Česká ústava v lednu 2018 oslaví 25. narozeniny. Je to dostatečně dlouhá doba na to, abychom mohli posoudit její kvalitu?

Existuje výzkum tří amerických badatelů o délce životnosti různých ústav mezi lety 1789 až do počátku 21. století. Vyplývá z něj, že jejich průměrná doba života je 19 let. V tomto srovnání je tedy naše ústava nadprůměrná. Kvituji to s povděkem, neboť žijeme ve světě velmi dynamickém, stále se měnícím, což je patrné i v oblasti práva. U nás sice nemáme abnormálně vysoký počet zákonů, jímž bychom se lišili od jiných států, ale máme extrémně měnlivé zákony, tedy obrovské množství novel. A to je v rozporu s podstatou práva, které má vytvářet rámec legitimních očekávání, poskytovat pocit jistoty, že když se budete chovat podle nějakých pravidel, nedoplatíte na to a naopak, když je porušíte, přijde trest. Podmínkou ale je, aby ta pravidla byla aspoň několik let stejná. A když už se zákony pořád novelizují, tak je dobré, že něco se nemění, a to je ústava.

Přesto ani po čtvrt století není litera ústavy stále naplněna. Letos se konečně podařilo přijmout tzv. stykový zákon o pravidlech spolupráce obou parlamentních komor. Dodnes ale nebyl přijat ústavní zákon o obecném referendu, s nímž ústava počítá. To je běžné?

V mezinárodním srovnání asi ne, ale poměrně běžné je to v československém ústavním vývoji. Ústavní listina z roku 1920 byla také naplňována postupně a některé zákony, například o úpravě trestního stíhání ministrů či shodou okolností ten o referendu, přijaty nebyly. V ústavním zákoně o Československé federaci z roku 1968 byl koncipovaný Ústavní soud, který se ale nikdy nenaplnil, protože z hlediska dobového myšlení to byla vlastně úchylka. Na tuto nepříliš šťastnou tradici navázala i Ústava ČR z roku 1993, která je příkladem, jak jsou postupně uváděny v život instituce, jako je Senát, Nejvyšší správní soud, územní samospráva. 

Chybí v českém právním pořádku obecné referendum?

Mně osobně ne. Nejsem si totiž jist, zda tento dluh je stejného druhu jako ty ostatní. V případě Senátu je celkem evidentní, že s ním ústava počítala v zákonodárném procesu. U referenda je ale napsáno, že ústavní zákon může stanovit, kdy lid vykonává moc přímo. To znamená, že dokud to nestanoví, mít ho nemusíme. Vedle toho máme specifickou úpravu jednorázového referenda, které bylo použito jen jednou, a to při vstupu do EU.

Má se ale za to, že celostátní referendum je prvkem, který by mohl pomoci zdravému rozvoji demokracie v ČR. Vy si to nemyslíte?

Je to samozřejmě věc světonázorová, hodnotová. Podíváte-li se na to, jak se u nás používají komunální referenda, tak ani tam nejsou výsledky úplně blahé. Spousta z nich je neplatných pro nízkou míru voličské účasti. Máme zákon o krajském referendu, ale nikdy žádné neproběhlo, protože se asi nedaří najít téma, o němž by se mohlo konat. Pokud bychom měli tendenci využívat metody přímé demokracie, byl bych pro, abychom začínali odspodu, což je koneckonců doporučení klasiků politického myšlení, jakým byl v 19. století John Stuart Mill, který se domníval, že komunální politika je škola demokracie a občanství. Co se v ní naučíte, můžete aplikovat na vyšší úrovni. Nejsem si však jistý, že my jsme to už zvládli.

To je jediný argument?

Druhý rozměr je, že podle mě nežijeme ve světě, který svědčí chladnému rozumu, přemýšlení o souvislostech a důsledcích. To je základní slabina referenda, v němž není žádný kompromis možný. Vyhraje ano, nebo ne, ale na základě jakých argumentů se to stane, je ve hvězdách. Jde pak o to, zda výsledek, který si tímto způsobem pořídíte, má být jakýmsi vodítkem pro politickou reprezentaci, nebo úderem do stolu, kdy hlas lidu je hlas boží. Kdyby platila tato varianta, k níž se u nás kloní třeba Tomio Okamura, může to vést k výrazným poruchám ve fungování státu. Kvalita rozhodnutí a jeho prospěšnost přece není dána jenom tím, kdo ho učinil, ale také jeho obsahem a kontextem. Doba pro referenda není tedy po mém soudu úplně vhodná. 

PŘEDCHOZÍ
1/5
DALŠÍ