„Před válkou jsem měl skvělý život. Chtěl jsem se hodně učit, hodně jsem hrál na kytaru, to byl můj největší koníček. Díky tomu jsem si i přivydělával, učil jsem na kytaru devítiletého chlapce. Celá moje rodina si v Charkově žila dobře, rodiče měli dobrou práci,“ vzpomíná šestnáctiletý Jaroslav. Před ruskou invazí utekl s maminkou a sestrou za svými příbuznými do Prahy. Chtěl zde vystudovat technický obor a usadit se tu.

Ukrajinští teenageři Jaroslav, Anhelina a Vadim.
Tisíce ukrajinských teenagerů nemají kde studovat. Letos zájemci neměli šanci

Za svým snem si cílevědomě šel. Přihlásil se nejprve do Adaptačního centra Paměti národa, po prázdninách pokračoval i studiem v jejich nultém ročníku. Zde se s dalšími ukrajinskými teenagery zdokonaloval v češtině a připravoval se na přijímačky. Dělal i spoustu věcí nad rámec kurzu. „Já už jsem z něj byla zoufalá. Vždy jsem sehnala nové testy z matematiky, ale on je měl do příště zase všechny vyplněné. Bezradně jsem se ho ptala: Co budeme dělat dál?“ usmívá se Kristina, ukrajinská učitelka matematiky v Adaptačním centru, jež do Česka utekla ze Záporoží.

Jaroslav kromě toho chodil i na soukromé doučování – několik českých studentů mu pomáhalo s češtinou, on jim zase s matematikou, v níž je mimořádně dobrý. Pročetl také všechny učebnice češtiny od sedmé až do deváté třídy. „Naučil jsem se opravdu všechno – vyjmenovaná slova, stavbu věty, slovní druhy, kde se píšou čárky. Kdybyste měla zájem, mohl bych vám o tom vyprávět dlouhé hodiny,“ říká plynulou češtinou, jen občas se špatnou koncovkou.

Vytvořil si také mnohastránkový slovník s nejrůznějšími slovíčky, které by mohl u pohovoru uplatnit. Na přijímačkách nakonec dostal z matematiky úctyhodných 42 bodů z padesáti. „A to si ještě náš odvážný Jaroslav nechal dát zadání v češtině, i když ho mohl mít v ukrajinštině,“ popisuje ředitelka Adaptačního centra Dominika Kopčiková.

Čeština? Problém

Místo cermatovského testu z češtiny si každá škola mohla pro ukrajinské uchazeče připravit vlastní test, popřípadě pohovor, v němž by si ověřila znalost jazyka. Jaroslav se setkal během prvního a druhého kola přijímacího řízení s nejrůznějšími přístupy. „Většinou to ale bylo nastavené tak, že Ukrajinci neměli moc šanci,“ tvrdí. Někde prý dostal za test dvacet bodů z padesáti. Jinde absolvoval ústní pohovor a odpovídal na otázky, třeba k článku o úklidu pražského nábřeží. „Odpověděl jsem na dvanáct otázek z patnácti, ale stejně mi řekli, že mám špatný slovosled a chybné koncovky, takže jsem neprošel,“ vypráví.

Ukrajinští teenageři Jaroslav, Anhelina a Vadim.Ukrajinští teenageři Jaroslav (vlevo), Anhelina a Vadim.Zdroj: Deník/Zuzana Hronová

Nejvíc ho překvapily přijímačky na Střední průmyslové škole strojní v Praze. Nejprve měl napsat něco o sobě, pak šel na pohovor, kde se měl představit a říct, co dělá ve volném čase. Doplňoval také písmena ve slovech na lístečku. „Nakonec mi řekli, abych jim vyjmenoval slovní druhy. To proto, že jsem v textu o sobě psal, že mě baví česká gramatika,“ líčí. Při jeho poctivé snaze co nejlépe splnit všechny úkoly ho zarazilo, že mu dali nula bodů. „Vidíte? 42 z matiky, z češtiny nula. A tady v těch výsledcích mají nulu z češtiny ještě u dvou lidí,“ ukazuje na výsledkové listině pražské průmyslovky. „Ani jeden bod z češtiny, to je zvláštní,“ dodává.

Nultý ročník pro ukrajinské středoškoláky, iniciativa Gymnázia Na Zatlance v Praze
Školy nechtějí mladé Ukrajince nechat ve vzduchoprázdnu. Zakládají nulté ročníky

Ředitel Střední průmyslové školy strojní v Praze Miroslav Žilka na dotaz Deníku sdělil, že jim správní řád neumožňuje poskytovat jakékoli informace o průběhu a výsledcích přijímacího řízení u uchazečů nikomu jinému než jim samotným či v případě jejich nezletilosti také jejich zákonným zástupcům. „Jsou-li jakékoli pochybnosti o legálnosti průběhu přijímacího řízení, má uchazeč k dispozici velmi efektivní nástroje přezkumu toho, zda škola postupovala v souladu se zákonem. Žádné jiné informace týkající se průběhu a výsledků přijímacího řízení nelze veřejnosti, a tedy ani médiím, poskytnout,“ vysvětluje Žilka.

Ukrajinský mladík neskrývá rozčarování. „Podal jsem desítky přihlášek, chodil na nejrůznější pohovory. Dal jsem do toho všechno. Jsem vyčerpaný a taky zklamaný,“ souká ze sebe Jaroslav. „Nevím, co dál,“ dodává. Po našem setkání ale nakonec přece jen dostává vytouženou zprávu: Právě ho ve druhém kole přijali na jednu pražskou školu na obor s maturitou. „Tak všechno to úsilí přece jen nebylo na nic,“ oddechne si.