Předchozí
1 z 2
Další

Považujete sám sebe v obvodu Praha 12 za favorita?
V tom obvodu jsem nějakou dobu žil, konkrétně v Kunraticích. Teď bydlíme v Pitkovicích, což je doslova přes pole do Petrovic, kde se pohybuji každý den. Máme tam přátele, chodíme tam nakupovat… V Hrnčířích zase jezdí dcera na koni a já ji tam často doprovázím. Vím moc dobře, jak je ten obvod pestrý a jak mohou být rozdílné pohledy obyvatel jeho jednotlivých částí – třeba Radotína, Slivence nebo Lhotky. Pokud jde o mé soupeře, nerad bych je komentoval, protože jsem ještě ani všechny nepotkal. Vzletně řečeno, za největšího soupeře považuji sám sebe.

Mezi prioritami máte i podporu „zaostalých“ regionů. Proč tedy kandidujete v Praze?
Hodně jsem o tom přemýšlel. Protože mám rád tuto zemi, tak jsem si představoval, kde všude bych mohl kandidovat. Jsem ale Pražák od narození a má rodina tady žije tak dlouho, že vlastně nemám, kam jinam bych šel. Nechci být „parašutistou“, jak se říká ve Francii lidem, kteří se spustí do obvodu X a tváří se, že tomu tam rozumějí. Neznamená to ovšem, že mi je jedno, co se děje za Prahou. Hodně cestuji a přednáším na různých místech. Jsem ale Pražák a to mi nikdo neodpáře. A jsem hrdý Pražák.

Kandidujete jako nezávislý s podporou čtyř stran včetně ODS. Souzníte s touto stranou hodnotově a názorově?
Podporují mě čtyři demokratické strany, se kterými jsme našli společnou řeč. Já si té podpory i vzájemného dialogu vážím. V ústavě máme ukotvenou svobodnou soutěž politických stran. Čím ty strany budou silnější a s jasnějšími názory, tím lepší ta soutěž bude – nejen pro voliče, ale pro celou zemi. Jako diplomat i jako poradce prezidenta jsem vždy s ODS spolupracoval. V otázkách obrany, občanských svobod, posilování občanské společnosti si rozhodně jsme velmi blízko. Například u Pirátů mi některé iniciativy přijdou zábavné, možná dokonce potřebné, ale některá jejich hlasování ve mně také vyvolávají velké obavy. U ODS vím, že se s nimi dá vést dialog ve věcech, které jsou životně důležité pro tuto zemi. U celé řady témat nicméně musíme hledat odpovědi, protože situace se hodně vyvíjí a dnes jsou ve světě úplně jiné poměry než v minulém století, kdy ODS vznikla.

Jako diplomat i jako poradce Václava Havla jste se hodně věnoval otázkám mezinárodní bezpečnosti. Je dnešní svět nebezpečnější než před řekněme dvaceti lety?
Bezpečnostní prostředí České republiky se velmi rychle zhoršuje a tyto okolnosti musí vstupovat do veřejné debaty. V ní bychom měli brát do úvahy to, co se děje kolem nás. A nemusí jít hned o nějaké strašení. Spíš jde o to si připustit, že nemáme samé přátele a že existují v zahraničí síly, které chtějí podlomit důvěru našich občanů v soudnictví, v demokracii. Síly, kterým není jedno, jak u nás lidé žijí. Mluvím skutečně s plnou znalostí věci z diplomacie a nikoho nestraším. Jen říkám, že je situace vážná a že by to lidé měli vědět. Oni to často cítí. Nevím, jak jsou na tom ostatní kandidáti, ale já jsem byl u klíčových bezpečnostních jednání v rámci EU i NATO, připravoval jsem pražský summit NATO a od roku 1999 jsem měl nejvyšší bezpečností prověrky této země. Vím třeba, jak se u stolu chovalo Rusko, když odmítalo dohody se Západem. Myslím, že cítím, kam se vyvíjí svět a jak bychom na to měli reagovat.

