Kliknutím zvětšítePocítil jste někdy nějakou šikanu na vlastní kůži?
Pocítil, v soukromém životě a trvalo to hodně dlouho, a to je ten důvod, proč o tom nechci na veřejnosti mluvit.
Existují data, kolika starých lidí nebo lépe seniorů se násilí, zneužívaní či šikana týká?
Ano, jsou to velice čerstvá data, která připravuje Gerontologický institut a Život 90 s Masarykovou univerzitou. S týráním, zneužíváním a špatným zacházením má v České republice zkušenost více než 50 procent seniorů. Do 65 let a více je to 29 procent lidí. U populace lidí starší 85 let číslo vyšplhalo k 50 procentům. Jinými slovy, celá polovina této nejstarší populace zažila nějaké špatné zacházení. A opět se bohužel potvrdilo, že jenom 24 procent z těch, kteří tuto zkušenost mají, to někde někomu řekla.
Za péči v ústavu musí senioři dávat úplatek. Za stížnost je čeká trest, říká Jan Lorman:
Proč to oběti nenahlásí?
Jeden z důvodů je to, že nevěří, že by se něco změnilo. Jinými slovy nevěří, že by jim společnost nebo ten, komu by to řekli, byl schopen pomoct. A někdy nechtějí obtěžovat, protože to považují za součást svého života.
Senioři považují násilí za součást svého života?
Takové přesvědčení mají většinou ženy. Trpí představou, že když se jednou staly manželkami, takže musí snášet i to zlé, že to patří k životu.
Nikdo přeci nemusí snášet bolest.
Je potřeba říct „Já nejsem povinen toto snášet.“; nikdo z nás to není povinen snášet. Samozřejmě ten důvod, proč to ty oběti neřeknou, je také strach z eskalace toho násilí. Další důvod je také pověst rodiny, kterou by to poškodilo a mohla tím trpět. Rodičovský debakl je fenomén, kdy si člověk řekne, „Já jsem ty děti špatně vychoval. Je to moje vina, že oni teďka se mnou tak špatně zacházejí.“. Takže těch důvodů je skutečně celá řada, a nefunguje tady ani systém, který by měl obětem pomáhat.
Vyplývají z výzkumu i konkrétní data, jaké násilí nejvíce zažívají senioři a od koho?
Šlo o detailní průzkum lidí, kteří žijí ve svém bytě či domě. Tady senioři zažívají nejvíce psychické násilí, psychické zneužívání nebo ponižování a ztrátu důstojnosti. Další etapa průzkumu zahrne seniory, kteří žijí někde v pobytovém zařízení, domově pro seniory, v LDN a dalších.
Takže nejvíce ponižování zažívají senioři od nejbližších?
Ano. Od nich jde k seniorům nejvíce manipulace, omezování svobody nebo i fyzické či psychické násilí. Rozdělujeme je na dvě skupiny. Aktivní a pasivní. Je totiž rozdíl, když o někoho pečujete a vidíte ho hodinu a pak jdete pryč, nebo jej máte na starosti celý den a on je na vás závislý. Z jiných průzkumů lze vyčíst, že zhruba 60 procent těch rodinných pečujících do dvou let zkolabuje psychicky nebo finančně. Nevydrží nároky péče, kterou dělá sám místo aby si péče rozdělil v rodině. A když na pečujícího dolehne stres a myšlenky, že už nemůže dál, začne sahat k tomu omezování, manipulaci a týrání starého člověka nějakým trestem. Nedám ti napít, počůral ses a podobně.
Dá se říct, že jde o vyhoření toho pečujícího?
Ano. Jde o překročení míry, možností a vyčerpání z té péče.
A ta aktivní skupina. Co je jejím účelem?
Ta týrá člověka plánovaně za účelem něco získat, třeba důchod. Příkladem je syn jedné seniorky, kterou přivazoval provazem k židli. Nechal ji tam klidně celý den až do úplného vyčerpání nemožnosti se najíst, napít, vykonat potřebu, až tomu nedůstojnému tlaku podlehla a důchod synovi vydala. Tato aktivní skupina chce získat cokoliv pro sebe. Majetek a peníze. Neštítí se ničeho. Ani fyzického nebo psychického násilí.
Jde o nadřazenou moc, kterou využijí proti slabému, starému člověku.
