Vzpomenete si, kdy jste se dostal k Jaroslavu Foglarovi – Jestřábovi, do skautského oddílu?
Vezmu to popořádku. Jsem Pražák křtěný Vltavou, protože jsem se narodil 30. července 1924 v porodnici na Štvanici. Měl jsem skvělé rodiče. Maminka byla Jindřiška a otec se jmenoval Václav. Táta byl ze začátku disponent a později ředitel Československé obchodní dovozní společnosti, dováželi pro Prahu sůl z Podkarpatské Rusi. Přede mnou mamince dva kluci hned těsně po porodu umřeli, takže doktoři rodičům radili, aby se už o další nepokoušeli. Byl jsem tedy jejich třetím dítětem, ale přesto jedináček. Měli o mně proto velkou starost, byl jsem doslova bavlnkové dítě.

Do oddílu k Jestřábovi mě přivedli dva kamarádi z Akademického gymnázia Na Příkopech, kam jsem tehdy chodil. Jedním byl můj celoživotní přítel Vašek Černý, předobraz Červenáčka z Rychlých šípů, druhým Jarmil Mokrý Burghauser. Na ten den si pamatuji úplně přesně – bylo to 10. června 1936. Chodil jsem tam čtyři roky a v roce 1940 za okupace jsem s docházkou skončil, protože Němci skauting zakázali a rozpustili. Z posledního prázdninového tábora na Moravě jsme museli přijet uprostřed plánovaného pobytu. Přišel zákaz od německých úřadů, takže jsme tábor zbourali a vrátili se domů. Táta pak měl starost, abych se nedostal do nějakého maléru, a řekl mi: Už tam, hochu, radši nechoď. Tak jsem do oddílu přestal chodit.

Vyvrcholením celoročního oddílového života byl letní tábor. Na kterých jste byl?
Do oddílu jsem přišel v červnu 1936 a na mě jako na nováčka už proto ten rok bylo na tábor pozdě. V roce 1937 jsem už ale jel na Sluneční zátoku na Sázavu k Ledči. Rok nato pak chlapci jeli s Jestřábem tábořit na Podkarpatskou Rus k Siněvíru u Koločavy. Táta mě s nimi ale tenkrát nepustil a říkal: Na Rusi jsou nepokoje s Maďary, mohli byste tam přijít k úrazu. V roce 1939 jsme už zase byli na Sluneční zátoce a v létě 1940 pak na Moravě v Ketkovicích u Brna u řeky Chvojnice, odkud jsme museli předčasně odjet.

Jak na Jestřába vzpomínáte?
Na Jestřába se nedá vzpomínat jinak než jenom v dobrém. Jestřáb byl úžasný člověk. Byl jsem s ním pak ve styku prakticky skoro až do jeho konce. Když už byl koncem 90. let v nemocnici, dal známým lidem své telefonní číslo, takže jsme mu mohli volat. Hovořili jsme spolu každý měsíc. V prosinci 1998 jsem mu chtěl popřát k Vánocům, jenže mi už nebral telefon. Říkal jsem manželce, že jde o špatné znamení. Rozmlouvala mi to a povídá mi: Podívej se, je to starší člověk, v Praze je chřipková epidemie, třeba ho přestěhovali na izolaci, kde nemá telefon. Však se ti ozve. Jenže už se neozval a koncem ledna 1999 zemřel.

Vaším jménem Jestřáb pojmenoval jednoho z hrdinů legendárních Rychlých šípů? Proč vlastně?
O tom jsem s Jestřábem nikdy nemluvil. Myslím ale, že se mu moje jméno Jindra líbilo. Jestřábův dědeček byl totiž Jindřich a jeho otec byl také Jindřich, tak snad možná díky tomu.

Maminka mi řekla, že se ho musím zeptat, co to bude za postavu. Jestřáb mi tenkrát povídal: Neboj se, Jindro, ta postava ti hanbu dělat nebude. Tak jsem na to kývl.

