Seděl v pražské kavárně Louvre, popíjel chlazenou citronádu, usmíval se a zároveň si užíval zvídavých pohledů kolemsedících. „Uvidíte mě už z dálky, moje bílá hlava je nepřehlédnutelná,“ informoval mě před naší schůzkou. Jako bych to snad nevěděla – naposled jsme se potkali v únoru v Divadle Komedie, když coby předseda Nadačního fondu Cen Alfréda Radoka oznamoval nominované na toto ocenění. Tehdy ovšem působil smutně, protože truchlil po své ženě.

„Její smrt mě velmi zasáhla. Chuť k životu jsem zase postupně nacházel v práci, které mám naštěstí pořád hodně. Ty nejhorší dny mně pomohla překonat také rodina, kterou moje žena naučila pospolitosti,“ říká spisovatel, scenárista a dramatik Jiří Stránský, jenž v pátek 12. srpna oslavil osmdesátiny. Pocit, že by měl při té příležitosti bilancovat, ale nemá.

„Pro mě je opravdu nejpřednější, že jsem natolik fit – fyzicky a snad ještě i duševně, že můžu pracovat. Deset let jsem byl zavřený a během té doby jsem sesbíral tolik příběhů, že si nemusím nic vymýšlet. Vyprávím je, aby se na minulost nezapomnělo. A tím, že je mi osmdesát, si můžu dovolit připomínat leccos.“

Skoro se zdá, že těch osmdesát let berete jako výhodu.
Vlastně ano, už i proto, že se mi zdrcávají potřeby. Že bych si měl zrovna koupit boty, ostříhat si vousy nebo si dát někde svíčkovou, mou mysl nezaměstnává. Kolikrát si kvůli svému zaneprázdnění vlastně ani nevzpomenu, že bych se měl najíst. Se ženou to bylo jiné – když byl oběd, tak byl oběd, přes to nejel vlak. Byly to krásné společně strávené chvíle, během nichž jsme si vyprávěli a cítili vzájemnou soudržnost. To už je ale pryč, takže jsem se podle toho zachoval, abych se netrápil. Pomohlo mi, že jsem se v kriminálu od mnoha moudrých mužů naučil nadhledu a sebereflexi v tom smyslu, že v okamžiku, kdy jsem si sám sebou nebyl jistý, nebo naopak jsem sám sebe začínal podezírat z machrování, uměl jsem si ze sebe vždycky včas udělat legraci. Kriminál byla moje univerzita.

Lidi, co si prošli nespravedlivým kriminálem, často soudí, že by vlastně neměnili, že je utrpení v křesťanském smyslu utvrdilo v jejich přesvědčení. Vy jste to měl taky tak?
Byl jsem spíš neznaboh než znaboh. I když jsem byl vychovaný ve víře, vždyť moje dvě tety byly jeptišky řádu anglických panen! A moje maminka mi vždycky říkala – prosím tě, dělej, co umíš, on má Pánbůh s tebou možná nějaké úmysly, ale hlavně ho moc nezlob.

Narodil jste se do politické a vážené rodiny, v níž býval hostem Karel Čapek a vaším čestným kmotrem byl Jan Masaryk…

Ano, byl jsem snad jediným člověkem v republice, který se k T. G. Masarykovi otočil zády a nepodal mu ruku. No, co chcete po dítěti… Ač jsem byl vlastně milionářský synek (pozn. po svém otci má Jiří Stránský šlechtické předky rytířů Stránských ze Stránsky a Greifenfelsu a z matčiny strany je vnukem meziválečného československého předsedy vlády Jana Malypetra), byla nám s bratry vštěpována skromnost. Včetně toho, že jsme v pátek opravdu nejedli maso. A přitom jsme měli vilu na Hanspaulce. Prázdniny jsme trávili u prarodičů na statku, kde jsem si zamiloval koně a strašně rád na nich jezdil. Když jsem trošku povyrostl, dědeček mě dokonce „pronajímal“ jako čeledína k jeho sousedovi! Jedním z mých největších zážitků bylo ale sledovat babičku, jak rozděluje zaměstnancům deputát. Na obrovském stole ležela hora másla a ona z něj ukrajovala. „Kolik ho potřebujete, nechcete víc?“ ptala se jich. Myslím, že tehdy jsem získal základ mých pozdějších smyslů nejen pro spravedlnost, ale i pro spravedlivost. Což je veliký rozdíl.

