Jsou nejkrásnější. Často nejdražší. Mají zajímavě výtvarně řešené obálky i stránky a budí pozornost. Památník národního písemnictví jim každoročně spolu s ministerstvem kultury věnuje ocenění v rámci Nejkrásnějších českých knih roku. Letos se stala „trhákem“ publikace k výstavě Karel Škréta. A s ní samozřejmě i další knihy. Publikace Národní galerie v Praze se ostatně v soutěži v posledních letech umisťují na čelních pozicích pravidelně (úspěchu se těšily i knihy o Václavu Hollarovi či Emilu Fillovi).

Co na to čtenáři

Jak tyhle skvosty ale vnímají čtenáři? Vrací se z nich nakladatelům aspoň něco? A mohou ceny pomoci jejich autorům a výtvarníkům, třeba k další práci? „Nesleduju moc, jaký ohlas mají mé knihy u široké veřejnosti. Vnímám to jen u svého okolí, jež se ale o výtvarné umění zajímá,“ přiznává Zuzana Lednická ze Studia Najbrt, která graficky upravila jednu z letošních vítězných publikací této soutěže Libuše Niklová (k vydání připravila knihu o české designérce historička umění Tereza Bruthansová, jež se podílela i na stejnojmenné výstavě).

„Nicméně od nakladatelů vím, že velký zájem o ni měli i běžní čtenáři. Myslím, že je to díky tématu. Šlo o staré hračky, různá nafukovací zvířata, nábytek, kostky, míče. Velkou část veřejnosti to zaujalo už na výstavě, mladé to bavilo, starší vzpomínali na dětství a nechali se unášet nostalgií nad někdejšími hračkami. I proto byla úspěšná také naše monografie, v níž lidi baví listovat a pomyslně si hrát.“ Připouští však, že ne všechny knihy mají stejný efekt a magii.

Nejkrásnější české knihy.

„Na trhu jich je velké množství, je těžké se v tom orientovat, některé nejsou dobré,“ říká. „V každém případě potřebujeme rozmanitost. I když jde někdy o vyloženě okrajová témata, je dobré, že tu jsou.“ A připomíná, že důležitá je i výchova dětí a výtvarná kultivace. „Moje dcera má sice nejradši prvoplánové pískací hračky a mašinku Tomáše, ale čtu jí doma i z krásných knížek z Baobabu. Vím, že jí jejich ilustrace někde v hlavě zůstanou.“

Peníze a nápady

Pokud jde o náklady, nakladatelé vědí své. „Jdou do statisíců korun i výš,“ říká Martin Souček z nakladatelství Arbor vitae, které patří mezi tři české společnosti, jež se věnují výhradně výtvarným monografiím a publikacím. Letos posbíralo hned několik nominací a s Libuší Niklovou vyhrálo první místo. „Průměrná výtvarná publikace přijde nakladatelství zhruba na milion korun. Bez grantů a sponzorů bychom zkrátka neobstáli. Nám ale většinou štěstí přeje.“ Jak říká, vydávají v Arboru jen monografie k výstavám a nečekají ekonomickou návratnost.

„Pokud se má nějaká publikace aspoň trochu vyplatit, musí být minimálně v nákladu tří tisíc kusů.“ A to se daří jen s nejznámějšími jmény – například Františka Skály nebo Petra Nikla. Určité šance jsou i v katalozích, jež míří do zahraničí, kde se prodají přece jen lépe než u nás. A také pomůžou ceny. „Soutěže Památníku písemnictví si cením,“ říká Souček. „Jen si myslím, že by potřebovala lepší propagaci. Jakou má třeba Magnesia Litera, ti se umí zviditelnit.“

Zdálo by se, že někdy stačí málo, jen nápad a adekvátní realizace, a kniha má cestu ke čtenářům otevřenou. Ne vždy se to ale daří. Dvojice Klára Zápotocká a Pavel Veselý (Pablo de Sax), kteří letos vyhráli třetí místo v katalozích s nápaditou publikací Domácí umění, zatím mají svůj projekt jen na CD. Vtipně pojatá publikace o tom, čím vším si lidé vylepšují domácí prostředí a kde vidí estetiku bydlení (kupříkladu ve starém dobrém chemlonu), čeká na svého vydavatele. „Ohlas na náš nápad je značný, kdo jej v počítači viděl, líbil se mu. Ale zatím se nepodařilo najít nikoho, kdo by jej vydal v tištěné podobě,“ říká Pavel Veselý. „Stačilo by tak pět set, osm set výtisků. Chystáme výstavu v New Yorku, tam by se hodila jako na zavolanou. Snad se někdo najde – doufáme, že nám pomůže i cena v nejkrásnějších knihách roku.“