V čem konkrétně se svět změnil?
Dnes probíhá závod ve zbrojení. Měli jsme přitom v 90. letech pocit, že už se zbrojit nebude. Přitom jsou dnes ve hře i zakázané látky, u kterých jsme doufali, že se je podaří skutečně zakázat a eliminovat. Mám na mysli bojové, otravné, chemické nebo biologické zbraně atd. Nelítostná válka probíhá v kyberprostoru. Konflikty se stěhují i do vesmíru. Začínáme být ohroženi, přestože nám nikdo nevyhlásí válku a zbraně nerachotí. Ale naše instituce, infrastruktura, vodárny, elektrárny mohou být v určité chvíli v ohrožení. Je tu i Čína, která se snaží prosadit v Evropě své zájmy. A prosazuje je způsobem, který zavazuje státy přihlášené k projektu „pásu a stezky“. Mluví se o tom, že Čína těmto státům klade dluhové pasti. Nejde přitom jen o Afriku nebo střední Asii. I na Balkáně nebo na východě Evropy už začíná regulérní soutěž o vliv. To jsou země, kde máme jako Česko vliv a kde máme povinnost pomáhat, naslouchat obavám, a to nejen z čínského vlivu.

Jak vidíte reálnou roli senátora v politice? 
Senátor má za úkol vědět, kde má svůj volební obvod a jaké starosti tam lidé každý den řeší. Nemůže se tvářit, že všechno zařídí. Není starostou ani primátorem či ministrem. Ale senátor může nabídnout součinnost lidem, kteří mají v dané lokalitě odpovědnost. Na mě už se několik starostů obrátilo s prosbou, abych pomohl v konkrétní záležitosti. Senátor může být vyslanec lidí, kteří v obvodu bydlí nebo tam mají nějakou odpovědnost. Vyslance jsem dělal a vím, co je mou odpovědností. Senátor ale také musí propojovat velká témata s tím, že ví, kam patří a kdo ho volil. Toto napětí je nesmírně vzrušující. Z vlastní zkušenosti vím, že senátor může mít velké slovo v rozhodujících okamžicích jak doma, tak v zahraničí. Při určité konstelaci to slovo může být dokonce rozhodující.

Vybaví se vám konkrétní příklady, kdy byl senátor „hlavním hrdinou“?
Může nabídnout svou expertízu i kontakty. Může vystoupit ve chvíli, kdy se sněmovna nebo vláda věnuje nějakému důležitému problému jen okrajově nebo příliš jednostranně. Vzpomínám si na francouzského senátora Huberta Haenela, který důrazně vstoupil do politické debaty v roce 2000 po uvalení evropských sankcí na Rakousko (kvůli účasti strany Svobodných v tehdejší vládě – pozn. redakce). Řekl, že to tak nemůže být a začal za Francii rozvíjet plnohodnotný dialog s Rakouskem. Po letech byl oceněn, protože prosadil něco, co vláda v dané chvíli nechtěla nebo nemohla prosadit. Nejde o to, že byl proti sankcím, ale že se zasadil o pokračování dialogu. To je dnes znovu aktuální, tentokrát v případě sporů Evropské unie s Maďarskem nebo Polskem. Jiným příkladem může být senátor John McCain, který měl obrovský význam jak pro Ameriku, tak pro Evropu. I u nás byly mezi senátory velmi výrazné figury. Jmenoval bych Václava Bendu, Dagmar Lastoveckou, Josefa Jařaba, Jiřího Dienstbiera nebo Petra Pitharta. V Senátu je mnoho příležitostí, kde můžete to své odpracovat.

Proč jste se rozhodl pro kandidaturu a byl v tom rozhodování nějaký klíčový impuls?

Senátor má mandát jednat v určitých věcech opravdu podle svého nejlepšího svědomí a znalostí. A to je pro mě velmi přitažlivé. Za dvacet let služby pro stát vím, že mám co nabídnout a že příležitostí nebo potřeb je zde celá řada. Když skončily prezidentské volby tak jsem přemýšlel, kudy dál. Ta zkušenost mi dala chuť se angažovat, jít do první linie a ucházet se o přízeň voličů. Tak jsem si řekl, že Senát je první překážka, kterou bych mohl zkusit přeskočit. Beru to jako v atletice, kterou jsem kdysi dávno dělal - ať už překážku přeskočím nebo nepřeskočím, tak soutěžení pokračuje dál. Je to pro mě výzva.

