Předchozí
2 z 4
Další

Myslí mu to ale stále brilantně, i když některá slova hledá obtížněji.

Při příležitosti 25 let od vzniku České republiky rozhovorem s touto mimořádnou osobností zahajuje Deník sérii pohledů na novodobou českou historii s bývalými předsedy vlád. 

V roce 2018 si připomínáme řadu významných výročí, vznikem republiky před sto lety počínaje a 25. narozeninami České republiky konče. Na jaký stupeň důležitosti byste v těchto souvislostech řadil listopad 1989?

Protože jsem člověk, který se velkou část svého života těšil, že se takového data dočká, mohu odpovědět jedinou větou: Dočkal jsem se a byl jsem šťastný, že přišel 17. listopad 1989. Jiná otázka je, zda to těch posledních 28 let děláme dobře.

Působil jste v bance, pracoval jste s ekonomickými daty. Byl jste přesvědčen, že převrat přijít musí, neboť byrokratický socialismus nemohl obstát?

Nechci ze sebe dělat někoho, komu to bylo dávno jasné. Bylo pravděpodobné, že to nevydrží, ale jestli krach přijde za rok, za dva či deset let, bych si netroufl předpovědět.

Účastnil jste se tehdy řady neoficiálních seminářů, kde se scházeli lidé, kteří rozebírali různé aspekty ekonomických reforem a změn. Setkával jste se na nich s budoucími prezidenty Václavem Klausem a Milošem Zemanem?

Ano, s Vaškem Klausem daleko víc, protože toho mi dali do kanceláře, takže jsme spolu seděli v jedné místnosti. S Milošem jsem se potkával na seminářích, které pořádala banka. Byl to takový diskusní seriál o ekonomii, každý pátek tři hodiny. Byla to aktivita velmi kvalitních bankovních úředníků té doby.

Jak je možné, že to bylo povoleno?

Tak úplně povoleno to nebylo, přeskočili jsme oficiální žádosti a také nám to na nějakou dobu zakázali. Když jsme to dělali potichu, nechali nás být, jakmile do toho Vašek Klaus vnesl politický rozměr, měli jsme utrum.

O čem jste si tam povídali?

Scházeli se tam hlavně odborníci na mikroekonomii, byli zvyklí psát, počítat a rozhodovat o tom, co se v této sféře bude dít. Pět dní v týdnu jsme to dělali v praxi a ten pátý den jsme bádali, co se udělalo dobře, co mohlo být lépe, co bylo špatně. Ti lidé dnes už většinou nežijí, byli starší než my, ale bez jejich rozhledu by to nešlo. Probíhalo to i proto, že se o ekonomii, na rozdíl od jiných věcí, tehdy mluvilo. A po roce 1989 to bylo poznat, protože my ekonomové jsme věděli, o co jde. Ostatní se teprve přizpůsobovali novým podmínkám.

Byly tam už tehdy nějaké odborné spory mezi Klausem a Zemanem jako pozdějšími představiteli protikladných politických směrů?

Určitě ne, neměli důvod se hádat. Myšlenka těch setkání byla postavena na snaze nevyvolávat spor, ale připravovat půdu, nastolovat témata lidmi, kteří bankovnictví rozuměli. Nepřeli jsme se o detaily, byla to poměrně uzavřená skupina, pevná základna ekonomických znalostí. Pak ovšem přišli ti otevřenější, Václav Klaus a Miloš Zeman.

Dalo se už tehdy rozpoznat, jaký politický potenciál v sobě skrývají?

Nechci dělat vykladače jejich osobností. Každý byl jiný. Václav Klaus byl člověk, který od počátku věděl, že až to praskne, bude u toho, zatímco Miloš Zeman byl přes jemné pohyby kolem ekonomické teorie. Nehádali se.

Je pravda, že šéf Státní banky československé Svatopluk Potáč byl i tehdy uznávaným ekonomickým guruem?

To je pravda, není důvod to zatajovat. Státní banka byl pojem, který se zcela vymykal socialistické ekonomice, pracovalo v ní plno velmi zdatných odborníků, kteří té profesi rozuměli. Potáč určitě patřil mezi ně.

Pak přišel velký dějinný zvrat. Víme poměrně přesně, jak se Václav Klaus dostal do struktur Občanského fóra a Miloš Zeman na tribunu Melantrichu a pak do Semaforu, ale kde jste byl vy?