Výtvarník a spisovatel Petr Nikl, spoluautor oceněné publikace, řekl Deníku:

Knihy přežijí, protože člověk potřebuje nasytit všechny smysly

Praha – V soutěži o nejkrásnější knihu roku letos zvítězila v kategorii knih o výtvarném umění i publikace prostě nazvaná Libuše Niklová. Na jejím zrodu se podílel vedle Zuzany Lednické i syn Petr Nikl, výtvarník, hudebník a spisovatel, který pomáhal připravit i výstavu, jíž vzdal vloni v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze hold své matce, dětství a hračkám. Na kontě má i jiné autorské knihy, hrající si se slovy, významy, rýmy a barvami, mimo jiné Záhádky, jež vyhrály cenu Magnesia Litera před třemi roky.

Přemýšlíte během práce na knize o tom, komu ji chcete adresovat?
Ne. Nesmím na čtenáře myslet. Respektive já jsem ten čtenář. Čili myslím na sebe. A když to udělám co nejlíp, tak, aby se mi to líbilo, věřím, že budou spokojeni i ostatní čtenáři. Přemýšlet o cílovém publiku je zhouba umělce. Tam končí svobodná tvorba.

Není to trochu sobecké?
Je. Ale patří to k umění. Nemůžete tvořit podle toho, co chtějí vaši čtenáři, posluchači nebo návštěvníci výstav. Musíte to jen udělat co nejlíp podle svého vnitřního svědomí, pokusit se o jakousi vnitřní zpověď. Takové jsou i moje knihy.

Zajímá vás pak vůbec, co se s knihou stane?
Ne. Největší radost prožívám ve chvíli, kdy něco vzniká. Pak opustím své texty, jdu dál a bavím se představou, že se teď trousí do světa. Jakým způsobem se to děje, neovlivním, to už je práce nakladatelství. Já jen sklízím žeň. Moje dílo se mi vrací v čase. Nedávno mě zrovna překvapila nějaká babička, když jsem měl v domě pro seniory autorské čtení. Přišla po skončení a nechala si podepsat jednu mou hravou knížku – ne pro vnuky, ale pro sebe. Nebo tuhle na Žižkově – měl jsem čtení v Trojce a akce se zúčastnil jakýsi divadelní soubor, který nastudoval podle mých textů kouzelný divadlo! Nemohl jsem skoro dočíst tu knihu, jak jsem se bavil…

Jste pověstný tím, že nesnášíte ceny. V propagaci knih ale přece jen mají určitý smysl, nemyslíte?
Ceny nesnáším, to je pravda. Myslím, že tyhle různé ceny, ankety a žebříčky je třeba brát s rezervou, že někdy zbytečně matou. Ale je fakt, že díky nim se o knihách víc ví a dostanou se k veřejnosti. Tenhle jediný aspekt beru.

Jak se stavíte k digitalizaci knih a jejich internetovému šíření prostřednictvím Googlu? To je speciálně pro výtvarné publikace a knížky, jejichž půvab spočívá i ve hře se stránkami a různých leporelových vydáních, pohroma, ne?
Jsem vizuální umělec. A miluju hmotu. Objekty. Potřebuju si na knihu sáhnout. Informace, jež člověku poskytuje internet, jsou fajn. I různé stručné přehledy o autorech, knihách a jejich obsazích. Proč ne. Ale nikdy vám to nenahradí tu škálu pocitů, jež zažíváte, když držíte knihu v ruce – šustění papíru, jeho vůni, zvuk zaklapnutí, hledání ilustrací na stránkách… Kvůli tomu všemu věřím, že knihy navzdory internetu přežijí. Protože člověk potřebuje nasytit všechny smysly.