Čemu byste se chtěl v Senátu konkrétně věnovat?
Uvedu jeden příklad. Když působíte v diplomacii, tak jednou z vašich velkých odpovědností je udělování víz a příprava povolení k pobytu. A tady je potřeba zpřesnit pravidla tak, aby český imigrační úředník měl podobnou autoritu jakou má jeho kolega ve Spojených státech nebo v Izraeli. To jsou lidé, kteří mají obrovskou důvěru ze strany státu, a když k nim přicházíte za přepážku, tak netušíte, jak rozhovor dopadne. Já jsem na vlastní oči viděl slabá místa v našem vízovém systému, která vedou například k fingovaným svatbám. Opakují se případy, kdy muži ze severní Afriky získají občanství díky fingovanému sňatku s českou ženou. Po rozvodu se ukáže, že mají třeba doma další manželky a v rámci slučování rodin je sem povolají. Mohou mít také děti, které v žádosti nepřiznají. Pravidla v této oblasti je třeba zpřesnit. I proto, že pocházejí z doby, kdy tady žádná „migrační tlačenice“ nebyla. Z vlastní praxe vím, že dostatečná nejsou.

Co je třeba v té oblasti změnit?
Je zapotřebí upravit zákony, například ten o matrikách. Aby bylo možné odmítnout dokumenty, které jsou na první pohled falešné. Nemáme dnes na to zákonné nástroje. My dnes ani nemůžeme ty ženichy donutit, aby udělali místopřísežné prohlášení o tom, že nemají další manželky. Nejdřív bych ale potřeboval analýzu toho, o jaká čísla se vlastně jedná. Například kolik těch manželství vydrželo. Jako kandidát o tom mám nějakou představu. Jako senátor bych ale měl silnější nástroje pro detailní analýzu problému. Jde o to najít rovnováhu mezi požadavkem na vnitřní bezpečnost České republiky a na právní stát. Ten, kdo se k nám chce přistěhovat, by měl vzít na vědomí také závazky, které z toho pro něj plynou. Logická by byla mj. podmínka, aby v případě rozpadu manželství, k němuž po několika měsících dojde, ten muž musel znovu jednat o podmínkách svého pobytu u nás, případně se vrátit nazpátek. 

 Není ale počet takových vámi popsaných případů vlastně zanedbatelný?
V rámci celé Evropské unie už  jde o poměrně vysoká čísla a poslední k tomu vydaná nezávazná směrnice je deset let stará. Já jsem tyto otázky diskutoval v rámci EU. Je jasné, že je to třeba pojmenovat a koordinovat na nadnárodní úrovni. Jinak nelze zabezpečit celé teritorium Unie. Migrace byla, je a bude. Jde jen o to, abychom do maximální míry redukovali nelegální migraci a měli kontrolu nad těmi, kdo tu s námi chtějí žít. A záruky, které dáváme, by měly být všestranně platné. Aby třeba jedna země neotevřela brány, protože bude prodávat občanství výměnou za to, že si tam někdo koupí státní dluhopisy. Migraci chápu spíš jako katalyzátor dalších problémů, které nebyly dostatečně řešeny. Třeba na ochranu vnějších hranic dává EU ve srovnání se Spojenými státy směšně malou sumu peněz. Absence hranic vyvolává v člověku pocit úzkosti. Když víte, že za hranicí je nebezpečno, ale nikdo to pořádně nehlídá, tak se nemůžeme divit lidem, že jsou znepokojeni. Jsou to spojené nádoby a já bych za to lidi nekritizoval. Poptávka po tomto tématu je přirozená. A je potřeba na to umět poctivě odpovídat. Například posílením pravomocí cizinecké policie.

Dokáže v tom ale podle vašeho odhadu Evropa vůbec někdy najít společnou řeč?
Nikdy nezmizí napětí mezi tím, jak svět vidí Litva a Estonsko a na druhé straně Portugalsko. Nebo Finsko a na druhé straně Malta. A stejně tak napětí, které se dá někdy krájet, mezi zeměmi uvnitř a na periferii. Jako členové klubu máme povinnost zkoušet pochopit, proč pro státy na jihu je problém něco, co pro nás není. To je podstata spojenectví. Nedělal bych ale z toho velké drama. Dnes jsme jinde než před třemi lety. Čísla o nově příchozích jasně ukazují, že se ten příliv podařilo zpomalit. Teď je třeba umožnit, aby všichni migranti bez legálního pobytu byli vráceni pryč. To se úplně nedaří mimo jiné proto, že lidé odmítnutí v zemi A často přejedou do země B a tak trochu se ztratí z radarů. Je to opět otázka bezpečnosti. Nemusíme rovnou zavádět kontroly na hranicích, ale musíme být schopni ty lidi zachytávat.