Jisté je, že to byla jiná parta, která byla zkraje na Václavském náměstí. Zájmy lidí z další vlny, jako byli nechartisté Klaus a Zeman, se poměrně brzy protnuly s havlovským světem. Klaus nemohl neodolat a nezapsat se do prvních kapitol československé polistopadové historie. Já jsem se těch diskusí účastnil od začátku, ale držel jsem se financí, byl jsem rok náměstkem ředitele Komerční banky, avšak brzy mi byla banka málo.

Přihlásil jste se o ministerskou pozici?

To určitě ne. Byl jsem léta letoucí poměrně pevně začleněný do party Petra Pitharta, včetně jeho aktivit. Když se stal předsedou vlády, řekl mi, abych taky koukal něco dělat. Půl roku jsem byl jeho poradcem přes banky a pak jsem se stal místopředsedou vlády.

Stát začali řídit lidé, kteří měli minimální nebo žádné zkušenosti s běžným provozem ministerstev. Až se člověk ptá, jak to mohlo fungovat?

Náročné to bylo, i proto, že těch lidí bylo najednou hodně, do funkcí se tlačili další a další.

Dodnes se diskutuje, zda se vybrala správná cesta přechodu od státního vlastnictví k soukromému. Václav Klaus zvolený způsob privatizace vehementně hájí, a jestli někdo něco pokazil, tak to podle něj nebyli ekonomové, ale právníci. Co si myslíte vy?

Za prvé je třeba zdůraznit, že žádní právníci nebyli, což byla  chyba. Kdyby to ladili společně s námi ekonomy, bylo by to pochopitelně lepší. Ale hledat pravdu a nejsprávnější cestu zpětně je nesmysl. My jsme nebyli právníci, ale vyšli jsme z úřadů, což už je půl právníka, tušili jsme, co se musí vyplnit, doplnit, povolit, podepsat. Klaus byl člověk praxe, věděl, že je potřeba jít pořád dál, nezastavovat. Jako ministr financí měl poměrně přesnou představu, co dělat, kam se na něj hrabali ostatní. On byl tím tvůrčím elementem, který říkal, jaký krok je právě na řadě. Můžeme samozřejmě diskutovat o tom, jestli se do privatizace mělo zapojit víc domácích či zahraničních subjektů. Platí ale, že i velmi chytří a schopní Češi a Slováci tehdy neměli ani floka. Museli jsme vymyslet metodu, jak to těmi penězi prohnat. O zvoleném způsobu se budou dohadovat ještě dvě další generace.

Proč tehdy nezvítězila nejjednodušší varianta, to znamená prodat státní podniky významným zahraničním zájemcům?

To kdybyste tehdy řekla nahlas, hnali by vás. Základní cesta byla uhájit něco pro Čechy, bojovat o to, aby česká ruka, i když na to neměla, se k tomu postupně dostala. Nejen Volkswagen, abych jmenoval nejznámější příklad.

Tušili jste už tehdy, že spousta začínajících podnikatelů nebo dřívějších pracovníků podniků zahraničního obchodu bude prvními českými kapitalisty, neboť jste jim umožnili snadno se dostat k úvěrům?

Vy to říkáte tak, jako bychom to měli dopředu spočítané a naplánované. Tak to samozřejmě nebylo. Vznik nové vrstvy majetných měl dva předpoklady: ponechat si banky, aby jim měl kdo půjčovat, a vybírat lidi, kteří stáli za to, abychom se za ně postavili.

Vybíral někdo ty lidi?

Řekl bych, že ano.

Po 25 letech známe výsledek, jsou tu byznysmeni jako Petr Kellner, Daniel Křetínský, Patrik Tkáč, Karel Komárek, ale i Andrej Babiš. Když se na ně díváte, říkáte si, že jste tehdy vybrali dobře?

Pochopitelně pozoruji, jestli to aspoň trošku funguje, ale nechci to hodnotit, protože nevím, koho přesně bych měl vinit za to, jak je vybral.

Aspoň obecně můžete říct, že jste položili základy české ekonomiky z dobrého materiálu?

Věru si myslím, že ano. Zvolili jsme cestu, která měla logiku a měla specificky české razítko. Zeman byl pro privatizaci bank, my jsme byli proti, neboť jsme si byli jisti, že to byly jediné instituce, které měly odborný pouvoir.