Jednou jsme byli spolu na besedě v Chodově, když bylo Rychlým šípům 50 let. Po besedě byla autogramiáda, lidé stáli frontu k Jestřábovi a začali dělat frontu i ke mně, abych jim podepsal knížku. Já povídám: Jestřábe, co mám dělat, vždyť já přece nejsem… chtěl jsem říct – ten Jindra z Rychlých šípů. Jestřáb mávl rukou, ve které držel tužku tužkou, a povídá: Ale jen piš. Takže od té doby píšu: Jindra Hojer, Rychlý šíp, a hotovo. Foglar mi udělal obrovskou reklamu. Stal jsem se známým a přišel jsem k tomu jako slepý k houslím. Moc mu za to děkuji.

Co si myslíte, že máte s kresleným Jindrou Hojerem společného?
Tohle si musí otipovat každý sám. Myslím si ale, že v téhle postavě je trochu víc než jen moje jméno, když mi Jestřáb sám řekl, že k ní patřím a můžu se za ní podepisovat.

Namaloval vás Jan Fischer podle reálné podoby nebo fotografie?
Myslím si, že pan Fischer nikoho z nás neviděl. A jestli měl moji fotografii? Možná, že ji mít mohl, nevím.

Byl jste hrdý, že jeden hrdina oblíbených Rychlých šípů nosí vaše jméno? Bavili jste se o tom s kamarády?
V našem oddíle se o Rychlých šípech nemluvilo, tam jsme žili skautingem. Jestřáb totiž vedl dvojí život. Dopoledne byl v Melantrichu a jako redaktor žil Rychlými šípy, odpoledne od 16 hodin až do večera byl naším vedoucím.

Kde jste tehdy měli klubovnu?
Zažil jsem několik oddílových kluboven. Poprvé jsem přišel do klubovny, která byla ještě na lodi, která kotvila u Rudolfina. Byla moc pěkná, měli jsme tam i záchranné člun, na kterém jsme jezdili po Vltavě a na Čertovku. Pak jsme se s klubovnou přestěhovali do Říční ulice, stála na břehu u Vltavy pod Tyršovým domem na Smíchově. Nakonec jsme se nastěhovali do vodárenské věže u Jiráskova mostu. I tahle klubovna byla moc hezká. Chodilo se do ní po točitých schodech, proto jsme museli skříně stěhovat venkem okny.

Jestřáb ve svých vzpomínkách uvádí, že se za války museli do klubovny vloupat, aby zachránili oddílové kroniky.
Když Němci zakázali skauting, klubovnu nám tenkrát zavřeli a zapečetili. Jenže Jestřáb se staršími hochy chtěli zachránit kroniky, takže do klubovny uspořádali nebezpečnou výpravu. Znám to z vyprávění, protože jsem u toho nebyl. Dveře odpečetili, kroniky vybrali a dveře zase zapečetili. Bylo to tenkrát doslova o hubu, protože kdyby je chytli, nevím, jak by to s nimi dopadlo.

Hodně příběhů, které zažívaly Rychlé šípy nebo další hrdinové jeho knížek, jste určitě musel zažít, protože Jestřáb se při psaní nechal inspirovat bohatým oddílovým životem.
Máte pravdu. Vzpomínám si například na našeho oddílového psa Bublinu. Měl se s námi dobře, chodil s námi rád na výlety a od každého něco oblízl. Bublina se k nám jednou přidal na konečné stanici tramvaje v Podbabě a šel s námi na výlet. Tak jsme ho potom přivlastnili, staral se o něj kamarád Samson. Bublina byl roztomilý pes.

Nebo jiná příhoda: Měli jsme na táboře tobogán, což bylo dlouhé prohnuté prkno, které vedlo do vody. Jezdil na něm jakýsi vozíček, dřevěná sedačka s lištami, aby se na prkně udržela, a s ní jste sjeli do vody. Už jen vylézt na tobogán byl výkon, poněvadž jste musel do pořádné výšky. Jednou k nám měl na tábor přijet fotograf Karel Hájek. Když přijel, Jestřáb nás vybídl, abychom na tobogánu jezdili opatrně, a pana Hájka nepostříkali. A to bylo něco pro Vaška Černého, který udělal skoro vždycky všecko obráceně, než Jestřáb řekl. Byl to prima kluk, takový srandista. Jestřáb už ho dobře znal. A když jel Vašek na tobogánu, roztáhl ruce a nohy, sjel do vody a prásk. Voda se rozstříkla a fotograf Hájek už ji měl na své leice.