Co si myslíte o kauze Andrejem Babišem odmítnutých syrských sirotků?
Jednoslovná odpověď by zněla – je to nelidské. Pokud bych to ale měl rozvést, tak bych se ptal, jestli jsou to skutečně sirotci. Víme, kolik jim je let? Tušíme, odkud pocházejí? Až pak bych začal hledat možnosti otevření cesty k lidem, kteří se u nás chtějí těch dětí ujmout. Mluví se hlavně o tom, že by sem ti mladí lidé měli přijít. Už méně se mluví o tom, co pak. Jejich integrace bude práce na deset i patnáct let. Nejrychleji se to podaří v rodině. Pokud jsou tady rodiny se zájmem je přijmout, tak bych to vzal se vší vážností. Zdá se mi ale, že bychom měli počkat na konec předvolební kampaně. Možná se pak na tyto věci vrhne úplně nové světlo. 

V jakém smyslu jiné?
Že to nemusí být nutně jen o volbě mezi „protibabišovskou hysterií“ nebo „Babišovou nelidskostí“. Může tam být i třetí varianta, která vyžaduje víc času. Vyžádejme si bezpečnostní záruky, abychom věděli, o koho jde. Já to nevím. A pak je třeba zajistit jasné záruky a zázemí. Protože když někoho takového přijímáte, tak se zavazujete nikoliv k ročnímu, ale možná celoživotnímu doprovázení. Pokud jsou tu dobrovolníci ochotní se těch dětí ujmout, tak říkám zaplaťpánbůh za to, a jdeme na to. Ale neměli bychom přeskakovat ty etapy a nálepkovat se, že jeden je nelida a druhý „lida“. To působí zkratkovitě, zvlášť v době výročí vzniku Československa, které umělo od samého začátku přijímat politické běžence. Mám za to, že až se vášně uklidní, tak tu cestu najdeme. Je ale třeba otevírat cesty k dialogu a nálepkování tomu moc nepomáhá.

Mezi prioritami máte péči o chudé regiony, ale i problémy obvodu, ve kterém kandidujete. Jak to jde dohromady?
Jako příklad uvedu velmi zajímavou iniciativu v Komořanech. Dohromady tam dávají místní potřeby, plány developerů a srovnávají to s tím, co si místní občané přejí. Protože jim tam nechybí nové byty, ale už dnes chybí škola, školka, je tam mizerná doprava i hluk z Pražského okruhu a není kde zaparkovat. Senátor v tom nemůže rozhodovat za ně, ale může pomoci v dialogu nejen s městskou částí, ale i s magistrátem. Je tam také projekt velkého příměstského parku Soutok. Do jeho příprav by se měly zapojit obce v okolí, ale i všichni uživatelé. Bude tam zapotřebí důkladný dialog a vyjednávání. Jako diplomat vyjednávat umím a nabízím svůj čas.

Definoval byste jako „zaostalé“ i některé periferie Prahy?
Na Točné teprve teď dělají kanalizaci. To podle mého soudu je zaostalost. Jsou místa, kde není dostatečná kapacita škol nebo lékařských zařízení. Nemusíme jezdit daleko z Prahy. Ale především na celostátní úrovni jsou regiony, kde dochází kontinuálně k chudnutí. Navzdory všem slibům, fondům, dotacím se nepodařilo zastavit rozevírání nůžek mezi celostátním průměrem a kraji, jako je Ústecký a další. Je to sice celoevropský problém, ale my potřebujeme přinejmenším pochopit, proč se to děje. Je to velký civilizační úkol. Proč navzdory dotacím z některých míst lidé odcházejí, protože jim nedává smysl tam žít. Nemůžeme se pak divit, že často hlasují způsobem, který nás může zaskočit. Je to ale autentická zkušenost a nespokojenost s tím, jak u nás funguje stát. Když to nepojmenujeme dnes, tak to dostaneme i s úroky za deset let a budeme se divit.

