Kolik už uplynulo let od doby, kdy jste si zažil zneužívání knězem?
Začalo to někdy kolem roku 1987.

Snažíte se to z paměti vytěsnit?
Asi ano. Ale pár věcí jsem nevytěsnil, ale spíš jsem s nimi pracoval tak, aby mě nebolely.

O tom, že jste byl ve svém dětství dlouhá léta sexuálně zneužíván knězem, jste veřejně otevřel před pár lety. Mohu vás teď poprosit, vraťte se zpátky do svého dětství a popište nám, co se tenkrát dělo.
Vyrůstal jsem v katolické rodině, která se nebála kriticky myslet a také tak vnímat i svou víru. Rodiče se obklopovali intelektuálně vzdělanými lidmi. Často vedli debaty, proč je život ve víře tak důležitý. Poznali úžasného kněze a skauta patera Reinsberga, ke kterému jsme jezdili také ministrovat. Dokázal oslovit mladé lidi. Věřící i nevěřící. Mezitím jsme se sourozenci začali jezdit na ilegální tábor, který vedli tajně vysvěcení kněží, kteří nás vychovávali právě ve skautském duchu. Prožívali jsme tam víru jako osobní vztah s Bohem a nebylo to to strukturální pojetí katolicismu. Bylo to krásné dětství i přes komunistickou totalitu, která církvi a víře nepřála. Pak se moji rodiče seznámili s knězem, který je velmi oslovoval, protože měl ohromný přesah jak kulturní, tak výtvarný. Kolem toho kněze, kterého s dovolením nechci jmenovat, se vytvořila taková poměrně hezká struktura inteligentních a vzdělaných lidí. Vedly se tam dlouhé diskuse, rodiče si k tomu knězi vytvořili hezký vztah postavený na oboustranné důvěře. My jsme za ním začali jezdit i s rodiči ministrovat do kostela.

To je ten kněz, který vás později zneužíval?
Ano.

Řekněte mi, jaký to byl člověk z pohledu dítěte?
Byl to člověk, kterému se nedalo moc oponovat. Byl vzdělaný. Velmi dobrý manipulátor. Uměl nás jako děti manipulovat tam, kam chtěl. Vlastně i dospělé. Dalo se s ním velmi zajímavě diskutovat, ale přeargumentovat ho, na to jsme byli krátcí.

Vy jste v úvodu říkal, že tento kněz se na vaše zneužívání připravoval delší dobu. Jak se to projevovalo?
Jako kluk jsem trpěl dost nízkým sebevědomím. Ve škole se mi děti smály kvůli chození do kostela. A ten kněz mi dával najevo, že o mě stojí, že jsem něčím cenný, věnoval mi pozornost a zvedal mi tak sebevědomí. Tím si získal moji důvěru. Dneska už vím, že se té odborné přípravě pachatele říká grooming. Je to příprava oběti, aby získala důvěru, aby byla zavázaná tomu pachateli, který potom překročí hranice. Kněz mi dával různé dárky, knihy, hry, bral mě do restaurací, kam nás rodiče nebrali, protože neměli peníze, do bazénu a do sauny. A tam to překračování hranic začalo.

Co přesně se dělo?
Občas letmo na mě sáhnul. Nevěděl jsem, jak na to mám reagovat. Bylo mi to nepříjemné, ale byl jsem v úplně jiném postavení proti jeho autoritě. Často jsem přespával u něj na faře. Bylo mi dvanáct, když mi jednou večer nalil víno a když jsem byl již lehce opilý, uložil mě do postele. Lehl si vedle mě a začal mě osahávat. Na to moje tělo nějak reagovalo. Bylo mi to nepříjemné a příjemné zároveň. Náš tatínek s námi o sexualitě hovořil velmi otevřeně, ale v té chvíli jsem vůbec netušil, proč do toho vstupuje tento člověk, nerozuměl jsem tomu.