Lovil jste jako kluk bobříky a žil Modrým životem jako později většina z nás?
Měl jsem splněnou zkoušku Tři orlí pera, což znamenalo 24 hodin mlčení, 24 hodin hladovění a být den a noc o samotě. Největší problém mi dělalo mlčení. Lovení bobříků přišlo až později.

Když v roce 1939 přijeli Němci, bylo vám skoro 15 let. Vzpomínáte si na okupaci a tehdejší tragický 15. březen?
Koukali jsme tenkrát ten den přes sklo oken třídy gymnázia, která musela být všechna zavřená. Německá auta jela po Příkopech od Náměstí Republiky směrem na Václavské náměstí. Tehdy jsem poprvé viděl německé vojáky. Ze začátku se nevědělo, co se bude dít. Jestřáb nám na schůzce říkal, abychom neblbli a nedostali se do nějakého maléru. Později pak bylo vyhlášené stanné právo a docházelo k represáliím.

Vy jste v roce 1940 se skautováním kvůli obavám otce přestal. Co vám skauting do života dal?
Opravdu moc, a nedá se všecko vyjmenovat. Taky bych mohl na něco důležitého zapomenout a někdo by pak řekl, proč jsem si na to nevzpomněl. V mém případě skauting udělal z chlapečka kluka. Dal mi fyzičku i zásady do života, které se mi osvědčily. Můj život je totiž postavený na čtyřech pilířích. Prvním byli rodiče, druhým skauting, třetím Akademické gymnázium a čtvrtým, budete se divit, vojna. Tyhle pilíře mě držely celý život. Skauting mi dal také opravdové kamarády, žili jsme tenkrát skutečně v úžasném přátelském prostředí. Na kamarády z oddílu vzpomínám dodnes, jací to byli prima kluci.

Jste s některým z nich ještě v styku?
V Praze snad žije ještě Jíra Vodenka. Naposledy jsme se viděli, nebudete tomu věřit, kdysi v Tatrách. Předtím jsme se ale sešli několikrát na louce ve Sluneční zátoce, kde se každoročně v červnu konají skautské srazy bývalých členů Foglarova oddílu. Když jsem ještě mohl, tak jsem tam jezdil. Jenže jsem v roce 2018 prodělal těžký zápal plic. Měl jsem horečky přes 40 stupňů. Dva dni jsem byl v agonii a pak mě udržovali pět dní v umělém spánu. Když mě z něj probudili, doktor mi řekl: Pane Hojere, právě jste utekl hrobníkovi z lopaty. Měl jsem úplně ochrnutou nohu a rok trvalo, než se rozcvičila. Dneska už o berlích udělám osm kroků a v domově to všichni obdivují.

Mám dojem, že je naživu ještě Rudolf Zahradník, bývalý předseda Akademie věd, který byl taky členem našeho oddílu. Ti mladší samozřejmě ještě žijí. S těmi jsem se seznámil, když jsem jezdil do Prahy. Scházeli jsme se každoročně 13. ledna v nějaké restauraci, kam přišlo sto až sto padesát lidí. Jaroslav Foglar byl fenomén. Moc rád na něj vzpomínám. Byl to výborný člověk, jeden mezi tisíci. Takoví lidé by neměli odcházet.