Nesouhlasíte tedy s názorem, že by se měl senátor „povznášet“ nad lokální zájmy a problémy zobecňovat?
Co to je Senát? Je to sbor lidí, kteří zvítězili v daném volebním obvodu. Kandidát do Senátu se snaží vyhrát na určitém hřišti, které musí znát. Musí poznat, když tam přestane růst tráva nebo když jsou tam lidé nespokojení s mizernou kvalitou šaten. Na druhou stranu je Senát místo, kde se mají věci zobecňovat. Navrhovat zákony, hlídat ta velká témata, na která ve sněmovně není čas. Právě to napětí mezi tím lokálním a obecným je vlastně nesmírně zajímavé. Senátor nemůže suplovat starostu, ale o některých věcech by měl vědět, a když půjde kolem něj třeba ministr, tak by měl mít schopnost ho oslovit. Já jsem ale v tomto směru začátečník.

Za svou prioritu označujete i podporu moderní a vysokorychlostní železnice. O jejím budování se mluví už velmi dlouho. Má ale vůbec Česko pro tento úkol dostatečné schopnosti? Nejen finanční, ale řekněme i mentální? Není to nad naše síly?
Problém je v tom, že si neumíme některé strategické věci pojmenovat dostatečně včas. Podívejte se na stav pražských mostů. Pocházím z mostařské rodiny a je pro mě skandál, že se tady zanedbala údržba. Jeden most spadl a další možná budou brzy následovat. Tak nejedná řádný hospodář. A to přitom jde jen o údržbu. Ze zahraniční zkušenosti vím, že železniční doprava může být nejrychlejší, nejpohodlnější a poskytnout nejvyšší komfort, pokud nechcete zrovna stát v zácpě. Zácpy přitom mají negativní dopady na HDP, na ekologii atd. Nechápu, že se z toho za dvacet let u nás nestala priorita. Prodávají se stará nádraží? OK, i když mám o tom své pochybnosti. Já bych ale chtěl hlavně slyšet, že se staví nová nádraží. Řada tratí je přetížených. Třeba v Radotíně nepřejdete koleje. V Chuchli čekáte u závor pořád. Jede tam jeden vlak za druhým. A přitom další vlaky by byly potřeba. Nádraží na Zbraslavi zarůstá kopřivami a budovy se tam rozprodávají soukromníkům. Přitom může jít i zde o privilegovaný spoj do centra. Ve Francii nebo v Německu sednete do vlaku, vytáhnete počítač a za dvě hodiny ujedete pět set kilometrů.

Jak se tomu přiblížit? Kde začít?
Přijde mi to jako urážka českých občanů, že jim toto zatajujeme a neřekneme jim, co je dnes třeba udělat, aby to přineslo ovoce za dvacet let. Místo toho se nám velkým obloukem vyhýbají rychlíky mezi Berlínem a Vídní. Z 19. století přitom dobře víme, že kudy vedla moderní železnice, tam byl i rozvoj. My se ale dobrovolně odsouváme se vším všudy na vedlejší kolej. Mohou za to všichni, kdo dnes jsou a včera byli ve vládě a toto téma nezvedli. V Paříži vyhlásili projekt s desítkami nových nádraží a stovkami nových tratí. Metropoli, kde nebylo kam šlápnout kvůli přehuštěné dopravě a místní radnice nespolupracovaly se státem, to posunulo do 21. století. Ono to jde, když se chce. Musíme pojmenovat problém, abychom ho mohli začít řešit.

Pozorujete v chování prezidenta Zemana nějakou změnu mezi prvním a druhým mandátem?
Miloš Zeman je i můj prezident. S jeho úřadem i jeho kroky ale mívám velké problémy. Změna stylu mezi prvním a druhým mandátem určitě nastala. Sleduji, jak málo času věnuje některým velkým otázkám, jak strohý má kalendář a jak málo cestuje. Zdá se mi, že právě v dnešní době Česko velmi potřebuje ústavní činitele, kteří jsou opravdu k dispozici pro velká mezinárodní fóra. Na Valném shromáždění OSN v New Yorku můžete potkat skutečně celý svět a každý den mít třicet schůzek, kde můžete něco vyřešit. Prezident i premiér řekli, že tam nepojedou. Z toho začínám mít pocit, že něco nefunguje. Podceňujeme to, že když se nebudeme zajímat o svět, tak se staneme tak trochu předmětem jednání ostatních. V některých věcech musíme být mimořádně aktivní.

