Chvíli to vypadalo, že po desetileté éře Václava Klause se objeví nová krev, někdo neokoukaný, znalý světa i domácích poměrů. Čím víc lidí podávalo přihlášky do soutěže, tím naděje voličstva klesaly.

Ne že by Jan Fischer, Miloš Zeman či Vladimír Dlouhý nebyli inteligentní muži ošlehaní větrem tuzemského kolbiště i mezinárodních institucí. Problém je spíš v tom, že jsou otřískaní až moc. Umějí v tom chodit víc, než je zdrávo. Každý jinak.

Jan Fischer byl úctyhodný šéf statistického úřadu. Jako úřednický premiér ale dělal jen to, co mu dovolili Mirek Topolánek a Jiří Paroubek. Nijak se jim nevzepřel, i když výrazně nic nepokazil. V jeho vládě seděli Martin Barták a Juraj Chmiel, jež později policie obvinila z trestné činnosti.

Démon souhlasu

Problém Jana Fischera je, že je až moc konsensuální. Za minulého režimu vstoupil do komunistické strany, aby mohl pokračovat v profesní kariéře, chodil na schůze, doma pravděpodobně brblal, ale poslušně se zařadil do davu. Teď, kdy je v módě protikomunistická rétorika, tvrdí, že by nejmenoval premiéra, jenž by sestavil vládu s pomocí KSČM. Mimochodem totéž říká i druhý exkomunista mezi kandidáty, Vladimír Dlouhý. Že by špatné svědomí?

To Jiří Dienstbier, který vyrostl v disidentském prostředí, zdaleka tak radikální není. Připomíná, že halasná prohlášení nic neřeší. Pokud by totiž prezident dvakrát jmenoval předsedu vlády, jemuž by se nepodařilo získat důvěru poslanců, potřetí by premiéra vybíral šéf sněmovny. Jinými slovy, vůle voličů by se prosadila tak jako tak, jen by to trvalo déle a stálo to víc peněz.

V tomto směru daleko nejrozumnější stanovisko zaujal extravagantní profesor uměleckých disciplín Vladimír Franz. V anketě ČTK na otázku, zda by pro něj bylo přijatelné, aby se KSČM podílela na vládě, odpověděl: „Tento dotaz mi zavání potenciálním vzkazem voličům, aby pro KSČM nehlasovali, protože se stejně do vlády nedostane. Spíš bych vzkázal politikům, kteří se pokládají za demokraty, aby se chovali a jednali tak, aby komunistům sami nenaháněli voliče."

Je škoda, že prezidentské klání vzdal Jan Švejnar. Pravděpodobně dal přednost dobrému místu na americké univerzitě před nejistým vítězstvím, ale i tak z odůvodnění jeho odchodu mrazí.

Miliardy v pozadí

Ekonom Švejnar, který v minulém parlamentním klání prohrál s Václavem Klausem o jediný hlas, tvrdí, že do souboje nejde, neboť místo programů a vizí jednotlivých kandidátů se do boje pustily vlivové skupiny, které stojí za nimi. Za Janem Fischerem třeba miliardář Tomáš Chrenek, za Milošem Zemanem neznámí sponzoři spojení s Miroslavem Šloufem a Martinem Nejedlým.

Smutné je, že oba favorité se vrhli do bezobsažné soutěže 
o titul billboardového krále a méně mluví o věcech, které jsou opravdu podstatné. Není to, jak si myslí kandidát ODS Přemysl Sobotka, přechylování zahraničních ženských příjmení, ale role Česka v Evropě, budoucnost fiskální unie, vztah k Číně a dodržování lidských práv, jmenování ústavních soudců, vymahatelnost práva či udržování sociálního smíru. A na úplně prvním místě podpora vzdělanosti v nejširším významu toho slova. O tom se ale voliči nedovědí skoro nic.

Skoro si říkám, že hradní gordický uzel nejlépe rozetnula jedenáctiletá dcera našeho editora Barbora, která doma pronesla: „Víte, jak by se daly vyloučit atentáty na prezidenta? Tak, že bychom žádného neměli."

Co je trápí a co chtějí změnit.