Vztah ke kumštu jste zdědil po kom?
Nejvíc po mamince, byla konzervatoristka. Od dětství mě vedla ke čtení, směrovala mě – říkala třeba, této knížce možná ještě nebudeš rozumět, ale zkus ji. Svět se mi tedy začal otvírat prostřednictvím knih, učil jsem se díky nim rozvíjet svoji představivost. Zároveň jsem chodil s bráchou ještě před válkou do oddílu vlčat „vodních“ skautů, v němž byl například i spisovatel František Nepil. Zdraví těla a ducha byly u nás totiž předpokladem příštího přežití. A vedle toho jsem vnímal krutou realitu – během války byl můj táta v Osvětimi, strýc byl odsouzen k trestu smrti. Těsně po válce postavili dědečka před soud komunisti, kteří ho málem zabili. A tátu zase hned v osmačtyřicátém roce zavřeli – jeho rozsudek zněl neuvěřitelně: JUDr. Karel Stránský byl jako právník tak opatrný, že mu nebylo možno nic dokázat, a proto se odsuzuje na dva roky do tábora nucených prací… Komunisti nás zbavili užívacího práva na rodinnou vilu a nařídili nám vystěhovat se do čtyřiadvaceti hodin z Prahy. Říkali jsme si, hlavně, že jsme zdraví. Patos se u nás nekonal. Jedním z našich hesel bylo – tu radost jim neuděláme. Nebo-li – nikomu, kdo nás ponižuje, neuděláme radost tím, že mu dáme najevo, že jsme ponižováni. Všechny tyto události mě pochopitelně formovaly.

Pak jsou zřejmé vaše pohnutky k tomu, abyste se jako čtrnáctiletý zapojil do Květnového povstání v roce 1945. Považoval jste to za chlapecké dobrodružství, nebo jste si plně uvědomoval vážnost situace?
Byla to pro mě svým způsobem hra. Táta byl členem ilegální odbojové organizace Bílý lev a jeho kamarád, generál Vedral, mě vysílal se vzkazy z jejich hlavního stanu v Dejvicích na pobočku České národní strany na Malé Straně. Potřebovali být ve spojení. Dvakrát má „mise“ dopadla dobře, potřetí se mi ale do cesty „připletli“ Vlasovci, a to jsem trnul hrůzou. Ne z důvodu, že bych se bál, ale proto, že nesplním úkol. Dobře to ale dopadlo. Dokonce mě pak za tento čin na konci války vyznamenali…

Minulé století bylo provázeno různými peripetiemi, které se týkaly našeho koutu země, potažmo střední Evropy. Nikdy jste nezatoužil být jinde?
Nejsem tak uzpůsobený. I přes to, že jsem s naší rodinnou alergií na totalitu slýchal, jak budou komunisti těžit z toho, že nás osvobodili Rusové, že nás v Mnichově zradili Angličané s Francouzi a že je hlavně na venkově v lidech zakořeněn panslavismus. Což se přesně stalo.

Před posledními volbami jste se angažoval v kampani Vyměňte politiky. Nejsou ti vyměnění ještě horší? A jakou budoucnost dáváte po svých zkušenostech demokratické politice?