Kvalita života v Česku se podle aktuálního indexu společnosti Deloitte zlepšuje. A francouzská vláda dokonce začala lákat nezaměstnané Francouze, aby k nám odešli pracovat. Co tomu říkáte?
Index kvality života se snaží popsat nepopsatelné – že se tady vyplácejí důchody a je tu hezky, bezpečno, dostupná zdravotní péče, vysoká míra ochrany spotřebitele, čistá voda apod. Tyto věci člověk vnímá až tehdy, když přijede z míst, kde to chybí. Lidé by si měli uvědomit, že skutečně žijeme v zemi, kde jsou možnosti práce a seberealizace, dostupné vzdělání i kultura, na kterou můžeme být hrdi. Já na to hrdý jsem a myslím, že bychom si to měli opakovat. Česká republika je na tom skutečně velmi dobře. Celá řada ministrů k nám lákala pracanty z východu. Vozíme sem dělníky ze střední Asie a někdy to vyvolává starosti. Přitom můžeme díky členství v Unii, kde platí stejné parametry i formuláře či uznávání diplomů, velmi dobře pozvat a přijmout třeba lidi z Itálie. Tam je teď vysoká nezaměstnanost a zároveň velmi vysoké technické vzdělání. Výhodou je i to, že občanovi EU díky vzájemnému uznávání nemusíme platit důchod.

Mělo by tedy Česko cílit vysloveně na „pracanty“ z Evropské unie?
Samozřejmě. Česká republika by v tom měla být mnohem ofenzivnější. Ve Španělsku je každý druhý člověk do 25 let nezaměstnaný. Proč jim neříkáme – přijeďte k nám, naučíte se od nás česky, my od vás španělsky, a ještě nám můžete s něčím pomoct. Nedíval bych se jen do „low cost“ zemí, u kterých jsou skryté náklady. Kulturní, ale i třeba v příspěvcích na důchod. Podívejte se na Brexit. Londýn se dnes vylidňuje. Proč nemá mít Praha ambici pozvat sem každého, kdo hledá nový život, novou kariéru, aby tady založil nějaký start-up. Včera bylo pozdě. Nemáme vůbec ambici těm lidem říct: přijďte k nám, dostanete zjednodušené administrativní řízení, protože nám záleží na tom, co umíte a co přinášíte. Myslím si, že by tím Česko hodně získalo jak na kvalitě života, tak i politicky.

Vaše manželka pracuje s umírajícími lidmi v domácím hospicu Cesta domů. Jak tato náročná profese zasahuje do vašeho života?
Dostali jsme se k tomu jako slepí k houslím, protože náš těžce postižený syn umíral. Ve chvíli, kdy jsme už opravdu nevěděli, co máme dělat, najednou přišel tým profesionálů a doprovodil nás tím údolím šeré smrti. Na konci té zkušenosti jsme si řekli – to je super. Když přišla možnost v tom pomáhat, tak jsme to vzali. Manželka si teprve dělá kurz, ale už pracuje pro charitativní tým. Nezastavila se ale u toho a založila nadační fond Loďka, který bude pomáhat realizaci a popularizaci paliativy pro děti při Motolské nemocnici. Děti umírají i u nás. Málo se o tom ví, ale ty rodiny a rodiče potřebují pomoct. My jsme do toho spadli „jako do marmelády“, jak říkají Francouzi. Velmi dobře ale víme, že taková pomoc je k nezaplacení, protože vám umožní jít dál a zvládnout v domácí péči neřešitelné situace s umíráním někoho, koho máte rádi. Ta zkušenost vás někam posune, polidští vás. A může polidštit celou společnost. Proto si myslím, že péče o umírající je strašně důležitá. Jestli za něco můžu pochválit Miloše Zemana, tak za to, že na hospice nezapomínal. Je potřeba v tom ale dělat mnohem víc a mnohem konkrétněji. Naše rodina v tom určitě bude pokračovat.