Tatínka jste se na to nezeptal, když jste se vrátil z fary domů?
Nezeptal. Bál jsem se a styděl. Z několika důvodů. Dostal jsem se do takových vlastních smyček, protože jsem se nedokázal vyhranit vůči tomu člověku, říct prostě stop, nemůžeš na mě sahat, a pak jsem vůči němu cítil závazek právě proto, že si mě získal tou pozorností a podporou a proti tomu se velmi špatně vymezuje. Další věc je, byl to kněz a asi ví, co dělá. Pak jsem se také bál, že by rodiče přišli o jejich přítele, protože jsem věděl, že se děje něco, co není v pořádku, a nevěděl jsem, jak by na to moji rodiče zareagovali.

Opakovalo se to?
Opakovalo. S každým příjezdem a přespáním na té faře, potom už z toho nešlo vůbec vylézt ven.

Letošní případ zneužívání dětí v dětském spolku ukázal, že by se rodiče při výběru aktivit pro své potomky měli mít na pozoru. Ilustrační foto.
Nebezpeční delikventi vedoucí kroužky? V práci s dětmi jim má zabránit registr

Cítil jste ke knězi nenávist?
Bral jsem ho jako dobrého přítele. Ten kněz mě dotlačil k tomu, že to zůstane naším tajemstvím, že to zůstane jenom mezi námi. A ke zpovědi že budu chodit jenom k němu. Patrně chtěl, aby se to nikdo nedozvěděl. Když jsem o těch všech věcech později přemýšlel, jak z toho ven, a začal o tom s ním nějak rozporovat otázkami: „Ty jsi kněz, jak se můžeš dopouštět toho, že saháš na muže? Ty máš žít v celibátu a dotýkáš se mě?“, tak mi to začal racionalizovat a poukazovat na to, že se mi to líbí a že on má dispenz (prominutí, zproštění, osvobození od povinnosti - pozn. red.) z Vatikánu, jakési povolení, že může navazovat vztahy, ale to byla z jeho strany lež.

Zdroj: Youtube

Vy jste se musel zpovídat knězi, který vás zneužíval?
Dnes zpověď vnímám jako duchovní rozhovor mezi dvěma rovnocennými partnery. Mluvíme o tom, jakým způsobem třeba moje skutky kolidují s mým pohledem na Boha. Ale v té době to probíhalo jinak. Od začátku jsem cítil, i když jsem to neuměl pojmenovat, že něco není v pořádku, tak jsem se mu vlastně zpovídal z toho, co jsme spolu my dva dělali a on to shazoval. Říkal „To nic není, to je pro tvoje dobro, to je v pořádku. Pomodli se modlitby Otčenáš a Zdrávas Maria.“. Tenkrát jsem nebyl ještě duchovně zralý. Dnes se vedou duchovní rozhovory úplně jinak, je to více dialog, hledání pravdy sám v sobě, kněz pomáhá.

Rodiče na vás po návratu nic nepoznali?
To je moc hezká otázka. My jsme žili v rodině, kde s námi rodiče otevřeně mluvili o politice, o tom, jak je ten komunistický režim špatný a zločinný. Měli jsme kolem naší rodiny přátele, kněze i jiné vzdělané kněze, kteří byli zavření v komunistických vězeních. Měli jsme část rodiny v emigraci. Rodiče říkali, že se nemáme o věcech, o kterých se bavíme doma, bavit ve škole, na veřejnosti, že to zůstává v rodině. Na ilegálním táboře nás taky kněží zavázali mlčením o tom, co se na táboře odehrává, že se tam společně modlíme, prožíváme mše, aby je komunisté nezavřeli. Naučil jsem se přepínat z role do role. Byla to jakási schizofrenie. A do toho všeho vstoupil další aspekt. Můj ambivalentní vztah s knězem, který mě také zavázal tajemstvím. V té době už jsem uměl přepínat z těch jednotlivých rolí, o čem se mluví doma, o tom se nemluví na veřejnosti. O čem se na táboře mluví, nemluví se ani doma, ani na veřejnosti. Naučil jsem se přepínat a nějak s tím žít.

