrchol jeho kariéry. Loupež u Anny Marie Schindlerové v Zweitlu skončila vraždou,“ popisuje Nováková.
K čemu tehdy došlo? Do domu 66leté vdovy Schindlerové v obci Zweitl se Grasel vloupal spolu s Fähdingem a dalšími tehdejšími členy své bandy Martinem Fuchsem a Paulem Haidingerem. Lupiči měli zřejmě v plánu podle svého zvyku ženu vyděsit a případně ji mučením donutit vydat majetek, jenže vdova je zaskočila tím, že se s nimi začala zoufale zuřivě prát a křičela o pomoc.
„Grasel tápe kolem, chytne se těžké kovové tyče, a slze z prachu z padajícího harampádí, slepě udeří tam, odkud přichází křik. Jednou, dvakrát, třikrát. Slyší žuchnutí. Křik utichá a přechází v chroptění,“ přibližuje tento zločin v beletrizované podobě spisovatel Bletschacher.
U soudu se Grasel později hájil tím, že byl opilý a že ženu zřejmě smrtelně zranil při pádu ze schodů. Vinu za její smrt vždy odmítal.
Poslední loupež
Graselův gang loupil jednak v Dolním Rakousku (zejména v okolí už zmíněného Raabsu a Zwettlu, ale také kolem Gmundu nebo Ober Hollabrunnu), jednak na území jižních Čech a jižní Moravy, a to mezi Chlumem u Třeboně, Novou Bystřicí, Slavonicemi, Dačicemi, Jemnicí a Znojmem. Slovy pozdějšího soudního protokolu páchal Grasel „krádeže prosté, krádeže vloupáním a loupeže“. Oběťmi byli drobní kupci, řemeslníci, mlynáři a sedláci.
„V letech 1812 až 1814 provedl Grasel nespočetně přepadení a loupeží, většinou se třemi kumpány, z nichž nejoblíbenější, ale také nejnadanější, byl Jakub Fähding, pasák dobytka z Drosendorfu. Často a rychle měnili místa činu a také své pomocníky podle toho, jak se orientovali v místních poměrech. Kradli koně, které při rychlých přesunech cestou prodávali, a když chodili pěšky, což bylo nejčastěji, ušli za noc až 30 kilometrů,“ píše se na stránkách obce Stálky.
Tato skutečnost způsobila, že nejistota venkovského obyvatelstva značně vzrostla. O Graselovi se začalo mluvit jako o čaroději, protože k různým přepadům nebo loupežím docházelo často v jeden den na místech hodně vzdálených od sebe a všechny zločiny byly bezezbytku připisovány právě Graselovi. Lidé věřili, že jde o velikou bandu přebývající v lesích a schopnou ohrožovat obrovskou oblast od Tábora až po Znojmo.
Svou největší lupičskou „ránu“ spáchala Graselova banda v srpnu 1814, kdy se jí u obchodníka Loidolta v Grossieghartsu v Rakousku podařilo uloupit látky v hodnotě 5 343 zlatých. Při jejich prodeji však lupiče natáhl překupník, který jim vyplatil jen 300 zlatých, takže jim z lupu moc nezbylo. Utržené peníze prohýřili v hospodě.
Koncem listopadu přepadli Grasel s Fähdingem po vyčerpávajícím nočním 42kilometrovém pochodu mlýn v Gross-Weikersdorfu, kde ukradli šatstvo v ceně přes dva tisíce zlatých. S pomocí koňského povozu dopravili kořist do své skrýše u pohodného v Autendorfu-Drosendorfu, jenže tentokrát je opustilo štěstí. Jejich příjezd neušel pozornosti místních, kteří to ohlásili na zámku. Oba lupiče tak pouhou hodinu po jejich příjezdu překvapila u pohodného soudní komise, která přispěchala provést domovní prohlídku.
Komise však byla úspěšná jen napůl. Oba muži totiž stačili ještě před jejich příchodem ukrýt kořist ve žlabech ve stáji, kam se úředníci nepodívali, a Grasel sám se navíc stihl schovat ve skrýši pod prkny podlahy. Komise si tak odvedla jenom Fähdinga, který takové štěstí neměl.
Vánoce 1814 strávil Grasel u pohodného Eignera ve Stálkách, kde asi také počal se svou milenkou Rosalií dítě. To se narodilo na podzim 1815 a jeho otec se o ně postaral tak, že své milence věnoval 130 zlatých, za něž si pořídila domek v Aalfangu, kam se v létě přestěhovala i se svými sestrami a otcem. V té době už se ale nad ním začínalo smrákat.
Stíhán a dopaden
V únoru 1815 byla na Graselovo dopadení vypsána první odměna ve výši tisíc zlatých. Aby za sebou zametl stopy, nechal se v Praze naverbovat do armády, ale vojenský dril nevydržel a po šesti týdnech zběhl.
Pohodného ve Stálkách mezitím zavřeli, takže už u něj nemohl hledat úkryt. Toulal se proto krajem a příležitostně vypomáhal s prací na statcích. Začátkem října 1815 se ještě jednou setkal s Rosalií a jejich novorozeným synem. Chvíli zůstali spolu a příležitostně se uchylovali k sedlákům, ale nikde nemohli zůstat natrvalo, protože krajem se neustále pohybovalo plno vojenských hlídek – po Graselovi páslo až 800 vojáků. Rosalie se proto nakonec vrátila se synem do Stálek a lupič znovu osaměl.
