„V apríli 1945 podmínoval trať u Lochovic a zničil tým dva nemecké transporty. Zničené vozy ještě dnes je možno vidět. Pri výbuchu boľo veľké množstvo nemeckých vojakov pobité. Na trati Lochovice Příbram zničil železničný most. Koncem apríľa napadol vojenské skladisko Nemcov v Skuhrove, stráž bola v boji pobitá, vojenský sklad pomocou civilného obyvateľstva rozobraný. V apríli napadol vojenskú autokolonu, postupujíce smerom Louny Praha. V boji zničil tri nákladne auta s posádkou a s vojenským nákladom, dve osobné autá zajal a nakoľko to boly vozy vyzbrojené, použil jich v daľšom boji. V Prahe bojoval na letisku v Ruzyni a na Moste Legií.“

Tomáš Baťa byl v románu i filmu Botostroj vykreslen autory v co nejvíce negativním světle, což vedlo i ke spontánnímu protestu zlínských občanů
Kauza, která rozhněvala Zlín: Když šel do kin Botostroj, lidé zdemolovali sál

Tento slovensky psaný text, který připomíná „válečný životopis“ legendárního učitele ze Svěrákovy Obecné školy Igora Hnízda, je skutečný historický dokument. Jako svědci jsou na něm uvedeny městské národní výbory v Lochovicích a ve Skuhrově a jde o návrh na udělení medaile za chrabrost Jiřímu Skomarovskému z roku 1945.

Poněkud temné postavě českých dějin, která dosáhla na ocenění přímo z rukou československého prezidenta Edvarda Beneše, přestože reálně v odboji zřejmě nikdy nepůsobila. A co více, šlo o skutečného zločince. 

Nádraží Lochovice, k jehož vyřazení v dubnu 1945 se hlásil Jiří Skomarovský. Po válce byl za to vyznamenán, šlo ale o podvodníka a zločinceNádraží Lochovice, k jehož vyřazení v dubnu 1945 se hlásil Jiří Skomarovský. Po válce byl za to vyznamenán, šlo ale o podvodníka a zločinceZdroj: Wikimedia Commons, Honza Groh, CC BY 3.0

Záhadný muž

Kdo byl ve skutečnosti Jiří Skomarovský? Na tuto otázku není úplně jednoduchá odpověď, protože mnoho prokazatelných údajů o jeho skutečném předválečném životě nemáme. Podle osobních dokladů, které začal on sám po válce předkládat, se narodil v roce 1922 v obci Lido v okrese Vilno na Slovensku, měl domovské právo v Sedlci a za války měl být velitelem partyzánské jednotky Smrt fašismu.

Jisté je ale vlastně jen to, že se krátce po válce vynořil v Karlových Varech, které byly 11. května 1945 na základě dohod o demarkační linii obsazeny Rudou armádou.

Tvrdil, že je Slovák, který před nacisty utekl do Polska a posléze proti nim zahájil na československém území partyzánský boj a mával kolem sebe doklady, které to měly prokazovat. Jedním z nich byl i výše uvedený dokument, který z něj dělal jednoho z významných brdských partyzánů. Jako své křestní jméno uváděl buď jméno Jiří nebo Hrihorij a prohlašoval, že je kapitánem Rudé armády. V Karlových Varech se objevil spolu se ženou, která vystupovala jako jeho manželka Marie.

Obec Suchý Důl založili na úpatí Broumovských stěn již ve 13. století Benediktýni. Před 130 lety se v lese nedaleko obce začala údajně zjevovat Panna Maria
Napřed tajemné zjevení, pak vražda. Záhada Suchého Dolu dodnes znepokojuje

Podle mapy zachycující partyzánské útoky na protektorátní železniční tratě v období od září 1944 do května 1945, zpracované podle hlášení pátracích složek protektorátních drah a podle hlášení okupační policie, již před časem zveřejnil web Fronta, byla trať mezi Zdicemi a Příbramí, vedoucí přes Lochovice, skutečně vystavena opakovaným útokům výbušninou, přičemž ve dvou případech šlo o útoky na mosty a v jednom pravděpodobně přímo na jedoucí vlak.  

Opravdu také existovala partyzánská skupina Smrt fašismu, která působila v oblasti Brd a skutečně mimo jiné napadala železniční tratě. Jejím velitelem ale nebyl žádný Skomarovský, nýbrž sovětský kapitán Jevgenij Antonovič Olesinskij. Také ostatní členové této partyzánské jednotky byli převážně občané Sovětského svazu, s pouhými dvěma výjimkami. Jednou z nich byl polský partyzán pravděpodobně židovského původu Izák Rubinstein, tou druhou jediný obyvatel předválečného Československa zastoupený ve skupině, jímž byl paradoxně etnický Němec z Plzeňska, politický komisař Wenzel Baumgartel.