Jiří Kylar, spoluzakladatel spolku Někdo Ti uvěří z.s.Jiří Kylar, spoluzakladatel spolku Někdo Ti uvěří z.s.Zdroj: Deník/Bohumila Čiháková

Nedávno jsem dělala rozhovor se zneužitou mladou ženou, která mi na konci řekla, že to zneužívání vlastně nebylo nepříjemné, ale že to tak být nemělo, protože byla ještě dítě. Cítil jste to podobně?
Člověka zahanbí nebo zalije stud v momentě, kdy prožijete orgasmus. Je to hezký a silný okamžik. Sexualitu vnímám jako dar, jako krásnou věc. Ale to, že mi do sexuality vstoupil člověk, který mě manipuloval a nenechal najít sám sebe i v této oblasti, mě poznamenalo, ale došlo mi to mnohem později.

Takže ta reakce těla, o které jste mluvil, byl prožitý orgasmus?
Ano. A opakoval se pokaždé, a to mě velmi svazovalo. Věděl jsem, že to není správně, ale zároveň to byl hezký pocit. A z těchto deformovaných pocitů se ven leze špatně.

Kostel - ilustrační foto
Obří kauza v Portugalsku: Církevní činitelé zneužili za 70 let přes 4800 dětí

Než jsme se potkali osobně, mnohokrát jsme spolu mluvili po telefonu a říkal jste mi, že jste nebyl jediný, koho tento kněz zneužíval. Jaká byla vaše reakce, když jste zjistil, že byly zneužívány i další děti, které chodily ministrovat?
Bylo to pro mě obrovský šok. Vlastně jsem to celé snášel a podvědomě si říkal, že to musím vzít na sebe, abych ochránil ty ostatní kluky před zneužitím tímto knězem. Snažil jsem se tu pozornost strhnout na sebe. Když jsem zjistil, že se mi to nepodařilo, byl to pro mě obrovský propad. Vůbec jsem nevěděl, co mám dělat.

Kdy přišel zlom a vy jste toto počínání kněze zastavil?
Ten kněz chtěl, abych šel studovat na kněze, abych pokračoval v jeho šlépějích, že jsem jeho odchovanec. Po vojně jsem nastoupil do Státní tiskárny cenin a pak šel studovat na kněze do přípravného ročníku v Litoměřicích. Deset měsíců jsem toho kněze neviděl, a to mi hrozně pomohlo se od něj osamostatnit, odtrhnout se. Když jsem pak jel do jeho farnosti na duchovní praxi, řekl jsem mu, že s veškerými intimitami od něj jsem skončil. Že svoje poslání beru vážně a fyzicky spolu nic mít už nikdy nebudeme.

Jak na to kněz reagoval?
Agresivně, nebyl ochoten to přijmout. Vyčítal mi to, nařkl mě ze zrady, citově mě vydíral. Říkal, kolik už toho do mě investoval a já se potom zachovám k němu jako zrádce. Řekl jsem, že chci, abychom zůstali přáteli, že je to pro mě důležité, a to mě vlastně pomohlo si udržet a především si nastavit vůči němu hranici, kterou jsem do té doby neměl.

Pak jste ale spadnul na dno, měl jste deprese.
I přes nechtěnou sexuální zkušenost s mužem jsem vždycky toužil po vztahu se ženou. V prvním ročníku teologické fakulty jsem se zamiloval do dívky, mojí současné ženy. Začali jsme spolu chodit, vše jsem jí řekl a zároveň jsem cítil jakousi morální povinnost říct to i tomu knězi. Řekl jsem mu, že jsem se zamiloval, že si chci jít za hlasem svého srdce a studium na kněze opouštím. Jeho reakce byla neskutečně sprostá a vulgární. Uvědomil jsem si, že jsem nebyl ničím jiným než jenom nástrojem pro jeho uspokojení. A to byl zlomový okamžik, kdy jsem se dostal do velkého psychického propadu až na dno. Cítil jsem pocit viny, ukrutnou bolest, trápení. Brečel jsem a nevěděl, jak z toho ven. V roce 1997 jsem nastoupil do tiskárny u Českého Krumlova a potkal kolegyni, která se mi svěřila, že je obětí domácího násilí, že se cítí jako špína špinavá, že si za to může sama, že nenávidí svoje tělo, nenávidí sebe a svého muže. Prostřednictvím této ženy jsem si díky ní uvědomil, jak moc máme společného, pomohla mi si tyto prožitky a emoce pojmenovat. Netušil jsem tenkrát, že je to práce pro terapeuty.