Jenže třeba šéf KSČM Vojtěch Filip neustále nastoluje otázku velkých privatizačních transakcí, jež podle něj měly charakter skutečného zločinu. Podle vás vše proběhlo v mezích tolerance při změně režimu, nebo něco bylo už za hranou?

Bohužel se obávám, že některé záležitosti byly za hranou, ale nebyl čas tu hranu hledat. Jelo se a najednou jsme se divili, že se zapojili i ti, jež jsme zase až tak moc nechtěli.

Máte na mysli třeba privatizaci OKD nebo Mostecké uhelné?

Kladete velmi nepříjemné otázky, ale třeba u OKD ten pocit mám. To byla domácí půda, které jsme se vzdali. OKD je příklad toho, že si naši kolegové mysleli, že už to umí. A nepovedlo se to.

Coby poslední federální premiér jste musel řešit praktické otázky rozdělení Československa. Bylo to těžké rozhodování?

Když se rozděloval majetek, tak ani ne, protože jsme dost dobře věděli, co patří na českou a co na slovenskou stranu. Šest měsíců dělení společného vlastnického balíku tedy nebylo až tak obtížné. Nikdo neplakal. Jediné, co bylo náročnější, byla měna, ale i to se zvládlo. To už ovšem nebyla moje tečka.

Dnes to vypadá, že republiku rozdělovali Václav Klaus a Vladimír Mečiar. Jakou roli jste v tom jako federální premiér hrál vy?

Nevím, jestli Klaus a Mečiar byli těmi hlavními figurami, ti si toho až tak moc nevšímali. Mečiar měl velký zájem o armádu, do toho se mi pletl pořád. Jinak to ovšem nebylo na nich dvou, Klaus a Mečiar jen pozorovali, jestli to děláme tak, jak se dohodlo, praktická stránka věci byla na federální vládě. V ní sedělo pět Čechů a pět Slováků, což bylo správné a funkční řešení. Rozdělovalo se tak, aby nikdo nemohl říct, že to bylo na úkor toho druhého. A musím podotknout, že jsme do značné míry přišli k hotovému, protože už naši předchůdci věděli, jak se to má provést. Jediná nespravedlnost byla kolem lokomotiv, kdy se slovenská strana snažila něco přivlastnit neprávem, ale i to jsme spravili. Praktické problémy, jak rozdělit chemii, jaký podnik nám a jaký jim, se zvládly do silvestra 1992.

Proto, že ve federální vládě seděli schopní ministři, nebo díky silné obecné vůli to zvládnout?

Na obou stranách byli šikovní lidé, rád vzpomínám na místopředsedu vlády Rudolfa Filkuse nebo ministra financí Jana Klaka. A kromě toho existovalo silné společné mínění, že se to musí zvládnout a nemá smysl se hádat. V červenci a ještě září se zdálo, že je to úkol na mnoho měsíců, ale pak to šlo ráz na ráz a v říjnu už jsem věděl, že na Vánoce budu doma na Libínském sedle.

Časem jste politiku opustil, stal jste se šéfem Šumavského národního parku, vedl jste Klub českých turistů. Politika vás přestala bavit?

Tak těch ministrů jsem vystřídal ještě několik, ale pak se změnily poměry a mne to v roce 1998 opravdu přestalo bavit.

Kvůli tomu, jak se změnila ODS, nebo proto, že vyhrál volby Miloš Zeman a jeho ČSSD?

Politika se začala rozmazávat, přestala jít hlavní cestou, kterou měla kráčet. Z toho také vznikl rok 1998, velká vládní krize. Bylo to období, kdy končila éra listopadu 1989 a začalo něco nového, v čem žijeme dodnes.

Václav Klaus říká, že nastala doba, kdy skončil boj idejí a nastoupila éra osobních zájmů a vlivových skupin, kdy jde v podstatě jen o to, kdo, komu a za kolik. Viděl jste to stejně?

To je klausovsky pojatý celý ten problém. Je to tak. Ideje přestaly být to hlavní.

Je jeho součástí i vznikání nových ideologicky nezařazených uskupení typu Věci veřejné, ANO, SPD či Piráti?