Přesně tak. Jde prostě o to, kdo to rozhodne, kdo bude věci řídit, a nejspíš jde o člověka, který má ještě psychopatické sklony k tomu, že musí ovládat někoho druhého a je silnější fyzicky i psychicky. Jsou rodiny, kde stačí k překročení meze jedna facka, ale pak jsou rodiny, kde těch facek, psychického týrání je spousta a ta rodina už to považuje za součást své mikrokultury.
Místo vzepření se, nahlášení si to nastaví jako normu?
Ano. Je někdy velice těžké to odhadnout, ale není možné před tím zavírat oči a nechat to být, protože ty důsledky potom mohou být velice závažné. V oběti, v tomto případě starém člověku, není jen bolest toho úderu, ať už je jakýkoliv, ale ono to pokračuje druhotně. Oběť se cítí dlouhodobě ponížená. Někdy se toho pocitu člověk nezbaví do konce života. Trpí depresí a často pomýšlí na sebevraždu. Kdy už ten člověk nechce takto dál žít, vnímá to i jako rodičovský debakl, že si za to může sám.
Jan Lorman, předseda sdružení Život 90
Babička mi vždycky říkávala, jak se budeš chovat ke svým dětem, tak se ve stáří ony budou chovat k tobě. Vytratila se v generační lince úcta ke stáří?
Dám vám příklad. Vy i posluchači určitě znáte Dostojevského román Zločin a trest, kde Raskolnikov v jedné chvíli argumentuje, že má právo tu stařinu zabít, protože to je neužitečná stará veteš.
Ano, ale román nakonec končí jinak.
Román končí jinak, ale v tom okamžiku, kdy se rozhodoval, jestli ji zabije, tak měl tento argument: neužitečná stará veteš. A teď si vezměte, že tyto principy my používáme na to, že vlastně ty staří lidé už vlastně tady k ničemu nejsou, ale to není vůbec pravda. Všichni máme nějaký vliv na to, co se děje. Nehledě na to, že ten, kdo tady už šlape po té Zemi třeba 70 nebo 80 let, tak už si vykonal to, co ti mladí mají ještě před sebou. Takže je neoprávněné říkat, že ten člověk je neužitečný. Vnímám to i skrze postoj vlády a společnosti ke starobnímu důchodu. Samozřejmě že se musí zvyšovat. Mimochodem, spousta starších lidí pracuje, jak může. Najít si zaměstnání po padesátce, aby vás někdo zaměstnal je čím dál větší problém. Ale snaží se, pracují, odvádí peníze na důchodové pojištění a na zdravotní pojištění, takže nejsou neužiteční. Je potřeba, aby tyto argumenty prostě byly vyslovovány a aby bylo respektováno, co má nejstarší generace za sebou, jakou hodnotu má a jakou hodnotu vytvořila.
A jak je to s tou toxickou generační linkou?
Zase vám řeknu konkrétní příklad. Včera u metra jsem viděl malinkého kloučka, byl vysoký jako tenhle stůl a patrně jeho bratr, který byl o dost starší, mohlo mu být 17 let, tak toho malého mlátil jen proto, že něco nedokázal pochopit. Tlačil ho k tomu, aby mu šel po vůli. Starší se zastavil až ve chvíli, kdy si všimnul, že se na něj s nepochopením dívám. Jenže tady to začíná a pak to pokračuje samozřejmě dál. Co si myslíte, že z toho malého prcka nakonec může vyrůst? On to jednou bude používat taky, protože to tak nějak prostě zažil. Bude následovat svůj vzor.
Proč se vůbec těchto činů dopouštíme? A teď nemyslím jen v rodinách, senioři čelí násilí i od personálu v nemocnicích, v ústavech, na úřadech. Jsou u těchto pachatelů nebo trýznitelů nějaké osobnostní předpoklady?
Ano, bývá to tak. Jde především o nedostatek empatie. O to, že ten člověk nedokáže uvažovat o tom druhém člověku jako o subjektu, o člověku, který má myšlenku, který má tvořivost, který je prostě samostatný. Ústav ho často vnímá jako neživý objekt, almaru. Má nastavená pravidla. Teď má být v posteli, na záchodě nebo obědě. Když je to jinak, je to špatně. Uspořádáním dne se reguluje činnost a život toho člověka, který má ale nárok na to žít naprosto svobodně, naprosto samostatně, ale tím kavárenským způsobem se jeho svoboda, jeho rozhodování není autonomní. To je začátek všech těch dalších procesů a dělá se to proto, aby byla ta péče o člověka zvládnutelná. Management je nastaven promanažersky, nikoli proklientsky. Sloužit někomu, pečovat o něj a dělat mu službu je pro ně ponižující. Přitom je to činnost, která je strašně důležitá, náročná a záslužná nejen pro starého člověka, ale celou společnost.