Žádní Hrihorij a Marie Skomarovští v této skupině nepůsobili. Na československé území navíc tato jednotka seskočila až v dubnu 1945, zatímco Skomarovský uváděl, že byl partyzánským velitelem již od roku 1943.

Jakkoli tedy není účast Skomarovského na partyzánských útocích proti vojenským transportům a železničním tratím vlastně vůbec prokázána (dokument byl sepsán na stroji, nebyl nikým vlastnoručně podepsán a neměl ani žádné razítko), v tehdejší atmosféře se mu věřilo. Uměl slovensky i rusky, měl vojenskou postavu a kromě osvědčení se prokazoval i partyzánskou legitimací, stejně jako jeho žena.

Skutečně tak převzal od prezidenta republiky dvě nejvyšší vyznamenání, která mohl civilista získat – Československý válečný kříž 1939 a Medaili za chrabrost. V jeho osobní složce uložené ve Vojenském historickém archívu se dochovala i jeho žádost o přiznání charakteru československého partyzána. V Karlových Varech byl v každém případě jako údajný válečný hrdina vřele uvítán.

Kapitán Ján Nálepka, velitel 1. československého partyzánského oddílu v Sovětském svazu
Komunisté z něj dělali modlu. Reálný osud partyzána Jána Nálepky zakryla legenda

„Po příchodu do Karlových Varů dostali do užívání opuštěný zemědělský statek v Sedleci a začali udržovat obchodní styky hlavně s hotelem Imperial. Do hotelu, který byl v té době zabrán jako válečná kořist Rudou armádou, dodávali zemědělské produkty: brambory, drůbež, mléko a vše co bylo třeba. Hrihorij se tam vydával za kapitána Rudé armády, pak za majora a také spolupracovníka ruské NKVD. Oba manželé obdrželi koncem roku 1946 od ministerstva vnitra československé státní občanství a rok na to v roce 1947 od Okresního národního výboru Karlovy Vary osvědčení o státním občanství,“ píše karlovarský web Fofifo (Foto-Film-Fousy). 

Vrah po boku policistů

Práce na statku Skomarovského brzy omrzela. Respektive bavila ho jen do chvíle, dokud na statku pracovali ještě neodsunutí Němci. Po nuceném odchodu německého obyvatelstva jej tak státu vrátil a zažádal, aby mu bylo svěřeno něco jiného. Konkrétně si vyhlédl firmu Karl Albert – autodoprava. Skutečně ji do své správy opět získal – a pak se začaly dít věci.

Podle autora knihy Přísně tajné skandály Jaroslava V. Mareše zneužil Skomarovský prakticky okamžitě správcovství speditérské firmy k podvodům. Do firmy si přivedl svého bývalého kumpána, autoopraváře Karla Bělousova, a ve spolupráci s ním pak rozjel pokoutní kšeftování s automobily, při nichž dopravoval do Bělousovy autodílny nejrůznější laciné vozy, nechával ho, ať je zprovozní, a pak je prodával jako nové vozy za mnohonásobně vyšší cenu. Údajně také obchodoval načerno s náhradními díly a se součástkami.

Prokop Drtina ve své kanceláři, září 1945 (kolorovaná fotografie)
Krčmaňská aféra: Před 75 lety dostali českoslovenští ministři bombu v krabičce

Koncem září roku 1948, sedm měsíců poté, co komunisté převzali veškerou moc ve státě, se tak na Skomarovského zaměřila Státní bezpečnost. Jím vedená firma totiž neprosperovala, což v tehdejší době znamenalo takřka okamžitě podezření ze sabotáže. Estébáci brousící kolem podivného správce zaznamenali také to, že se zřejmě zapletl do převádění lidí za hranice. Navrhli proto Skomarovského internaci v pracovním táboře. Ten je ale předešel.

V Karlových Varech se v té době objevil další Skomarovského kumpán z dřívějších dob, zmiňovaný v některých pramenech pouze jako Ivan, v jiných jako Ivan Rousinov, a brzy navázal se svým někdejším druhem kontakt. Skomarovský jej zprvu využíval zřejmě ke krádežím, jenže jeho kamarád trochu moc pil a trochu moc mluvil, a navíc prý urážel Skomarovského ženu, takže se ho rozhodl jednoduše zbavit. A provedl to tak, aby si současně udělal oko u komunistické policie – není úplně vyloučené, že si její zájem o svou osobu uvědomoval.

Podle Mareše tedy Skomarovský navrhl Ivanovi výhodnou loupež ve vinných sklepech Osvobození, sousedících s jeho autodopravou. Skomarovského žena oznámila tuto chystanou akci karlovarské kriminálce.

