Člověk, kterého mnozí z nás považují za jednoho z nejstatečnějších v minulém století. Člověk, který i přes ohrožení vlastního života bojoval za svobodu. Člověk, pro kterého byla demokracie důležitější než jakýkoliv osobní život. Řeč je o Kamile Moučkové.

„Já jsem se narodila bohužel do komunistický rodiny a moji rodiče, tatínek furt někde lítal, protože zakládal na Českomoravské vysočině komunistickou stranu a maminka z lásky k němu lítala s ním všude, v podstatě, jako mě vychovala babička a který jsem říkala mami dokonce,” řekla nám v rozhovoru.

Otce zavřeli v padesátých letech

Během druhé světové války emigroval její tatínek kvůli svému komunistickému smýšlení do Anglie a maminka byla odvezena do koncentračního tábora Ravensbrück. „Mně moc toho neříkali, já jsem měla pocit, že maminka někde je, snad dlouhodobě v lázních. Já si pamatuju, že babička mi tenkrát s dědou říkali: Kamilko, vrátila se maminka!”

Kamila Moučková poté s dědou jela do Prahy, aby přivítali autobus s maminkou: „A z toho autobusu vylézaly takový prostě jako lidský bytosti neskutečně hubený prostě, některý dohola ostříhaný, některý úplně nakrátko, a jedno z těch příšerek byla moje maminka.“

Po komunistickém puči se její otec angažoval ve straně a měl vysoké postavení. Nikoho nikdy nenapadlo, co by mohlo následovalo: „Tatínek se neozýval a propadl se, no že by ho zavřeli, to prostě nás ani žertem nenapadlo, ale on byl opravdu první zavřenej v padesátejch letech, prostě v době, kdy zavírali jako svý vlastní lidi a popravovali.”

Vysílala se samopaly v zádech

V noci z 20. na 21. srpna 1968, když se paní Moučková vrátila po návštěvě z jižních Čech do Prahy, jí zavolal Jiří Dienstbier a oznámil jí onu tragickou zprávu: „Obsazujou nás Rusové vojensky, jsou v Ruzyni.” Já jsem říkala: „Prosim? Dyť jsi se zbláznil?“ On říka: „Nezbláznil, to je bohužel krutá skutečnost.” Takže jsem se oblíkla a mazala jsem do televize.”

I přes všechna rizika vysílala paní Moučková s vojáky se samopaly za jejími zády. „Mluví se o mé statečnosti, já si nejsem jistá, jestli to byla statečnost. Já vím, že do médií se neříkaj sprostý slova, ale pro to je jediný slovo, já jsem byla akorát nasraná. Nesmírně.“

Tyto hrdinské činy pro ní měly strašné následky. Ovlivňovaly její život až do sametové revoluce: „Jednadvacet let kdy jsem nesměla mejt ani s prominutím toalety.” Podepsala spoustu peticí proti komunistické nadvládě a angažovala se v protivládních akcích.

Žít začala až na prahu stáří

V listopadu roku 1989 pak přišla sametová revoluce, která, jak jistě víte, konečně přinesla svobodu a demokracii: „Uvědomte si, že já jsem vlastně začala žít ve svých jednašedesáti letech. V tomhle roce 89, poprvé v životě v demokracii.”

Rozhovor s žáky zakončila Kamila Moučková svým oblíbeným citátem od Vlasty Třešňáka, který promlouvá k Václavu Havlovi: „Kdysi jsi mi dal gramodesku Little Criminals a teď se mi po dlouhejch letech vrátila. Je dost obehraná. Malé kriminálníky máme opět zpátky, dospěli, že? Ale do prdele, kde je ta láska, Václave, kde je ta love?“

Ještě na jaře byla organizace Post Bellum s paní Kamilou Moučkovém v pravidelném kontaktu, neboť Centrum pomoci Paměti národa jí zajišťovalo obědy a s koordinátorkou pomoci se smála divokým kombinacím v denních nabídkách restaurací. Je nám ctí, že svůj životní příběh vyprávěla pro Paměť národa.

Příběhy našich sousedů je vzdělávací projekt neziskové společnosti Post Bellum, která spravuje sbírku vzpomínek pamětníků Paměť národa. Vzdělávací projekty, dokumentaci vzpomínek a pomoci pamětníkům v době pandemie se věnuje díky pomoci soukromých dárců. Podpořit ji můžete i Vy na https://podporte.pametnaroda.cz.

DANIEL ELBAKYAN, MATYÁŠ BOHÁČEK