Oběť může přeci přijít, když si ten ústav platí, aby řekla: „Tohle se mi nelíbí, tohle mi nedělejte!“. Proč to nefunguje?
Nefunguje to z prostého důvodu. Všichni ti, kteří žijí v tom domově, jsou závislí na těch, kteří o ně pečují. Člověk je závislý na péči, kterou dostává, protože může za ty stejné peníze dostat péči dobrou, ale i špatnou. A aby měl lepší péči, tak dá nějaký bakšiš.
Úplatky zajistí lepší péči než stížnost?
Bohužel. Něco, co má být samozřejmé, si tito lidé uplácí. U nás chybí to, co už v jiných zemích existuje dlouhá léta, a to je nezávislý stížnostní mechanismus, někdo, kdo není součástí toho domova. Musíme si uvědomit, že ten člověk, který žije v domově pro seniory, si nemůže jaksi sbalit kufřík a jít jinam. Kam by šel? Svůj byt už nemá, odevzdal ho rodině, takže ta jeho závislost je na tom ústavu řekl bych až fatální, to znamená, že on je závislý na té službě, kterou dostává. Těžko se může vzbouřit, podat nějakou stížnost, protože se obává, a také by se to asi stalo, že by za to dostal od personálu přinejmenším vynadáno.
Jan Lorman, zakladatel organizace Život 90
Kolik obětí denně k vám volá na senior telefon?
Týdně je to 10 až 15 případů. Nejčastěji se nám lidé svěřují, že se cítí nedůstojně, poníženi a potřebují se někomu svěřit. Ale málo kdy zažádají o pomoc, o pokyn to řešit.
Takže trpí dál.
Vypovídá se z toho násilí, které na něm bylo vykonáno. Za nějaký čas zavolá znovu a pak znovu. Až po dlouhé době, třeba několika letech, řekne „prosím vás pěkně, už s tím něco udělejte“. Pak následuje určitý proces, kdy oznámíme tento případ na obecní úřad a na sociální odbor, aby udělali depistáž podle intenzity a rozsahu na policii a intervenční centrum, kteří mají za úkol takovéto případy řešit.
U násilí na dětech, na ženách či mužích lze násilníka na nějakou dobu vykázat z domu. Jsou podobné programy i pro týrané seniory?
Ano. Co se týče domácího násilí, tak tady funguje i možnost vykázání, jenomže to samo o sobě nestačí, protože jednoho dne se ten násilník vrátí zpátky. Je potřeba sanovat ty vztahy a je potřeba řešit i problém, který má ten násilník. Když nevyřešíme jeho problém, kvůli kterému to násilí dělá, tak se neposuneme.
Vy seniorům hodně pomáháte. A když budu uvažovat nahlas o tom, že se třeba týraný člověk dostane s vaší pomocí do domova pro seniory nebo jiného domova, jak si může být jistý, že se situace nebude opakovat i tam?
To je velice silná otázka. Jestliže doporučíme někomu určitý domov, tak víme, že tam se to neděje. Jinými slovy, naše doporučení vyplývají ze zkušenosti s tím domovem. Domov vybraný namátkou, bez předchozí návštěvy a setrvání v něm, abych mohl vidět, jak to tam chodí, tak dělám velké riziko. To riziko spočívá v tom, že když se přestěhuji, tak už bude pozdě to rozhodnutí měnit.
Takže místo těšení se na odpočinek od dětí a vnoučat by se měl člověk podle všeho, co tady říkáte, ve stáří připravovat spíše na boj s vyšší mocí a nadřazeností.
Z hlediska toho tématu, o kterém dnes mluvíme, tak to samozřejmě tak vypadá. Ale myslím si, že to stáří může být šťastné a dobré. Záleží i na tom, jak si to nastaví ten člověk sám v sobě nejenom z vnějšku prostředí. Nerezignovat na život a nepověsil svůj život na ramínko v cizí skříni. Víte, když to uděláte, tak pak se opravdu vystavujete velkému riziku, že s vámi bude manipulováno a budete se trápit.
12
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
