Pokud se s vadou sluchu narodí dítě, pak nejčastější příčinou bývá dědičnost, u dospělých dochází k postupné ztrátě sluchu vlivem toxických látek, hluku i různých onemocnění. A zatímco ve světě se běžně operují sedmdesátníci i osmdesátníci, v ČR jsou právě lidé v důchodovém věku operováni minimálně.

Být sám a ještě neslyšet, to je hrozný úděl, říká pro Deník přednosta ORL JIŘÍ SKŘIVAN.

V Česku je okolo půl miliónu neslyšících a zhruba deset tisíc komunikuje znakovým jazykem. Jak se dorozumívají ti ostatní?
Neslyšících používajících pouze znakový jazyk je velmi málo. Jsou to ti, kteří se již narodí bez sluchu. Jejich mozek si totiž zvykl na vizuální komunikaci. Ti, kteří se narodí se zbytky sluchu, začnou komunikovat normálně, rozvíjejí řečová centra a jsou schopni pojmového a abstraktního myšlení. Neslyšící používají mozek jiným způsobem. Lidé, kteří používají znakový jazyk, mají sice stejný svět, ale zpracovávají ho jinak, vizuálně.

Vhodný kandidát

Čím se řídí výběr vhodného kandidáta pro implantaci?
Adepty jsou pacienti, kteří vyrostli ve světě slyšících a teprve poté přišli o sluch. Jsou to ti, kteří ohluchli mezi druhým a čtvrtým rokem věku, kdy se vyvíjí řeč. U dětí se o implantátu uvažuje při těžké poruše sluchu, kdy sluchadlo už nepřináší kýžený efekt. Pokud sluchadlo používají dospělí, a přesto neslyší dobře, pak i oni jsou ideálními kandidáty. Pacient také musí být psychologicky stabilní a mít realistická očekávání.

Překvapila vás někdy reakce pacienta?
Člověk, který slyšel normálně a dostane implantát, reaguje obvykle zklamáním. Zvuk je totiž úplně jiný, než jaký slyšel dříve. Je jasné, že člověk s implantátem nebude nikdy slyšet tak jako předtím. Je to úplně jiné, pacient slyší kovový tón a chvilku mu trvá, než porozumí a je schopen vybrat, co je pro něj smysluplné. Je důležité, aby byl motivován a v nošení implantátu pokračoval. Za měsíc, za dva či za půl roku totiž zjistí, že rozumí a může dokonce i telefonovat. U ročního dítěte je to ale jiné. První zvuk, který vůbec uslyší, je elektrická stimulace. Dítě ji přijme jako zcela přirozenou, protože jiný akusticky zvuk nezná. Dětský pacient tak funguje přirozeně, a pokud nevíte, že je neslyšící, ani to nepoznáte. To je fantastické.

Cena implantátu

Jaká je vlastně cena implantátu a hradí něco pojišťovny?
Implantovaná část stojí od 518 do 630 tisíc korun, jsou ale různé typy. Dětským pacientům dáváme ty nejnovější, nejméně poruchové, které jsou na špici výzkumu. Pojišťovny platí všechno, co se vkládá do těla. Na ostatních zevních věcech je nutná spoluúčast pacienta. Někdy ale mají pojišťovny tendenci schvalovat pouze levnější přístroje, a přestože by si pacient chtěl připlatit za lepší, brání tomu zákon. To se stává často a nechápu to. Společnost je dnes tak vyspělá a bohatá, že si připojištění může dovolit. Je chyba, že to nejde.

Co všechno pacient za tu cenu obdrží?
Pacienti dostanou balíček ve kterém je implantát, procesor i pouzdro do vody, aby se mohli s přístrojem koupat. Ostatní příslušenství si musí kupovat sami. Existují ovšem různé nadační fondy, které jim mohou pomoci. Nejdražší je řečový procesor za zhruba 200 tisíc, ostatní části přístroje se pohybují v řádu tisícikorun. V západní Evropě a jiných vyspělých zemích mají pacienti po pěti až sedmi letech nárok na výměnu procesoru. U nás je mění až po deseti letech a pacient si musí uhradit čtvrtinu ceny, zbytek platí pojišťovna. To je paradox, ani mobilní telefon nemá člověk deset let, obvykle jej obmění mnohem dříve.