Podle mě je to ukázka, že nejsme zralí na rozvíjení osvědčeného politického modelu a pořád něco zkoušíme. Náš nový hlavní guru, Andrej Babiš, je ukázkou toho, že za rok za dva si s tím vůbec nemusíme vědět rady. Stačí, aby vyhrál volby na víc než 50 procent. Pak se ho už nezbavíme.

Andrej Babiš ale přece říká, že ví, jak na to, vybudoval úspěšnou velkou firmu a slibuje, že stejně tak bude řídit celou republiku, efektivně a ku prospěchu všech akcionářů, tedy obyvatel ČR. Vy mu nevěříte?

To je jeho cíl, ale z mého pohledu je to velký pokus. Říká, že nechce hrabat peníze, ale ukázat národu, že to jde úplně jinak. Jde o to, jaké to má následky. Když vezmu, jak je složena současná ne-vláda a jak se poroučejí šéfové různých důležitých institucí, tak se bojím. Strany mají zaštiťovat zřetelné zájmy velkých voličských skupin, ne každý rok, možná měsíc, zastupovat někoho jiného. Tak to je, když se politika rozmělňuje. Volič pak neví, komu dává svůj hlas, nebo špatně chápe, co se mu vlastně slibuje.

Jakou známku byste dal současné ODS, tedy straně, do níž jste po revoluci vstoupil? Má šanci se zase stát hlavní vládní stranou?

Chci si to myslet. Pro mě to je poslední ochranný val a sleduji, jestli na to stačí. Momentálně se mi zdá, že ano.

Po 25 letech se také rýsuje možnost, že se díky povolebnímu uspořádání komunisté dostanou k reálné moci, budou mít vliv na vládní politiku, zasednou v dozorčích radách státních podniků. Je to hrozba, nebo potvrzení již existujícího stavu?

Každý to bere jinak. Myslím si především, že je to vina těch nekomunistů okolo. Pokud to chápou jako hrozbu, neměli by to dopustit.

Vy osobně znáte Vojtěch Filipa…

No to je přece kamarád, Jihočech z Budějovic.

A vnímáte ho jako hrozbu?

Na něj se mi zrovna nechce nadávat, on je docela rozumný člověk, pragmatik. Ale není v té straně sám, mohou mu vnutit jinou roli.

Hlavní nebezpečí vidíte v mezinárodním směřování KSČM, v její snaze vystoupit z NATO a euroskeptickém postoji?

Vystoupení z NATO je skutečně hlavní problém. A Evropa má komunistů také dost.

Zakladatel ODS, bývalý premiér a prezident ČR Václav Klaus se staví tak ostře proti Evropské unii a v případném referendu by hlasoval pro vystoupení z tohoto svazku. Máte pro to pochopení?

K tomu tady dospěl leckdo. Západní Evropy se bojíme, protože to není nic jednotného, ale skládačka zemí s různými zájmy, Klaus v ní vidí pouhou hru.

Jak byste hlasoval vy?

Naštěstí se nehlasuje, ale kdyby to přišlo, hlasoval bych pro tu starou, původní EU, která nebyla žádným monostátem, o kterém rozhoduje Brusel.

Takovou možnost byste ale v referendu neměl, tam byste se musel rozhodnout buď pro setrvání v současné EU, nebo pro vystoupení.

Kdybych ji neměl, byl bych pro vystoupení.

Nebál byste se, že jako ostrůvek uprostřed Evropy bychom se úplně rozplynuli, zchudli?

Určitě bych se bál a naštěstí o tom teď nerozhodujeme. Nesmíme se bát něco s tím dělat, dokud je čas.

Když jste šéfoval Národnímu parku Šumava, měl jste jasný názor na boj s kůrovcem. Co říkáte tomu, že kůrovcová kalamita teď stála křeslo šéfa Lesů ČR a bude ji řešit vládní odborná komise?

Za mého působení Šumava neměla žádného kůrovce, protože nám dali volné ruce a my jsme mohli konat. Mezitím se rozjely Jizerky, Jeseník, Beskydy a ukázalo se, co to je kůrovec. Dnes máme na Šumavě kůrovce v přiměřeném výskytu.

Kvůli kácení?