Cítil jste se taky jako špína špinavá?
Ano. Měl jsem pocit, že nic neznamenám, že nic nejsem, že jsem prostě špína špinavá, neskutečně mě to bolelo. Bylo to velmi těžké.

Mnoho studentů má špatné zkušenosti s nevhodným chováním pedagogů. Ilustrační foto
Musíte to vydržet, slýchávaly obtěžované studentky. Teď se věci daly do pohybu

Vy jste se ale nakonec rozhodl sexuální zneužívání knězem řešit s arcibiskupstvím. Proč až v roce 2019? A jak se k těmto informacím církev postavila?
V roce 2018 se na mě obrátila novinářka Renata Kalenská, která o tom mém příběhu věděla, a navrhla mi, abych o tom promluvil. Tenkrát jsem jí řekl, že určitě o tom mluvit nechci. Nakonec jsem to udělal. Ze strany církve jsem očekával obrovskou vlnu nevole. První, kdo mi vyjádřil podporu, byl pan opat Siostrzonek, benediktin, který mi poděkoval a nabídl mi podporu a pomoc. Po půl roce, když se neozval nikdo z arcibiskupství, jsem se sám obrátil na biskupa Wasserbauera z pražské arcidiecéze. Popsal jsem to, co se mi stalo, celý příběh v kostce, zároveň jsem pana biskupa požádal o péči i o mého pachatele, z mé strany se nejednalo o akt pomsty. Chtěl jsem, aby se o něj církev postarala. Biskup mi ještě před osobním setkáním řekl, že o zneužívání věděli už od 90 let a že já jsem byl tím, kdo si nese odpovědnost, protože jsem to nenahlásil a tím kněze kryl.

Chápu správně, že kardinál Duka i biskup Wasserbauer o sexuálním zneužívání a praktikách kněze věděli a místo aby to řešili, vyšetřovali a podali trestní oznámení, tak tu špínu nebo odpovědnost hodili na vás?
Ano, umyli si ruce jako Pilát Pontský nad Ježíšem.

Použili moc církve k zastrašení další oběti sexuálních trestných činů?
Jsem o tom přesvědčený. Považuji to za akt, zastrašování obětí. Kardinál Duka hnedka vypálil do všech médií, že zasahuje v kauze Jiřího Kylara. Udělal totéž, co nedávno stíhaný Dominik Feri vůči ženám, které jej obvinily. Všude uvedl moje jméno, i přesto, že jsem ho žádal, aby trestní oznámení již nepodával. Nešlo o vyřizování účtů, ale spíše o pojmenování té skutečnosti a poukázání na to, co se v církvi děje. Kardinálu Dukovi nezapomenu jeho jednání vůči tomu knězi, a především vůči mým milým rodičům, kteří si nesou tuto situaci jako vlastní selhání, že mě nedokázali ochránit před tímto knězem, jejich přítelem. Kardinálu Dukovi nikdy nešlo o oběti, ale jen o něj samého. Můj kněz začal pít ještě víc. Po půl roce v nemocnici zemřel. Na pohřbu jsem byl označen jako viník jeho smrti. Doslova bylo řečeno, že jsem viník, že jsem ho zabil, protože jsem to řešil. Je to těžké s tím žít.