Čím byl pro vás tak důležitý a co vám dal?
Jeho oddíl byl pro mě moc důležitý, protože, jak jsem už říkal, byl jsem bavlnkové dítě. Škola ze mne udělala chlapečka, a skaut ze mě udělal kluka. Vojna pak ze mě udělala chlapa. Za to, jaký jsem, vděčím pražské Dvojce a Jaroslavu Foglarovi. Dal mi do života opravdu hodně. Vzpomínám si, jak jsem byl před lety v Uherském Hradišti na jubilejní repríze divadelní hry o Rychlých šípech. Na závěr mě vyvolali na jeviště, abych se představil a řekl lidem pár slov. Tak jsem něco povídal a nakonec jsem řekl, že je škoda, že s námi už tady není Jaroslav Foglar. Že by určitě měl z herců, na které jsem se při těch slovech obrátil, a z diváků, velikou radost. Představte si, že celé divadlo povstalo a dlouho, velmi dlouho Jestřábovi tleskalo. Tohle jsou hezké vzpomínky, stejně jako cesty do Uherského Hradiště. Škoda, že už se tam asi nikdy nedostanu.

Od konce 30. let znají lidé jméno Jindra Hojer, které si vypůjčil Jestřáb do příběhů Rychlých šípů. Stávalo se vám, že se vás lidé ptali, co máte společného s Foglarem a s legendárním klubem?
Seriál začal vycházet v roce 1938. Za války a ani pak po ní se v mém okolí, ani tady ve Výzkumném ústavu organických syntéz, kde jsem pracoval, o Rychlých šípech moc nemluvilo. Byl jsem tomu radši, protože moc velká popularita škodí.

Jak vidíte budoucnost skautingu a udržování tradic, kterými jste s Jestřábem prošli?
To je dost těžká otázka. S lidmi kolem Jestřába jsem ztratil kontakt po jeho smrti, když začala hádanice o dědictví. Proto jsme vydali s kamarádem Vaškem Černým, což byl Červenáček v Rychlých šípech, knížku nazvanou Jestřábe, díky, jako poděkování za všechno, co nám dal. Pak jsme ještě podepsali rezoluci na obranu Jaroslava Foglara, poněvadž se našli lidé, kteří do jeho mrtvoly kopali. Se skautingem už mám tedy jenom nepatrný kontakt, takže nedovedu jeho budoucnost posoudit, ani nejsem dobrý prognostik. Ale tady v Pardubicích vidím, že je o skauting pořád mezi dětmi zájem. Do skauta chodí děvčata i kluci, a mnozí přijdou sem ke mně do domova důchodců na besedu. Chodí za mnou i žáci ze škol. Z návštěvy dětí ze školy Svítání mám nejsilnější zážitek. Žáci si přinesli knížky nebo staré sešity Hlasatele a Rychlých šípů, abych jim je po besedě podepsal. Přišel ke mně klouček ze třetí třídy, koukám, neměl ani knížku, ani časopis. Tak mu povídám: Copak bys, chlapče, ode mne chtěl? Kluk se zamyslel a povídá: Pane Hojer, směl bych si vás pohladit? V tu ránu jsem byl úplně oddělaný. Všechny dary, které jsem kdy předtím dostal, byly v tu ránu pryč a jakoby ztratily cenu. Ten chlapec mi dal upřímným pohlazením mnohem víc.

Říkal jste, že vojna z vás udělala chlapa. Kde a kdy jste sloužil?
Od roku 1950 do roku 1952 jsem sloužil v Terezíně u ženistů. Ministrem obrany byl tenkrát Alexej Čepička, Gottwaldův zeť. Vzpomínám si, jak nás po příchodu do kasáren dohola ostříhali. Někdy jsem vojnu proklínal, ale jinak na ni celkově vzpomínám v dobrém. Je až nepředstavitelné, co jsme tam zažili legrace. Vojna skutečně udělala z kluka chlapa, aspoň v mém případě. Říkám, jaká je škoda, že dneska nejdou mladí kluci aspoň na tři čtvrtě roku na vojnu, poněvadž do života byla něco úžasného. Musel jste mít ale dobré velitele, a to jsem tenkrát měl. K nám přišel nový velitel roty i nový velitel praporu a oba byli bezvadní lidé.

