Předchozí
1 z 5
Další

Česká ústava v lednu 2018 oslaví 25. narozeniny. Je to dostatečně dlouhá doba na to, abychom mohli posoudit její kvalitu?

Existuje výzkum tří amerických badatelů o délce životnosti různých ústav mezi lety 1789 až do počátku 21. století. Vyplývá z něj, že jejich průměrná doba života je 19 let. V tomto srovnání je tedy naše ústava nadprůměrná. Kvituji to s povděkem, neboť žijeme ve světě velmi dynamickém, stále se měnícím, což je patrné i v oblasti práva. U nás sice nemáme abnormálně vysoký počet zákonů, jímž bychom se lišili od jiných států, ale máme extrémně měnlivé zákony, tedy obrovské množství novel. A to je v rozporu s podstatou práva, které má vytvářet rámec legitimních očekávání, poskytovat pocit jistoty, že když se budete chovat podle nějakých pravidel, nedoplatíte na to a naopak, když je porušíte, přijde trest. Podmínkou ale je, aby ta pravidla byla aspoň několik let stejná. A když už se zákony pořád novelizují, tak je dobré, že něco se nemění, a to je ústava.

Přesto ani po čtvrt století není litera ústavy stále naplněna. Letos se konečně podařilo přijmout tzv. stykový zákon o pravidlech spolupráce obou parlamentních komor. Dodnes ale nebyl přijat ústavní zákon o obecném referendu, s nímž ústava počítá. To je běžné?

V mezinárodním srovnání asi ne, ale poměrně běžné je to v československém ústavním vývoji. Ústavní listina z roku 1920 byla také naplňována postupně a některé zákony, například o úpravě trestního stíhání ministrů či shodou okolností ten o referendu, přijaty nebyly. V ústavním zákoně o Československé federaci z roku 1968 byl koncipovaný Ústavní soud, který se ale nikdy nenaplnil, protože z hlediska dobového myšlení to byla vlastně úchylka. Na tuto nepříliš šťastnou tradici navázala i Ústava ČR z roku 1993, která je příkladem, jak jsou postupně uváděny v život instituce, jako je Senát, Nejvyšší správní soud, územní samospráva. 

Zdroj: Deník

Chybí v českém právním pořádku obecné referendum?

Mně osobně ne. Nejsem si totiž jist, zda tento dluh je stejného druhu jako ty ostatní. V případě Senátu je celkem evidentní, že s ním ústava počítala v zákonodárném procesu. U referenda je ale napsáno, že ústavní zákon může stanovit, kdy lid vykonává moc přímo. To znamená, že dokud to nestanoví, mít ho nemusíme. Vedle toho máme specifickou úpravu jednorázového referenda, které bylo použito jen jednou, a to při vstupu do EU.

Má se ale za to, že celostátní referendum je prvkem, který by mohl pomoci zdravému rozvoji demokracie v ČR. Vy si to nemyslíte?

Je to samozřejmě věc světonázorová, hodnotová. Podíváte-li se na to, jak se u nás používají komunální referenda, tak ani tam nejsou výsledky úplně blahé. Spousta z nich je neplatných pro nízkou míru voličské účasti. Máme zákon o krajském referendu, ale nikdy žádné neproběhlo, protože se asi nedaří najít téma, o němž by se mohlo konat. Pokud bychom měli tendenci využívat metody přímé demokracie, byl bych pro, abychom začínali odspodu, což je koneckonců doporučení klasiků politického myšlení, jakým byl v 19. století John Stuart Mill, který se domníval, že komunální politika je škola demokracie a občanství. Co se v ní naučíte, můžete aplikovat na vyšší úrovni. Nejsem si však jistý, že my jsme to už zvládli.

Kateřina Perknerová.
Komentář Kateřiny Perknerové: Masarykovi následovníci. Proč by ne?

To je jediný argument?

Druhý rozměr je, že podle mě nežijeme ve světě, který svědčí chladnému rozumu, přemýšlení o souvislostech a důsledcích. To je základní slabina referenda, v němž není žádný kompromis možný. Vyhraje ano, nebo ne, ale na základě jakých argumentů se to stane, je ve hvězdách. Jde pak o to, zda výsledek, který si tímto způsobem pořídíte, má být jakýmsi vodítkem pro politickou reprezentaci, nebo úderem do stolu, kdy hlas lidu je hlas boží. Kdyby platila tato varianta, k níž se u nás kloní třeba Tomio Okamura, může to vést k výrazným poruchám ve fungování státu. Kvalita rozhodnutí a jeho prospěšnost přece není dána jenom tím, kdo ho učinil, ale také jeho obsahem a kontextem. Doba pro referenda není tedy po mém soudu úplně vhodná. 