Od října 1815 převzal odpovědnost za případ Grasel vídeňský magistrát, a 6. listopadu téhož roku zvýšila císařská vláda odměnu za jeho dopadení na čtyři tisíce zlatých. Součástí nové vyhlášky byl i příslib beztrestnosti pro někdejší Graselovy spolupachatele, pokud svého vůdce vydají (z odměny jim byla ovšem přislíbena jen polovina).
Mapa míst, kde Jan Jiří Grasel páchal své zločiny (zejména loupeže v domech, spojené občas s mučením jejich obyvatel, aby vyzradili, kde v domě ukrývají své cennosti)
Zatykač byl doplněn podrobným popisem osoby: „…Hovoří velmi rychle německy a česky, je velmi smělý, podnikavý, silný a hbitý, mezi cizími lidmi se chová družně a vesele, má obzvláště rád ženy a tanec. Je extrémně přísný na ostatní lupiče a při vloupávání se do dveří umí otevřít zámky všeho druhu. Je velmi zručný, má velkou odvahu, a přestože neumí číst ani moc psát, má velmi dobrou hlavu a snadno nezapomíná. Podle popisu některých jeho zatčených kompliců je mu 22 let, je vysoký, štíhlé postavy, má protáhlé tělo, které je spíše hubenější než tučné. Obličej zdravé barvy, s několika jizvičkami a pihami, šedé oči, protáhlý a špičatý nos mírně zakřivený doleva, spodní ret rozpoznatelně silnější než svrchní, malé bílé zuby poněkud od sebe vzdálené, tmavě hnědé ostříhané vlasy a slabé obočí. Narostlé kotlety na bradě, škrábanec pod pravým uchem, přecházející napříč tváří. Malíček na pravé ruce je křivý a ohnutý dovnitř… Podle jiných má Grasel hnědé oči, tmavé vlasy, které mu ve stočených spirálách padají přes oči, tenký bledý obličej, široký, tupý, mírně vztyčený nos, a jizvu po hryznutí na pravé straně ucha, jež vypadá jako fazole,“ píše se v policejním oběžníku z 6. listopadu 1815, který je dnes uložen v Höbarthově muzeu ve městě Horn v Dolním Rakousku.
Největší zásluhu na dopadení Jana Jiřího Grasela měl nakonec brněnský policejní ředitel Jan Nepomuk Okáč neboli Johan Nepomuk von Okacz. Ten získal ke spolupráci jistého Davida Mayera a bývalou zlodějku Terezu Penkhartovou a nalíčil Graselovi důmyslnou léčku. Oba komplice nechal dopravit do vězení v Drosendorfu, ve kterém si odpykávala svůj trest další z Graselových milenek Terezie Hambergerová, a Mayer zinscenoval její útěk z vězení. Tím si získal její důvěru, takže byla ochotna zprostředkovat mu setkání s Graselem.
18. listopadu 1815 tak byl Grasel konečně zatčen v zájezdní hospodě v rakouském Martersdorfu, přičemž dramatické okolnosti jeho zatčení docela správně, i když s nadsázkou, vylíčil starší český televizní seriál Slavné historky zbojnické.
Mayer totiž slíbil Graselovi, že ho odveze do bezpečí, a před cestou se ho pokusil uspat kávou s rozpuštěným opiem, jenže droga na lupiče neúčinkovala. Když navíc Mayer vkročil do hostince, kde měla čekat vojenská hlídka, byla tam tma, protože vojáci ještě nedorazili. Mayer proto rychle vzbudil hostinského, a zatímco Grasel čekal ve voze, podařilo se mu sehnat několik sedláků, aby mu s nebezpečným zabijákem pomohli. Poté uvedl do lokálu samotného Grasela a křikl na sedláky narychlo domluvené heslo. Ti se ale slavného loupežníka zalekli a odmítli se hnout. Grasel pochopil, že padl do léčky, a začal odcházet pryč, takže nešťastnému Mayerovi nezbylo, než se s ním rvát sám. Teprve poté, co obávaného rabijáta povalil na zem, mu muži v místnosti přišli na pomoc. Záhy dorazili i vojáci, kteří konečně Grasela zatkli, vsadili do speciální klece ze železných prutů a převezli k trestnímu soudu ve Vídni.
Pod šibenicí
U soudu mu bylo dokázáno na 205 loupeží a zabití dvou osob, už zmíněné vdovy Schindlerové a hostinského Witzmanna. Po měsících těžkého vězení byl Jan Jiří Grasel 31. ledna 1818 přiveden pod šibenici, postavenou v rakouských kasárnách ve Vídni.
„Půl Vídně se tehdy seběhlo do kasáren Rossauer Kasarne, aby bylo svědky vzácné podívané. Už zdáli bylo vidět tři šibenice a před nimi, uprostřed kordonu vojáků, stáli odsouzenci. Jen minuty oddělovaly mladé životy od smrti. Osm úderů hodin rozezvučelo bubny. Kat svléká kabát prvnímu odsouzenci – Ignáci Stangelovi, kterého strach zbavil vědomí dříve, než se provaz dotkl jeho hrdla. Druhý J. Fähding je pověšen téměř v mdlobách. Třetí – Jan Jiří Grasel přihlíží s oprátkou na krku bez pohnutí a strachu. Kat podtrhl stoličku…“ popisují atmosféru před popravou stránky mBrno.
Ty zmiňují také legendu, jež se dostala i do televizního seriálu. Grasel prý těsně před tím, než se zhoupl v katově smyčce, požádal o strpění, s čímž mu úředníci dohlížející na popravu vyhověli, protože předpokládali, že ještě učiní nějaké doznání nebo vyzradí, kde ukryl další lup. Slavný loupežník však při pohledu na shromážděný dav jen vydechl: „Ježiši, tolik lidí!“
57
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