Jak jste se dostal z Prahy sem do Pardubic?
V roce 1943 jsem složil na Akademickém gymnáziu maturitu. Měl jsem odjet do Říše do Hamburku odklízet trosky po bombardování. Jenže jsem taky dostal nabídku, že můžu pracovat v Rybitví u Pardubic ve výzkumném ústavu. Maminka správně říkala, že Pardubice jsou lepší než Hamburk, tak jsem jel do Pardubic. A už jsem tady zůstal. Oženil jsem se potom s Jiřinou a byl 34 roků ženatý, než mi žena zemřela po zánětu slinivky. Potom jsem se oženil podruhé a po 40 letech jsem si vzal svou první studentskou lásku. Už nám bylo 60 let, když jsme se brali. Spolu jsme oslavili stříbrnou svatbu. Za měsíc pak měla svátek a za tři neděle potom zemřela. Jmenovala se Tajsa, ale všichni jsme jí ve škole říkala Tája. Narodila se v roce 1931 v Rusku, její rodiče měli československou státní příslušnost. Když v Rusku začal koncem 30. let řádit Stalin, její otec si požádal o výjezdní povolení a celá rodina se odstěhovala sem do Československa. Odjeli posledním vlakem, a pak spadla klec. Kdo tenkrát v Rusku zůstal, už se ven nedostal. Táje bylo tehdy 7 roků.

Co jste potom dělal, když jste vystudoval gymnázium?
Byl jsem zaměstnaný v Rybitví, a když se pak po válce zase otevřely vysoké školy, vystudoval jsem chemii na Vysoké škole chemicko-technologické a věnoval se jí na zdejším výzkumáku. V Kosmonosích jsem se shodou okolností dostal ke kantořině, udělal si státní zkoušku z němčiny a učil pak němčinu na zemědělské střední škole. Taky jsem dvanáct let přednášel chemii na vysoké škole a 22 let jsem dojížděl do Prahy jako člen státní komise u státnic. Nemůžu si na život stěžovat, měl jsem ho opravdu pestrý. I do ciziny jsem za socialismu jezdil, poněvadž jsem se stal členem dvou důležitých skupin v rámci RVHP, které se jednou do roka v nějaké zemi scházely. A protože bylo osm členských států a místa se střídala, tak jsme se hodně najezdili.

Když mi umřela druhá žena, seznámil jsem se tady s přítelkyní, kterou jsem znal už z výzkumného ústavu. Byli jsme spolu ale jen pár let a taky mi umřela. Díval jsem se třem svým ženám do hrobu. Můj život tedy nebyl jenom procházka růžovou zahradou. Byly v něm chvilky štěstí, ale i chvilky bolesti.

Co vám dnes dává sílu ráno vstát a na něco se těšit?
Byl jsem celý život zvyklý pořád pracovat a nezahálet. Luštím hlavolamy a dělám je, což mě bavilo celý život. Všechno jsem si schovával. Jednou za mnou přijela redaktorka týdeníku Vlasta paní Kovaříková, dáma v nejlepších letech, která o mně napsala článek. Musel jsem vzpomínat, a tím se ve mně probudil zájem o psaní.

Jaké jste měl kromě hlavolamů další záliby a koníčky?
V pozdějším věku, asi v 35 letech, jsem se dal k horolezcům. V Tatrách jsme slezli, kde se co dalo. Maximálně ale do čtyrky obtížnosti, protože pětka už byla nad naše síly. Byli jsme na Gerlachu, na Lomnickém štítě, Ledovém štítě, na Kriváni… S druhou manželkou jsme chtěli v Řecku vystoupit na Olymp, ale když jsme došli pod vrchol k poslednímu stoupání, bylo už moc hodin, a museli jsme se vrátit. Byli jsme ale na jednom z vrcholů pohoří Parnas, na Gerondovrachu, který má kolem 2400 metrů. A taky jsme byli dvakrát u Matterhornu, panečku, to je kopec. Jednou byl celý v mlze, ale podruhé už jsme ho viděli. Mám v pokoji na zdi jeho fotografii.