Základní zákon ČR doznal jedné velké změny, a to ve formě volby hlavy státu, která se z nepřímé stala přímou. Udělali jsme dobře?

Myslím, že ne, a to bez ohledu na to, jak dopadl první pokus. Koncepčně to není šťastné řešení, protože v naší formě vlády občané přímou volbou ustaví parlament a od něj se pak odvozují různé orgány. Když tohle základní schéma narušíte a postavíte vedle parlamentu jiný přímo volený orgán, který si může nárokovat stejnou váhu mandátu, ba možná větší, může mít pocit, že svěřené kompetence může vykonávat specifickým, hodně aktivním až aktivistickým způsobem.

Adolf Klepš
Hlasovat lze i pro zesnulého náčelníka krkonošské horské služby Klepše

Není ten pocit oprávněný?

Neměl by být, protože role ústavního orgánu v daném systému není definována jenom způsobem volby. Je tu řada dalších aspektů, které souvisejí se systémovým očekáváním od toho kterého orgánu. V případě prezidenta je to očekávání, že bude spíše moderátorem, jenž nevstupuje aktivně do politiky, ale bdí nad tím, aby politické procesy fungovaly co možná bez zádrhelů. Má dohlížet na to, aby se politika nevychylovala způsobem, který ohrožuje hodnotové základy vtělené do Listiny základních práv a svobod. To jsou prezidentské role, s nimiž Ústava ČR od počátku počítala, jež jsou ale v určitém napětí, když zavedete přímou volbu.

Miloš Zeman, který znovu kandiduje, nedávno navrhl rozšíření prezidentských pravomocí tak, aby hlava státu měla zákonodárnou iniciativu, ovlivňovala složení vlády, zbavila se v některých případech premiérovy kontrasignace a její veto by musela přehlasovat ústavní většina poslanců. Co by to znamenalo?

Byl by to posun k poloprezidentskému systému, ale nemyslím, že by to byl posun k efektivnějšímu vládnutí. Ve svém souhrnu jsou to totiž další bomby a bombičky kladené do ústavního soukolí. Přímá prezidentská volba je potenciálem pro vznik mocenského centra, které je konkurenční vůči vládě a parlamentu. Když kandidujete ve Španělském sále, máte tendenci slibovat, že budete nadstranickým moderátorem. Je otázka, zda při objíždění náměstí byste podobným slibem získali nějaké hlasy. Miloš Zeman v roce 2013 poměrně často říkal, že zatočí s vládou Petra Nečase. To je typus prezidenta opozičníka, jenž se v podmínkách přímé volby nabízí, ale v parlamentním systému je nežádoucí. V něm nemáte mít politicky vyhraněného prezidenta, který slibuje voličům, že bude ničit vládě a parlamentní většině život. Jeho role je opačná, totiž usnadňovat chod systému. Když si to představíme na metafoře lodi, tak ta má nějakého kapitána a kormidelníka, ale nic z toho není prezident, to jsou výkonní politici. Prezident je ten – a taková role v posádce neexistuje – kdo pomáhá lodi udržet se na hladině.

Prezident Zeman se svou paní odvolili v základní škole v pražských Stodůlkách.
Prezident Zeman: Volby do Sněmovny nejsou zásadní ani zlomové

Možná kuchař.

Možná, aby se loď udržela na hladině a posádka měla navíc dobrou náladu. Rozhodně ale ne-ovlivňuje směr. Když přesně to ovšem v kampani slibujete, vlastně voliče  šálíte, protože nemáte v ruce pozitivní nástroje k jejich naplnění. V zásadě můžete jen ten stroj brzdit, místo oleje do něj házet písek. Abyste to mohla přetavit v něco pozitivního, musela byste ústavu napsat tak, aby měl prezident k ruce vládu a parlamentní většinu a díky tomu mohl efektivně vládnout, nebo se historicky znemožnit, jak říkal Miloš Zeman.