Zkuste popsat celý proces od vyšetření až k implantaci.
Prvním předpokladem je výběr vhodného kandidáta. Pokud se při předběžném vyšetření zjistí, že dítě neslyší, je ihned posláno na podrobné vyšetření. Musí také projít psychologickým a neurologickým vyšetřením i magnetickou rezonancí mozku. U dospělých pacientů je proces složitější, buď člověk přijde ke specialistovi sám, nebo ho posílá praktický lékař. Operuje se až poté, když pacient (nebo jeho zákonný zástupce) se zákrokem souhlasí. Následuje šestitýdenní hojení a různě dlouhé období rehabilitace. Rekonvalescence může být skokově dobrá, ale i pomalá a obtížná. Při výběru implantátu se snažíme, aby pacienti co nejrychleji dosahovali optimálních výsledků. V okamžiku implantace tedy ještě neslyší. Teprve po zhojení vnitřní části se zapne vnější část a umožní neslyšícímu zažít první skutečné zvuky.

A to je vše? Tím to končí?
Když se pacient zahojí a nemá obtíže, přechází do péče foniatra, logopeda a technika, který musí implantát naprogramovat a nastavit jeho parametry. V této fázi je mimořádně těžká rekonvalescence malých dětí, neboť jejich zpětná vazba není dobrá. Neumějí nám ještě říci, že je přístroj hlasitý, nebo že je výsledný tón příliš vysoký či nízký.

Hluchota a demence

Zatím jsme se bavili o dětech či nemocných v produktivním věku. Co starší pacienti, mohou i oni dostat implantát?
Být sám a ještě neslyšet – to je hrozný úděl. Dokonce je prokázán úzký vztah mezi hluchotou a demencí. Rádi bychom tedy přijali i lidi, kterým je sedmdesát a více let. Obvykle se totiž operace bojí, nebo jim tuto možnost ani nikdo nenavrhne. Ze zkušenosti vím, že v Česku je převaha implantovaných dětí, ale ve světě tomu bývá naopak. I u nás je určitě spousta důchodců, kteří by z implantátu mohli profitovat. Jenže jednostranná implantace trvá asi 1,5 hodiny a mozek ve vyšším věku velice citlivě reaguje na přísun kyslíku. Je pravda, že se někteří senioři po zákroku mohou psychicky změnit. Pak chvíli trvá, než se jejich psychika vrátí do původního stavu. Operace přináší svá rizika, ale anestezie je dnes na takovém stupni vývoje, že jsou poměrně malá.

Už jste to naznačil, ale zkuste shrnout, jaká jsou hlavní pozitiva a negativa implantátů?
Člověk se zařadí do komunikující většiny, mluví a dorozumívá se, to je skvělé. Vždyť abstraktní myšlení a koncept světa se odvíjí od řeči. Dodnes ani nevím, jakou mají neslyšící představu o světě, protože jejich vnímání je založeno na vizuálním působení, ne na slovech a pojmech. Negativa ovšem vyplývají z faktu, že implantát je technické zařízení a může selhat. Člověk může mít pocit, že je na technickém zařízení závislý, říká se tomu Lazarův syndrom. U dětí se provádí operace oboustranně. Pokud jim selže jeden implantát, nejsme tlačeni k tomu, abychom ho rychle měnili. Negativem je i zmíněná finanční stránka. Mnoha lidem se přístroj zdá drahý. Někteří rodiče se obávají, že na údržbu dvou preparátů nebudou mít prostředky. Cena řečového procesoru je skutečně vyšší, ale vše se dá pojistit. Finanční údržba jednoho implantátu měsíčně vyjde okolo 500 korun.

Má implantát i nějaké jiné využití? Dá se použít i k něčemu jinému než k tradičnímu slyšení?
Implantát jde propojit pomocí bezdrátového připojení se všemi zařízeními s Bluetooth, například s telefonem. Některé typy mají dokonce směrové mikrofony. Lidé říkají, že slyší trochu lépe na větší vzdálenosti a mohou tedy poslouchat někoho, komu by normálně naslouchat nemohli.

Proč se podle vás někteří lidé, často rodiče neslyšících dětí, implantátům brání?
Určitá skupina neslyšících má svou vlastní kulturu a identitu. Ti považují implantaci za narušení a manipulaci s jejich skupinovou identitou. Chápu to, každý si může rozhodnout o svém životě. Morální problém vzniká u neslyšících rodičů, kteří se rozhodnou, že jejich dítě nepodstoupí operaci a že bude de facto patřit komunitě. V ČR tito lidé nejsou moc aktivní ani agresivní, ale třeba v Manchesteru jsem zažil konferenci, při níž neslyšící vcházeli do sálu, pískali na píšťalky a lezli po střeše. Jednání jsme museli přerušit, zasahovala i policie. U nás jsem se s tím naštěstí zatím nesetkal.

Pro zvětšení klikněte na obrázek!

Kochleární implantát.