Hory miloval a taky krásně fotografoval Vilém Heckl, od jehož smrti uplynulo letos 50 let. A narodil se pět let před vámi.
Vilém Heckel byl úžasný fotograf, horolezec, který dělal náročné túry. Zahynuli tenkrát s naší velkou výpravou pod Huascaránem. Hory jsou pěkné, ale jsou zároveň nebezpečné. Platí v nich zásada umět se vrátit včas. A když se vám podaří něco slézt a vrátit se do zpátky tábora, tak je třeba umět říct: Děkuji Ti, přírodo a horo, že jsi mi umožnila vystoupit na Tvůj vrchol. A ne jako někteří tvrdí nebo píšou, že dobyli vrchol! Jakýpak dobývání? Na hory se musí s pokorou.

Před rokem jste vydal dvě knížky: Záhadné hlavolamy pro chytré hlavičky a Střípky ze života Jindry Hojera. Jaké to je pustit se do psaní v 94 letech?
Začal jsem už dříve. S kamarádem Vaškem Černým vyšla roku 2002 v nakladatelství Ostrov kniha vzpomínek, nazvaná Jestřábe, díky. Je v ní celkem 60 příspěvků, vzpomínek na Jestřába. Kniha je beznadějně vyprodaná, už ji neseženete, výtisk navíc už nemám ani já. Kniha o hlavolamech mě bavila. Obsahuje i hlavolam, se kterým si čtenáři budou hodně lámat hlavu. Jmenuje se Tři svíce faráře Šimerka, a kdo na řešení přijde, je pašák, a ať mi je pošle.

Knihu jste vydal díky sbírce na internetu. Byl jste překvapen zájmem lidí?
To víte, že ano, ani jsme tolik nečekali. Je zajímavé, že většinou peníze poslaly ženy.

Loni v září jste na pardubickém nádraží křtili s astronomem Jiřím Grygarem a kytaristou Štěpánem Rakem další knihu Střípky ze života Jindry Hojera.
Tahle kniha vznikla zajímavě. Když jsme sháněli peníze na první knížku s hlavolamy, sešlo se jich tolik, že nakladatel prohlásil, že musíme dárcům dát ještě něco navíc než jednu knížku. Řekl mi, ať napíšu ještě jednu. Odpověděl jsem, že jde to maličkost. A během dvou měsíců

byla na světě. Byla určena hlavně těm, kteří přispěli v rámci první akce. V letošní době koronaviru jsme udělali limitovaný balíček Jindry Hojera, k oběma knihám přidali hlavolam ježka v kleci, a výtěžek z prodeje byl určen i pro zaměstnance domova, kde bydlím. Za to, co v posledních měsících dělali a jak se o nás starali, když k nám nemohly návštěvy, si takové poděkování zasloužili.

Psal jste střípky opět na psacím stroji jako předešlou?
Mám s počítačem špatné zkušenosti, protože do něj vždycky něco napíšu, pak zmáčknu špatné tlačítko na klávesnici, a všechno se mi vymaže. Proto píšu radši na psacím stroji. Když něco zkazíte, tak chybu opravíte nebo papír zmuchláte a zahodíte a vezmete si nový. Je to klidnější. Tenhle starý psací stroj konzul je hlavně památkou po mé druhé ženě, proto na něm rád píšu.

O čem jsou vaše střípky?
Jsou v ní celkem čtyři kapitoly. Jedna o cestě s druhou manželskou do Itálie, druhá o naší cestě do Řecka, další kapitolou jsou smyšlené příběhy pana Šmodrchy, další je můj životopis. Ten jsem zprvu do knihy nechtěl dávat, ale trval na tom nakladatel, tak co se dá dělat.

Baví vás psaní? Nevyčerpává vás příliš?
Psaní ani tak vyčerpávající není. Žiju sám v domově důchodců, kde mám pokoj s kuchyňským koutem. Sem tam se za mnou přijdou podívat sestřičky, které ale mají plno práce, a brzy odejdou. Jinak jsem celý den sám, a to samé se opakuje každý den. Mám sice velkou rodinu, vdanou dceru, dvě vdané vnučky a čtyři pravnoučata. Jenže ty mají každý svou rodinu a starosti, takže si musím o návštěvu skoro říct, aby za mnou přišli. Potřeboval bych někoho, kdo by si přišel se mnou popovídat, kdo by přišel za mnou jako za Jindrou Hojerem. Tohle potkávání a popovídání mi chybí. Kdybyste o někom věděl, tak ať za mnou přijde na hrníček čaje nebo kafíčka nebo na skleničku bílého, červeného nebo šumivého. Prostě jen tak obyčejně přijít si zavzpomínat.