Není to ale také tak, že silný premiér by dokázal i přímo zvoleného prezidenta zkrotit a přimět ho ctít ducha ústavy?

Určitě, proto je tak důležité neopírat se jen o předpisy, ale brát v potaz řadu faktorů společenské, politické, ale i psychologické povahy. Prezident je tak silný, jak silný chce sám být, ale také jak mu to jeho okolí umožní. Popravdě nenacházím žádný pozitivní argument pro přímou volbu.

Ani ten, že si ji lidé přejí, neboť mají dojem, že na prezidenta dosáhnou, když si ho sami vyberou?

Ten mi nepřipadá úplně věcný.

I když se opírá o téměř čtyřpětinovou podporu přímé volby?

Vidíte, a přesto k té první, mimořádně sledované volbě, přišlo jen 60 procent voličů. Postavíte-li proti tomuto, možná jedinému pozitivnímu argumentu, všechny ostatní rizikové, vychází z toho, že se to dělat nemá. A když už to uděláte, měli byste přinejmenším přemýšlet o důsledcích. To přece není jen tak, že nahradíte Španělský sál spoustou volebních uren po republice, ale může to mít důsledky pro fungování ústavního systému. Zastánci přímé volby tvrdili, že nejde o nic jiného než o změnu techniky volby, což je samozřejmě pošetilé.

Parlamentní volby 2017 na ZŠ Hostivař, kde volil i Tomio Okamura.
Šéf SPD Okamura věří v dvouciferný výsledek svého hnutí

Nedávno jsme byli svědky projevu Miloše Zemana na Parlamentním shromáždění Rady Evropy, kde navrhl Ukrajině, aby žádala za Krym finanční či jiné kompenzace. Jak se taková věc dá řešit?

To nevím. Základ je v tom, kdo je prezidentem. V monarchiích je to tak, že má-li se někdo stát hlavou státu, je k tomu účelu vychováván, má něco jako kinderstube. Tím pádem přesně ví, co může a nemůže, s kým se bavit, nebo nebavit, s kým spolupracovat. V republikách kinderstube tohoto typu úplně nefunguje, ale přesto snad existuje nějaká socializace ve smyslu přijímání standardů chování, které jsou vázány na určité role. Když jste soudce, omezuje vás to, spoustu věcí dělat nemůžete. Pokud vám to přijde nad míru, nebuďte soudce. Jste-li aktivním politikem, poslancem, senátorem, některé věci můžete, a jiné ne. Čím výš stoupáte, tím víc získáte výhod, prestiže, moci a privilegií, ale s tím jsou také spojena omezení. Mně se zdá, že je projevem lidské a mentální nezralosti, když si někdo není schopen uvědomit, že každá mince má dvě strany. A to je podle mě případ jak Miloše Zemana, tak Andreje Babiše, protože chtějí všechno. Chtějí plusy, ale odmítají minusy.

Lze to specifikovat?

Kupříkladu Andreji Babišovi se nikdy nepodařilo pochopit, v čem je problém, když současně sedí na ministerstvu financí, má svoje hnutí, Agrofert a mediální divizi. Stejně tak se Miloš Zeman nikdy nesžil s představou, že některé věci prostě nemůže.

Jak vidno, může.

V tom, že si na to zvykáme, spatřuji největší problém. To přece není tak, že dokonale zdvořilý a konciliantní muž přijel do Parlamentního shromáždění ve Štrasburku a tam najednou pronesl šokující projev. To je přece tisícístopadesátýosmý příklad. Nám to už ale ani nepřijde divné. Možná proto nám reakce ze zahraničí připadaly trochu přepjaté, ale přitom byly adekvátní. Nikdo jako Andrej Babiš nebo Miloš Zeman by totiž v žádné západní zemi nemohl být ve veřejné funkci, protože by je lidé odmítli. České veřejné mínění je z ne úplně jasných důvodů mimořádně negativně naladěno vůči tradiční běžné politické třídě a jejím reprezentantům, tudíž si vyloženě mne ruce, když se někdo vymkne a těm oněm ukáže, jak se to má dělat, a promluví za nás.

Miloš Zeman se samopalem a svou oblíbenou Becherovkou.
Zeman má nový samopal s Becherovkou. Na novináře

Co s tím?

