Dalo se už tehdy rozpoznat, jaký politický potenciál v sobě skrývají?

Nechci dělat vykladače jejich osobností. Každý byl jiný. Václav Klaus byl člověk, který od počátku věděl, že až to praskne, bude u toho, zatímco Miloš Zeman byl přes jemné pohyby kolem ekonomické teorie. Nehádali se.

Je pravda, že šéf Státní banky československé Svatopluk Potáč byl i tehdy uznávaným ekonomickým guruem?

To je pravda, není důvod to zatajovat. Státní banka byl pojem, který se zcela vymykal socialistické ekonomice, pracovalo v ní plno velmi zdatných odborníků, kteří té profesi rozuměli. Potáč určitě patřil mezi ně.

Pak přišel velký dějinný zvrat. Víme poměrně přesně, jak se Václav Klaus dostal do struktur Občanského fóra a Miloš Zeman na tribunu Melantrichu a pak do Semaforu, ale kde jste byl vy?

Jisté je, že to byla jiná parta, která byla zkraje na Václavském náměstí. Zájmy lidí z další vlny, jako byli nechartisté Klaus a Zeman, se poměrně brzy protnuly s havlovským světem. Klaus nemohl neodolat a nezapsat se do prvních kapitol československé polistopadové historie. Já jsem se těch diskusí účastnil od začátku, ale držel jsem se financí, byl jsem rok náměstkem ředitele Komerční banky, avšak brzy mi byla banka málo.

Přihlásil jste se o ministerskou pozici?

To určitě ne. Byl jsem léta letoucí poměrně pevně začleněný do party Petra Pitharta, včetně jeho aktivit. Když se stal předsedou vlády, řekl mi, abych taky koukal něco dělat. Půl roku jsem byl jeho poradcem přes banky a pak jsem se stal místopředsedou vlády.

Stát začali řídit lidé, kteří měli minimální nebo žádné zkušenosti s běžným provozem ministerstev. Až se člověk ptá, jak to mohlo fungovat?

Náročné to bylo, i proto, že těch lidí bylo najednou hodně, do funkcí se tlačili další a další.

Dodnes se diskutuje, zda se vybrala správná cesta přechodu od státního vlastnictví k soukromému. Václav Klaus zvolený způsob privatizace vehementně hájí, a jestli někdo něco pokazil, tak to podle něj nebyli ekonomové, ale právníci. Co si myslíte vy?

Za prvé je třeba zdůraznit, že žádní právníci nebyli, což byla  chyba. Kdyby to ladili společně s námi ekonomy, bylo by to pochopitelně lepší. Ale hledat pravdu a nejsprávnější cestu zpětně je nesmysl. My jsme nebyli právníci, ale vyšli jsme z úřadů, což už je půl právníka, tušili jsme, co se musí vyplnit, doplnit, povolit, podepsat. Klaus byl člověk praxe, věděl, že je potřeba jít pořád dál, nezastavovat. Jako ministr financí měl poměrně přesnou představu, co dělat, kam se na něj hrabali ostatní. On byl tím tvůrčím elementem, který říkal, jaký krok je právě na řadě. Můžeme samozřejmě diskutovat o tom, jestli se do privatizace mělo zapojit víc domácích či zahraničních subjektů. Platí ale, že i velmi chytří a schopní Češi a Slováci tehdy neměli ani floka. Museli jsme vymyslet metodu, jak to těmi penězi prohnat. O zvoleném způsobu se budou dohadovat ještě dvě další generace.

Proč tehdy nezvítězila nejjednodušší varianta, to znamená prodat státní podniky významným zahraničním zájemcům?

To kdybyste tehdy řekla nahlas, hnali by vás. Základní cesta byla uhájit něco pro Čechy, bojovat o to, aby česká ruka, i když na to neměla, se k tomu postupně dostala. Nejen Volkswagen, abych jmenoval nejznámější příklad.

Tušili jste už tehdy, že spousta začínajících podnikatelů nebo dřívějších pracovníků podniků zahraničního obchodu bude prvními českými kapitalisty, neboť jste jim umožnili snadno se dostat k úvěrům?

Vy to říkáte tak, jako bychom to měli dopředu spočítané a naplánované. Tak to samozřejmě nebylo. Vznik nové vrstvy majetných měl dva předpoklady: ponechat si banky, aby jim měl kdo půjčovat, a vybírat lidi, kteří stáli za to, abychom se za ně postavili.

Vybíral někdo ty lidi?

Řekl bych, že ano.