V tomto směru jsem totální optimista. Chodím za studenty do škol a na jednom gymnáziu mně těsně před letošní maturitou popsali, jak jsou propojení s vysokoškoláky a už teď jsou přichystáni na jakékoli příští volby. Že se poučili z nedávné minulosti a už vědí, co a jak udělat. A že v nejhorším případě znají, jak založit politickou stranu, aby získali rozhodujících patnáct procent. Rád v tomto případě cituju větu Ludvíka Vaculíka, kterou napsal v jednom svém Posledním slově – „máme zkažené mysli“. Ale dodávám, že po dvaačtyřiceti letech, co u nás bolševici vládli, není divu. Myslím, že už příští generace nebude naší minulostí zatížena. Potvrzuje se mi to v praxi čím dál víc. Pokaždé, když přijdu do nějaké školy, předně se omluvím za to, že jsem fosil. K tomu dodávám, jenže, milé děti, kdybych nebyl fosil, tak si nic nemůžu pamatovat a vám potom vypravovat. A pokaždé se mi stanou dvě stejné věci – v první třetině se mě někdo zeptá: „Proč jste se proti utrpení nepostavili?“ Říkám – to je správná otázka, pro mě úžasná, protože vy už jste tak svobodní, že si nesvobodu neumíte představit. Víte, co je svoboda za zázrak? – A v poslední třetině vždycky někdo zvedne ruku a pronese: „A proč mi o tom doma nikdo neřekl?“ Pak musím vysvětlovat, že jejich dědečkové museli nějak živit rodinu a sklonit hřbet. Komunisti jim přepálili některé spoje, takže už ani sami nevěděli, co je to opravdická svoboda. Žili dvojím životem, něco jiného říkali na veřejnosti a něco jiného doma…

Mnozí po roce 1989 předpokládali, že vstoupíte do politiky, když jste z politické rodiny. Proč jste tak neučinil?

Rázně jsem to odmítl. Řekl jsem, že ten přechodný čas bude procházet předáváním moci komunistů, a tudíž s nimi bude nutná spolupráce. A to že po mě nikdo nemůže chtít. Potom už jsem věděl, že do politiky nepatřím. S radostí jsem se ale slíbil, že udělám vše, co bude v mých silách, pro rozvoj české kultury. A snad se mi to povedlo – ať už třeba za mého prezidentování v Českém centru Mezinárodního PEN klubu.

Když se díváte na minulé století, nemrzí vás, že se už asi nedozvíme, jak skončí to současné? Máte s ním ještě nějaké plány?
Když tak o tom přemýšlím, jsem rád, že se konce tohoto století nedožiju. Vám ale přeju, abyste jej měli co nejlepší. Jsem přesvědčený, že takové šlamastiky, jaké jsem měl já, vás už nečekají.

Kdo je Jiří Stránský

Narozen 12. srpna 1931.

Před maturitou v roce 1950 byl z politických důvodů vyloučen z gymnázia, živil se manuálně až do odvodu k PTP útvarům.

V lednu 1953 byl zatčen a obviněn z velezrady, ve vykonstruovaném procesu byl odsouzen na osm let vězení.

Roku 1960 byl amnestován.

V roce 1973 byl za údajné rozkrádání odsouzen na tři a půl roku do vězení.

V roce 1990 se stal spisovatelem z povolání a přijal nabídku vedoucího v zahraničním oddělení Českého literárního fondu.

Roku 1992 byl zvolen prezidentem Českého centra Mezinárodního PEN klubu a roku 1995 se stal předsedou Rady Národní knihovny, které předsedal do roku 1998.

Letos obdržel na Valném sněmu Junáka v Kolíně nejvyšší skautské ocenění – řád Stříbrného vlka. Je nositelem francouzského Řádu rytíře věd a umění.

V jeho bibliografii najdeme mimo jiné díla Zdivočelá země, Aukce nebo Povídačky pro Kláru. Podle jeho literárních námětů byly natočeny filmy Bumerang, Uniforma, Žabák, Kousek nebe a ve scenáristické spolupráci s režisérem Hynkem Bočanem seriál Zdivočelá země.

Pro divadlo napsal hru Claudius a Gertruda či Játra. Další hry připravuje.