Vzpomínáte rád?
Moc rád.

Přicházíte vzpomínání na chuť až ve stáří, nebo jste vždycky vzpomínal rád?
Víte, dřív nebyl na vzpomínání čas. Celý život jsem dělal chemii, pak v důchodu jsem se dal na kantořinu a učil na různých školách němčinu. Až teprve, když mi umřela třetí partnerka a zůstal jsem sám, tak vzpomínám. Vzpomínání je hezké. Zavřu oči a pouštím si film. Když pak film dojde, otřu si slzy, co mi stekly po tváři, a těším se zase na příští den, že si budu v hlavě pouštět další film.

Stýská se vám po dětství?
Prožil jsem nádherný život, jestli se to tak dá říct. Kus života jsem prožil v Praze, kus v Kosmonosích a kus tady v Pardubicích. S druhou manželkou jsme procestovali za společných 25 let prakticky celou Evropu. Ani bych nechtěl vrátit čas, abych byl zase mladý. Aspoň do dnešní doby určitě ne.

Zůstali vám ještě nějací kamarádi?
Zaplaťpánbůh, že zůstali. Spousta kamarádů tady z továrny, kde jsem pracoval ve výzkumném ústavu, mě chodí navštěvovat. Ke mně do pokojíčku přijde třeba třináct lidí, že si pomalu nemáme kam sednout, a uděláme mecheche. Se spoustou známých si dopisujeme, další přijedou. Mám vlastně ještě další dvě rodiny, které jsem získal. Jednu po druhé manželce, její neteř a její manžel, což jsou výborní lidé. Kdykoliv z Prahy přijedou, přijdou mě navštívit. A další rodinu mám po třetí partnerce. Přestože jsme byli spolu krátce, než zemřela, vzali mě do rodiny. Chodí mě sem navštěvovat, vždycky přinesou něco dobrého, popovídáme a vypijeme spolu kafe. Občas je ten život hezký, ale občas má i smutné chvíle. Vracím se k zápalu plic, co jsem prodělal. Dva dni jsem byl v agonii, měl jsem strašné sny, mluvil jsem ze spaní. Primář už nechal zavolat mou dceru, aby se přišla se mnou rozloučit. Mysleli si, že jsem se zbláznil nebo umírám. Přitom jsem blábolil z horeček a na ty sny, které mě pronásledovaly, si nesmím ani vzpomenout. Odnesla to naštěstí jenom noha.

S knihami přichází i jejich křty a prezentace. Jak se při těchto akcích cítíte?
Abych se přiznal, tak mám z každého setkání mírnou trému, protože je to fofr. Ale kdy už jsem v tom a akce začne, tréma opadne. Je to stejné, jako když nastoupíte do vlaku, který se rozjede. Nejhorší je, že je všechno naostro. Účinkování v přímém přenosu jsem prožil v Hydeparku, kam mě pozvala Česká televize. S výborným moderátorem Danielem Takáčem jsem si ale najednou připadal jako doma. Takže když mě někdo přijde zpovídat jako vy, říkám si, že si jenom povídáme pro legraci. Že jde o povídání jen nás dvou a jenom pro nás, i když to není pravda.

Jindra Hojer se narodil 30. 7. 1924 v Praze, kde studoval na Akademickém gymnáziu. V roce 1936 vstoupil do skautského oddílu Jaroslava Foglara, legendární pražské Dvojky. Po maturitě v roce 1943 nastoupil jako laborant do Rybitví u Pardubic. Po válce vystudoval VŠCHT v Praze, kromě chemie se později věnoval také výuce němčiny. Napsal knihy Jestřábe, díky, Záhadné hlavolamy pro chytré hlavičky a Střípky ze života Jindry Hojera. Je vdovec, žije v Pardubicích