Máte ten pocit, že jste tomu pomohl?
Já jsem zodpovědný člověk, ale v tomto případě vnímám, že tu odpovědnost má na sobě církev a biskupové, kteří tyto věci měli řešit s citem a vnímáním těch souvislostí. Ta odpovědnost jde zcela jistě za nimi.

Kněz salesiánské církve v Sebranicích u Litomyšle měl sexuálně obtěžovat děti. Na snímku zdejší fara a obviněný kněz.
Kněz ze Sebranic měl sexuálně obtěžovat chlapce. Lidé nechápou, u církve skončil

Omluvila se vám církev, když už to neudělal samotný pachatel?
Nikdy. Jediný, kdo mi v životě ze strany církve pomohl a pochopil, byl skvělý a otevřený, citlivý kněz Stanislav Gora, kterému jsem svůj příběh vyprávěl. Rozplakal se, objal mě a požádal o odpuštění, a to pro mě bylo velké usmíření s katolickou církví. Setkal jsem se předtím s velkým nepochopením, když jsem to řešil s jiným knězem hned poté, co jsem si to se svým pachatelem vyříkal. Zpochybnil mě, řekl, že jsem hajzl a že si ten kněz nezaslouží, aby byl pomlouván. Strašně to bolelo. Bylo to destruktivní, bolavé.

Vzpomínám si, že ve stejném roce 2019 probíhal vatikánský summit, který se zabýval sexuálním zneužíváním kněží a kardinál Duka tento problém okomentoval tak, že jde spíše o hysterii a že provinilí kněží tvoří promile z celého kléru. Ale podle toho, co mi tady vyprávíte, nejde o promile, je to tak?
Je to skutečný strukturální problém církve a rozhodně se nedá říct, že by to bylo selhání jednotlivce, jak jsem si původně myslel. Kolem roku 2000 propukl v olomoucké arcidiecézi skandál za arcibiskupa Graubnera, který překládal v devadesátých letech kněze Františka Mertu, který měl za sebou celou řadu obětí. Merta byl později odsouzen za zneužívání, dostal podmínku, ale arcibiskup Graubner nikdy neuznal svou odpovědnost za oběti a kněz Merta stále slouží. To je jasné strukturální selhání církve. Žádná odpovědnost, jen výhružky, mlčení a bagatelizace. Je to zoufalý pohled na katolickou církev, ve které nejsou nastaveny kontrolní mechanismy, aby se předcházelo zneužití moci i sexuálnímu zneužívání.

I kdyby se jednalo o jednotlivce, církev ani její hodnostáři nemají přeci právo hodnotit nebo bagatelizovat. To je stejné, jako kdyby to schvalovali nebo říkali: „No a co? Vždyť se tolik nestalo.“
To byl jeden z dopisů, které jsem napsal biskupům a kardinálu Dukovi, že i kdyby byl jeden člověk, který je nebo byl vystaven sexuálnímu zneužívání v katolické církvi, je selháním církve, nelze to bagatelizovat a je nutné poskytnout takovému člověku péči a pomoc. Duka mi na tento dopis nikdy neodpověděl.

Mezi oběťmi byl i muž, který se vám svěřil, že byl znásilňován dvěma řeholníky najednou. A že právě kardinál Duka o všem věděl, a kryl je. Jak jste na to reagoval?
To je příběh, který se vymykal všemu, co jsem prožil já. Bylo to mnohem silnější a závažnější. Ten člověk na sobě velmi pracuje a prochází si terapiemi. Je tím velmi poznamenaný, ale je to velký hrdina. Neskutečně intenzivně na sobě pracuje a snaží se, aby dokázal žít i s touto zkušeností a ponížením. Kardinál Duka tohoto muže ponižoval a shazoval. Nechtěl ho přijmout, opovrhoval jím, takže tuto oběť dostal do situace, kdy na Duku podal trestní oznámení. Kardinál tuto informaci zveřejnil na svém facebookovém profilu, kde diskutující zveřejnili jméno oběti. V tom okamžiku jsem okamžitě vyzval kardinála Duku, že respektuji právo dát si na svém profilu příspěvek, jaký chce, ale že má povinnost chránit identitu oběti. Proto jsem jej jasně a důrazně žádal, aby stáhl diskusi pod těmito příspěvky. Až když jsem seznámil dopisem ostatní biskupy a nuncia, jakým způsobem je v české katolické církvi nakládáno s oběťmi, že vím o dalších více jak padesáti obětech a o případech, jak biskupové jednali s těmi obětmi špatně a že je potřeba tuto mentalitu změnit, mi přišel výhružný dopis od právníka pana kardinála, Ronalda Němce, že pokud nesdělím jména obětí a pachatelů, že na mě budou nuceni podat trestní oznámení. Text od právníka Němce byl zmanipulovaný, absolutně vytržený z kontextu, vůči kterému jsem se ohradil a pak už jen chodil na výslechy.

