Dokázal byste stručně říct, jaká je teď Národní galerie a jakou byste ji chtěl mít?

Nachází se na dlouhé cestě a jsem přesvědčený, že na správné. Nevidím sice ještě na horizontu vytčený cíl, ale odpoutali jsme se již od toho, co jsme nepovažovali za správné. Národní galerie je v procesu proměny a otevírá se, chce být přátelská, kreativní a inspirativní. A konec naší cesty? Měla by se zařadit tam, kam podle mého názoru patří: mezi nejlepší muzea umění střední a středovýchodní Evropy.

Jednou z proměn je i Grand Opening, velkorysá kolekce výstav souběžně otevřená ve Veletržním paláci vždy dvakrát do roka. Stalo se tak i tento čtvrtek. Můžete hlavní projekty trochu přiblížit?

Grand Opening je pro nás již tradičně zahájením celoroční výstavní sezóny. Ten letošní má téma žen v umění. Kromě tří pravidelných cyklů představujících video art, vizuální umění inspirované textem a umění nejmladší generace otevíráme dva velké mezinárodní projekty. Jeden je věnován před pár lety zesnulé rakouské malířce Marii Lassnig, jejíž hvězda v posledním desetiletí září na světové scéně. Po Rakousku a Paříži působila v New Yorku, kde se věnovala zejména animované tvorbě, po návratu do Evropy se vrátila k figurativní malbě. Jejím celoživotním námětem bylo pozorování sebe sama a zobrazování stavu vlastní duše, svým způsobem tak vytvářela autoportréty v nejrůznějších variacích.

A druhý?

Německá výtvarnice Katharina Grosse, která se pohybuje na pomezí street artu, graffiti, klasické malby a prostorových instalací. Své monumentální práce vytváří barevnými spreji. Takto vznikají zázračné prostory naplněné nezdolnou energií a barvou, Katharina pak návštěvníky vybízí k ponoření se do nich. Obrazy jsou pro ni prostory se zvláštními efekty a způsobem vnímání, jak ukazuje i pro Prahu speciálně vytvořený projekt příznačně nazvaný Wunderbild, tedy Zázračný obraz. Ten však začíná již před Veletržním palácem pozoruhodnou instalací, diváka pak provází do prostoru galerijní kavárny a odsud do Velké dvorany. 

Vždy jste razil teorii, že Národní galerie má být světová. Tahle vize ale něco stojí. Minimálně značný lidský potenciál a čas. Objevují se i kritické hlasy z tzv. alternativní scény, že některé výstavy nejsou dobře připravené, nefungují videa, protože to pracovníci nestihnou včas udělat. Měl jste kvůli tomu s nimi v lednu veřejnou debatu. Kdo má pravdu?

Není to o tom, kdo má pravdu. A nechci se ani tvářit, že se nám všechno daří. Rozhodně ale vedle tohoto kritického hlasu je mnohem více těch, kteří chválí kvalitu naší dramaturgie i provedení projektů. Zmíněná kritika má nesporně věcné jádro, projektory musejí fungovat všude, ale je třeba ji vnímat v širším kontextu komplexního a ambiciózního programu, tedy toho, co Národní galerie veřejnosti nabízí.

Připomeňme si jenom, že jsme uspořádali v posledních letech řadu mezinárodních výstav, jako třeba Gerharda Richtera, Aj Wej-weje, Oskara Kokoschku, celníka Rousseaua, americkou grafiku, nyní Mariu Lassnig nebo Katharinu Grosse, z klasičtějších témat vzpomeňme probíhající výstavu o Ferdinandu Tirolském nebo nedávnou úspěšnou výstavu o císaři Karlu IV. Zapomínat nesmíme ani na mimořádně úspěšný projekt Františka Skály a Magdaleny Jetelové apod. A pokud mám zpětnou vazbu, tak v těchto případech je veskrze pozitivní.

PŘEDCHOZÍ
1/3
DALŠÍ