Samozřejmě, nic jiného lýkožrouta zastavit nemůže. Potřebujete ho zničit hned, za měsíc už je pozdě. Čas je rozhodující. Naštěstí se nám podařilo jednat a předhonit druhou názorovou stranu. Šumava už není hlavní nebezpečí, teď to jsou Jeseníky a Beskydy. Tam tak dlouho mudrovali, že dokonce uvažují o vypalování lesů.

Byla to chyba exředitele Szoráda?

Řídil Lesy ČR tak, že nedošel k závěru a rychlému řešení jako my.

Věříte tomu, že se Šumava vzpamatuje z té doby, kdy ji Martin Bursík a František Krejčí po orkánu Kyrill ponechali kůrovci napospas?

My tady máme kůrovce potlačeného, ale Šumavu zničenou. To mě bolí tak moc, že si to ani nedovedete představit. Když jdete na Poledník nebo Třístoličník, žádná Šumava už tam není, jen holé soušky. Snad tam nějaké stromy časem vyrostou, ale nebude to les. Nemohu proto říct, že Šumava byla zachráněna.

Příběh Šumavy a kůrovce je ukázkou toho, kdy politici a zodpovědní úředníci nějak rozhodli, což pak mělo fatální důsledek pro kus české přírody. Podobně ovlivňují stav dálnic, bourání některých památek a povolování novostaveb, rozvoj nebo zánik venkova.  Lze si nějak občansky pojistit, aby jejich rozhodnutí nebyla víc špatná než dobrá?

Souvisí to s tím, že u nás máme už delší dobu rozdělenou společnost, v níž existují dva velmi aktivní tábory, které jsou naprosto neschopné se na něčem domluvit. Dostáváme se tak na začátek našeho rozhovoru, kdy jsme se bavili o dělení Československa. Když je vůle, vždy se dá najít rozumná varianta, na níž se lze shodnout.

Myslíte, že v současnosti taková vůle není, neboť společnost je rozdělená od dob první přímé prezidentské volby na dvě nesmiřitelné skupiny, které se liší nejen v názoru na Miloše Zemana, ale také na Andreje Babiše?

Když vidím předsedy parlamentních stran, jak se dokola stále jen dohadují, jestli mají do vlády jít, nebo ne, a kladou si různé podmínky, tak to na nějakou pozitivní cestu ven skutečně nevypadá. Nemám pocit, že by věděli, co udělají, až ta vláda vznikne, nebo naopak padne.

V podtextu vaší odpovědi cítím, že asi musí přijít nějaká větší krize, aby se politici vzpamatovali a začali pracovat ve prospěch občanů ČR.

To je jedna z možných variant. Až se to tak rozhádá, že to nebude slučitelné s životem, musí přijít procitnutí a vědomí, že domluva je jediná cesta. Mělo by je trknout i to, že ačkoli ekonomická čísla, míra nezaměstnanosti, růst HDP a životní úrovně jsou nejlepší v polistopadové historii, nespokojenost občanů s politickou situací je velká, v protikladu k těmto pozitivním ekonomickým trendům. Potíž je v tom, že porevoluční doba zrodila velké osobnosti, které uměly nabídnout věcná a užitečná řešení. Teď jich na politické scéně moc nevidím.

KDO JE PhDr. JAN STRÁSKÝ
• Narodil se 24. prosince 1940 v Plzni.

• Vystudoval politickou ekonomii a filozofii na Filozofické fakultě UK v Praze. Už po absolvování obchodní akademie v roce 1958 začal pracovat ve Státní bance československé, kde působil do roku 1990. Po listopadové revoluci byl rok náměstkem Komerční banky.

• Od května 1991 do července 1992 byl místopředsedou vlády ČR, poté se stal předsedou poslední federální vlády a od 20. 7. do 31. 12. 1992 vykonával funkci prezidenta ČSFR. V lednu 1993 byl jmenován ministrem dopravy ČR a v říjnu 1995 ministrem zdravotnictví. Byl zakládajícím členem ODS, do prosince 1997 jejím místopředsedou, v roce 1992 a 1996 byl zvolen do Poslanecké sněmovny. V lednu 1998 z ODS vystoupil a stal se členem Unie svobody.

• V letech 2001–2006 pracoval jako ředitel Krajského úřadu Jihočeského kraje, v období 2011–12 byl ředitelem Národního parku Šumava.

• Od roku 1964 byl členem KSČ, v roce 1969 ze strany vystoupil a v roce 1970 z ní byl dodatečně vyloučen.