Kam s lidským popelem? Do hodin či diamantu

Vlnu diskusí a emocí rozproudil v této problematice kontroverzní výtvarník Roman Týc z umělecké skupiny Ztohoven. V českokrumlovské galerii až do září probíhá jeho výstava obrazů z lidského popela nazvaná 3 kila osudu. Tvrdí, že ho posbíral po krematoriích, když zjistil, že se přebytečný popel vyhazuje. „Vyhazovali ho, já jsem si všiml, že je před krematoriem kontejner. Popel hodili do bedny od Primalexu a vyhodili. Brutální je, že spalovač mrtvol nad tím ani nepřemýšlí a hodí to do kýble," vylíčil umělec.

Je to etické? A je to vůbec možné? Předseda Sdružení pohřebnictví v ČR Pavel Cajzl tvrdí, že se všechen lidský popel do urny vejde. Podle vzorového řádu z dílny ministerstva pro místní rozvoj je krematorium povinno dbát, aby popel zemřelých nebyl smíchán nebo nedošlo k záměně. „Popel, který se po jednotlivých zpopelněních nevejde do uren předávaných pozůstalým, je provozovatel krematoria povinen shromažďovat a ukládat do společného hrobu," deklaruje mluvčí ministerstva Marek Ženkl.

Umění, či ubohost?

Na výstavě Romana Týce, který loni strávil měsíc ve věznici kvůli výměně panáčků na pražských semaforech, Pavel Cajzl nevidí osobně nic špatného. Úplně opačně se 
k uměleckému dílu staví Vladimír Zahajský z odboru pohřebnictví ministerstva pro místní rozvoj. „Pokud skutečně pracuje s lidským popelem, tak není umělec, ale ubožák. Podle mého názoru to legální není. Kde je v takovém případě pieta?" ptá se Zahajský.

Problém je, že není přesně stanoveno, co pieta doopravdy je. „Ano, je to imaginární pojem, není zákonem nijak charakterizována. Ale každý normální a slušný člověk pochopí, co obnáší," domnívá se Zahajský. Zákon o pohřebnictví nestanovuje, co se s lidským popelem smí nebo nesmí dělat. Přikazuje jen pietní zacházení. To znamená, že se například nesmí sypat na chodník, pokud to ale není nebožtíkovo výslovné přání.

Podle statistik jsme v počtu kremací druzí na světě. 
V České republice je zpopelňováno 76 procent zemřelých, ostatní jsou uloženi do země. Kremace je u nás tradice, vzpomeňme na známé spolky přátel žehu. Důležitým momentem pro svět byl ale druhý vatikánský koncil v roce 1961. Od té doby toleruje kremaci 
i římskokatolická církev. 
V Česku je dnes 27 krematorií, nejvíc jich je v Praze.

Ostatky lze rozptýlit i vysypat

Urnu si pozůstalí mohou nechat doma, uložit ji do urnového hrobu nebo do kolumbária. Oblíbená je i možnost popel rozptýlit na rozptylové loučce nebo ho vsypat do loučky vsypové.

Co když ale největším přáním nebožtíka bylo spočinout na oblíbené stráni nebo v řece? Ani to by neměl být problém. „Zákon umožňuje provést rozptyl zpopelněných ostatků i mimo veřejná pohřebiště. Podmínkou je, že je to na vlastním pozemku. Pokud tomu tak není, je potřeba si zajistit souhlas vlastníka," radí na serveru Pohřeb.cz ředitel Pohřebního ústavu hlavního města Prahy Julius Mlčoch. Jak upozorňuje Vladimír Zahajský, pokud nezískáte souhlas od majitele pozemku, mohlo by se dokonce jednat o znečišťování.

Existují ale i jiné způsoby, jak s popelem naložit. Švýcarská společnost už i v Čechách nabízí jeho přeměnu na diamant. Využívá toho, že zpopelněné ostatky obsahují až pět procent uhlíku. Ještě dál jde ale firma ve Velké Británii, která z popela umí vyrobit vinylovou desku.

Co se příliš neví, je fakt, že se některé části z nespálených ostatků dále užívají i bez vědomí pozůstalých. Jedná se 
v drtivé většině o kovové části: například endoprotézy, náhrady žeber nebo šrouby po operaci. Ty se od popela oddělí a míří do sběrny, kde čekají na další využití.

Předseda Sdružení pohřebnictví v ČR Pavel Cajzl: Pietu vnímám jako všechno, co neuráží city pozůstalých

Jako provozovatel brněnské pohřební služby se Pavel Cajzl setkal s různými žádostmi a přáními. Nedávno například umisťoval lidský popel do velkých přesýpacích hodin v jedné restauraci.

Můžete popsat, jak poslední cesta člověka dnes vypadá?
Buď se obřad koná přímo 
v krematoriu, často se ale koná mimo – například v církevním zařízení, v kapli nebo kostele. Až poté je rakev převezena do krematoria, kde dochází ke zpopelnění. 
K tomu je potřeba speciální zařízení – kremační pec, která je určena jen pro tyto potřeby. Nejdřív se rakev musí opatřit nespalitelným štítkem, abychom popel mohli později identifikovat. Lidé se totiž velmi často ptají, jestli 
v úřední schránce, kterou po kremaci dostávají, je skutečně popel daného člověka. Díky nespalitelnému štítku tak vždycky víme, který popel se v peci nachází. Takto opatřená rakev se zasune do pece a přibližně za 75 minut dojde k definitivnímu zpopelnění. Poté se popel očistí od kovových částí a umístí do úřední schránky.

Co všechno se v peci nespálí?
Nespálí se například endoprotézy nebo kovové náhrady kostí, ale i kovové části rakví. To vše ale z popela odstraníme, takže do urny se tyto předměty nedostanou.

Kolik popel, který zbude z lidského těla, váží?
Je těžké definovat, jak je popel těžký. Liší se to podle zemřelého. Objemově je to kolem 3,5 litru, což je i velikost úřední schránky.

Může se stát, že se do urny nevejde všechen?
Měl by se vejít. Většina krematorií totiž používá ještě speciální mlýnek, kterým popel vyndaný z kremační pece projde. Tento mlýnek rozemele větší nespálené části. Větší kousky se tedy zhomogenizují a zůstane jen jemný prášek.

Jak by se pozůstalí měli 
k ostatkům zemřelých chovat? Je podle vás v pořádku výstava Romana Týce?
Podle zákona by se k ostatkům mělo chovat pietně. Pokud je použití popela k uměleckým účelům přání zemřelého nebo jeho příbuzných, kteří v tom vidí určitou pietu, pak je vše v pořádku a je těžké se proti tomu stavět. Já sám mám pohřební službu 
a nedávno jsem se setkal s přáním umístit lidský popel do velkých přesýpacích hodin v jedné restauraci. Zemřelý byl totiž recesista a chtěl, aby se s ním v jeho oblíbené restauraci neustále hýbalo. Takže pietu vnímám jako to, co neuráží city pozůstalých. V sousedním Německu běžně nabízí vysypání popela do moře. U nás moře není, tak se objevují jiné varianty rozptylu. 

KATEŘINA CIBOROVÁ