Ilustrační snímek
Sexuálního násilí na dětech přibývá. Čtvrtina obětí u soudu nedostane odškodné

Ještě otevřu téma celibát, jde o přežitek a pomohlo by církevnímu systému, kdyby v tomto směru byla možná dobrovolná volba?
Jsem čím dál víc přesvědčený, že celibát je přežitý, ještě nedávno jsem byl přesvědčený o tom, že celibát není viníkem sexuálních deliktů. Dnes to vnímám jinak. Kněží jsou ve své službě často sami, nemohou svou sexualitu prožívat naplno. Biskupové mají nad kněžími velkou moc. Díky jejich osamělosti se nemají o koho opřít. Velmi si přeji, aby kněží mohli svobodně prožívat vztahy, otevřeně prožívat svou sexualitu, aby jejich život mohl být mnohem radostnější díky otevřeným vztahům. Dalším problémem je, že nikdo neví, kolik obětí v ČR je, protože nikdo z čelních představitelů církve o tom nechce mluvit, nikdo z biskupů se poctivě neptá, co jsme v církvi udělali špatně a jak nastavit celý církevní systém tak, aby v ní existovaly kontrolní mechanismy, aby ta moc několika biskupů byla menší a podléhala kontrole. Další velmi důležitou věcí je prevence. Ta je v církvi velmi zanedbaná. Veškeré posuny v mentalitě církevních představitelů – biskupů se bohužel děje pouze vnitřní silou obětí, které mají obrovskou odvahu, že mluví o svých příbězích otevřeně. Biskupové zbaběle mlčí.

Myslíte, že v případě kněze, který vás zneužíval, platilo to, že celibát pro něj byla příliš velká oběť?
On celibát nedodržoval. Měl moc. Moc nad lidmi, nad svými obětmi.

Dokázal byste toto všechno, co jste mi dnes vyprávěl, zažil, nesl si a nesete ve svém životě, pojmenovat jedním slovem?
Chtěl bych říci všem s podobnou zkušeností nejen v katolické církvi, že v tom nejste sami. Nebojte se, věříme vám.

Jiří Kylar, spoluzakladatel spolku Někdo Ti uvěří z.s.Jiří Kylar, spoluzakladatel spolku Někdo Ti uvěříZdroj: Deník/Bohumila ČihákováJiří Kylar

Vystudoval SOU Polygrafické.

Je otcem tří dětí, ve volném čase se věnuje doprovázení obětí, hudbě, literatuře a výtvarnému umění.

Mezi jeho největší koníčky patří tisk bibliofilií a grafik.

Pracoval na pozici tiskaře, v současné době pracuje jako ředitel tiskárny.

Spoluzaložil spolek Někdo Ti uvěří, který se věnuje pomoci obětem sexuálního zneužívání v náboženském prostředí, pořádá debaty, odborné semináře, preventivní programy na toto téma. Spolek se snaží zcitlivovat prostředí nejen katolické církve na téma zneužívání. Na svých stránkách mimo jiné zveřejňuje i příběhy obětí, které zažily zneužívání v českém prostředí křesťanských církví. Kontaktní email je napiste@nekdotiuveri.cz.