Česká herečka Anna Letenská (1904-1942). Gestapo ji zatklo 2. září 1942, poté skončila v koncentračním táboře Mauthausen.
Tragický konec herečky Anny Letenské: Pozdravila kolegu a zamířila na gestapo

Když se pak Ivan zkusil v noci vloupat sklepním okénkem do sklepů, vlezl rovnou do nastražené pasti: Skomarovský, který na místě asistoval číhajícím policistům, vystřelil ve tmě do vzduchu, což později vydával za Ivanův výstřel, a vzápětí svého kumpána nemilosrdně odpravil dvěma ranami do hlavy. Podle svých slov jednal v nutné sebeobraně a v obraně ostatních příslušníků bezpečnosti.

Ti si o tom možná mysleli své, ale Skomarovský měl díky dřívějším štědrým dodávkám do karlovarského hotelu Imperial oko u tam ubytovaných sovětských poradců a důstojníků, mezi nimiž byli i vyšetřovatelé obávané sovětské tajné služby NKVD, a ti rádi zatlačili v jeho prospěch. Čin mu tak nejen prošel, ale byl za něj dokonce opět oceněn.

Vraždy na hranicích

Podezření vyšetřujících estébáků, že je zapletený také do převádění lidí za hranice, ale nebylo liché. Skomarovský se skutečně do této činnosti zapojil, ovšem nikoli z entuziastických důvodů; cítil v ní velice dobrý obchod.

A počínal si při něm stejně krutě a bezskrupulózně jako podstatně známější Hubert Pilčík – český sériový vrah, jenž nabízel lidem převedení přes hranice, a pak je vodil do opuštěné hájenky, kde je vraždil (jeho příběh se stal námětem pro jeden z ideologicky upravených dílů seriálu Třicet případů majora Zemana s názvem Bestie, a také pro televizní film Kráska a netvor 1950 z roku 2010).

Josef Župka, jankovický písmák a autor unikátní kroniky, v níž zachytil i stopu po tajemném pokladu
Tajemné setkání. Hrobník Župka se měl dostat na stopu cisterciáckého pokladu

Skomarovského postup byl tomu Pilčíkovu v mnohém podobný. Také on si vyhlédl bohatého plzeňského podnikatele, konkrétně muže jménem Osvald Petlan, a nabídl mu, že ho i s manželkou dostane za hranice. Jenže místo do Německa je zavedl do domu ke svému kumpánu Bělousovi, kde je v noci oba za pomoci Bělousova umlátil kladivem a železnou tyčí, a jejich mrtvoly pak shodil do větrací šachty nepoužívaného kaolínového dolu.

Tenhle zločin se mu stal konečně osudným, a mohla za to hlavně jeho hamižnost. Začal totiž používat Petlanův vůz, americký automobil Studebaker Champion 1947, a rozprodávat jeho věci. Neuvědomil si přitom, že bezpečnost Petlanovo zmizení vyšetřuje. 

Když policisté objevili v listopadu 1949 na dně šachty těla obou zavražděných manželů, byl konec. Dne 5. prosince byli Skomarovský a Bělousov i se svými manželkami zatčeni. Tentokrát už to vypadalo, že podvodník a sériový vrah nejvyššímu trestu neunikne – ale vynalézavý hochštapler Skomarovský měl v rukávu ještě jedno překvapení.

Nejsem Skomarovský, jsem Jermolenko

Před vyšetřovateli se nejdříve hájil tím, že Petlanovo odstranění byl akt třídního boje. To ale nezabralo, protože ani komunistická moc nestála o to, aby občany jí ovládané země vraždil někdo jiný, než ona. Skomarovský proto změnil taktiku.

V lednu 1950 prohlásil, že se ve skutečnosti nejmenuje Skomarovský, ale Grigorij Jermolenko, a že není Slovák, ale občan Sovětského svazu, který byl za války zajat Němci a z donucení musel vstoupit do Ruské osvobozenecké armády (ke známým vlasovcům).

Hedy Lamarrová v roce 1940 v komedii Comrade X, v níž hrála po boku Clarka Gablea
Velký den. Před 80 lety se nahá kráska z Čech Hedy Lamarrová stala matkou wi-fi

Byl v tom očividný kalkul: věděl, že za tři vraždy by v Československu dostal trest smrti, ale jako bývalý vlasovec měl šanci na to, že bude vydán do Sovětského svazu. A tam zase zřejmě doufal v pomoc svých známých v NKVD a v to, že pět let po válce ho už nebude čekat provaz ani kulka, ale jen vězení nebo pracovní tábor.

V únoru roku 1950 byl Jermolenko předán zástupcům sovětské bezpečnostní služby. Pak jeho stopa v archivech mizí. Dodnes se neví, jak tento muž, jenž pomáhal napsat jednu z nejtemnějších kapitol poválečných Karlových Varů, vlastně skončil…