Měli bychom se všemi možnými prostředky pokusit rehabilitovat běžnou, jak by řekl Andrej Babiš, tradiční politiku, nikoli jí znovu a znovu podkopávat pozici.

Nejde ale přece o izolovaný český jev.

To máte pravdu. Není to specifický rys české politiky. Vlnu rozhořčení voličů z toho, že se jim politický mainstream vzdaluje, je vidět všude možně, zleva to bylo v USA hnutí Occupy Wall Street, vidíme to ve zvolení Donalda Trumpa z druhé strany, v Británii je to brexit, v západní Evropě jsou to silné, populistické, protestní strany. Platí, že má-li být politický vůdce vůdcem, nemůže se těm, které vede, ztratit za horizontem. Pokud ho nevidí, nemohou ho následovat. Problém je v tom, že významná část evropských politických elit v Evropě má dosti jinou představu o světě, než ji má velká část voličů, tudíž poměrně silně šlapou na plyn, protože se jim chce do šťastné budoucnosti dojet rychle. Důsledkem je, že se ztratí za horizontem, voliči tak přicházejí o zavedené vůdce a logicky hledají jiné. Má-li vůdce vést, musí mezi ním a voliči fungovat nějaký tmel.

Například?

V uvedeném případě by tradiční politik měl šlapat na plyn méně, zkrátka ubrat. To je klasické schéma, s nímž pracuje sociolog Max Weber, který říká, že existuje etika odpovědnosti a etika svědomí. Ta první patří politikům, protože u nich nejde o jejich privátní svědomí a ideály, ale o odpovědnost za lid, národ a stát a tím pádem musíte v některých směrech slevit, aby se všichni mohli posunout o kus dál. Zatímco ta druhá etika je etikou mnichů, intelektuálů, estétů, kterým jde primárně o ideál, ne o člověka. To je etika lidí, kteří se politiky štítí, a proto se raději stáhnou do kláštera. A pokud se v ní objeví, tak páchají zločiny, což je případ jakobínů a do určité míry bolševiků.

Místopředseda volební komise číslo 1006 v Pardubicích porušil volební zákon. Do komise zasedl v tričku propagujícím znak kandidující strany Blok proti islamizaci.
VIDEO: Člen komise agitoval ve volební místnosti za Blok proti islamizaci

V tuto chvíli nevíme, jak volby skončí. Pokud ale vyhraje Andrej Babiš, prezident Zeman ho pověří sestavením vlády, byť je trestně stíhaný. Jak na to mají reagovat ostatní?

To je na nich. Technicky vzato, zvolením Andreje Babiše poslancem vznikne překážka v trestním stíhání, takže nebude stíhaný do doby, než ho nová sněmovna někdy vydá.

Obviněný ale bude, byť trestní stíhání bude přerušeno.

To je pravda. Je tedy otázka, zda ve chvíli, kdy ho prezident pověří jednáním o vládě, nebo dokonce jmenuje premiérem, bude trestně stíhaný. Každopádně je na ostatních stranách, které se dostanou do sněmovny, aby zvážily, zda jim stojí za to vstupovat do vlády, v jejímž čele stojí někdo, kdo má problém tohoto typu. Je to samozřejmě také odpovědnost hnutí ANO, jestli mu to nebude vadit. Zatím to vypadá, že ne.

Ministr spravedlnosti už řekl, že nebude.

No to je krásné. V kterou chvíli to tedy někomu začne vadit? Když bude obžalovaný, prvoinstančně odsouzený, pravomocně odsouzený, nastoupí do vězení? Nebo ani tam to nevadí? Chtějí-li společenské elity od lidí, aby je respektovali v jejich elitním postavení, musí se prostě chovat způsobem, který u nich vzbuzuje respekt, uznání.

Předseda strany zelených Matěj Stropnický
Stropnický věří, že se jeho Zelení vrátí do Sněmovny

A není to náhodou tak, že elity respektem a uznáním tohoto druhu opovrhují?

To máte pro mnohé případy pravdu. Výsledkem je nedůvěra k politice, hledání zástupných témat. Takže neřešíme, jak se mít lépe v dlouhodobém horizontu, jak rozvíjet ekologicky akceptovatelnou ekonomiku, ale řešíme migraci, přímou volbu, eventuálně referendum. To totiž nic nestojí, to nemusíte vymýšlet a prosazovat.