Václav Vaško zachytil ve své kronice katolické církve v Československu po druhé světové válce, nazvané Neumlčená, mrazivou scénu z těsně poúnorové doby. V ní se sešel Gottwaldův zeť Alexej Čepička, v dubnu 1948 jmenovaný do čela Komise pro církevní a náboženské otázky, s litoměřickým biskupem Štěpánem Trochtou. Ten měl od dalších československých biskupů pověření vyjednávat se státními orgány o dalším soužití církve a státu.

Biblické peklo? Počkejte, až poznáte nás

Komunistická strana Československa (KSČ) se snažila získat katolické kněze na svou stranu kvůli připravovaným květnovým parlamentním volbám a přimět je, aby přesvědčili své věřící, že v těchto volbách mají volit kandidátku Národní fronty.

Už začátkem března 1948 žádal Čepička arcibiskupa Josefa Berana, aby jménem církevní hierarchie veřejně zaujal kladný postoj k novému režimu. Zásadový arcibiskup to ale odmítl a svolal do Brna biskupskou konferenci, jejíž závěrečné stanovisko znělo: „Církev katolická se neváže na žádnou formu politickou ani státní.“ Konference současně potvrdila církevní zákaz politické kandidatury kněží.

Předseda KSČ a předseda vlády Klement Gottwald při projevu na Staroměstském náměstí v Praze, kam komunisté svolali 21. února 1948 nátlakovou demonstraci
Sto tisíc lidí na Staroměstském náměstí? Chvíle, jež postrčila komunisty k moci

Čepička, působící nejen v čele Komise pro církevní a náboženské otázky, ale i ve funkci generálního tajemníka takzvaného Ústředního akčního výboru Národní fronty, to chtěl změnit. A podle Vaška neváhal Trochtovi pohrozit: „Buď lze řešit otázky dohodou, nebo bude boj. Kdyby měla být druhá varianta, tak je konec církve, nemůže obstát.“

„Ani mocnosti pekelné církev nepřemohou,“ reagoval biskup.

„Jak to víte?“ zeptal se Čepička.

„Z Bible,“ odpověděl Trochta.

„To je tam vysloveně zmínka o Československu?“ kontroval ledově Gottwaldův zeť.

Zeť Klementa Gottwalda Alexej Čepička tlačil z titulu funkce předsedy Komise pro církevní a náboženské otázky na kardinála Josefa Berana, aby jménem církve veřejně podpořil komunistyZeť Klementa Gottwalda Alexej Čepička tlačil z titulu funkce předsedy Komise pro církevní a náboženské otázky na kardinála Josefa Berana, aby jménem církve veřejně podpořil komunistyZdroj: Wikimedia Commons, autor neznámý, ČTK, volné dílo

Zmíněná scéna dobře ilustruje, jak mezi klérem a komunisty rychle sílilo napětí. Katolická církev se okamžitě po únoru 1948 dostala pod obrovský tlak nové vládnoucí moci. Vůbec prvními novinami, které KSČ po svém únorovém puči zakázala, byl časopis s názvem Katolík. Záhy po něm postihl zákaz i veškerá ostatní katolická periodika a nakladatelství. Oficiálně uváděným důvodem byl „nedostatek papíru“.

Duchovenstvo zároveň otevřeně vystupovalo proti tomu, aby jeho členové s novou mocí kolaborovali. Když komunisté přišli s myšlenkou založit nový katolický týdeník Nedělní rozsévač, jehož tisk měl být plně pod jejich kontrolou, představení církve tento nápad odmítli.

Přehlídka Lidových milic a policie na Staroměstském náměstí, 26. února 1948
Jak vypadal takzvaný Vítězný únor? Jako v komunistických seriálech to nebylo

Gottwaldova vláda nicméně stále doufala, že se jí podaří přesvědčit církev ke spolupráci. Když březnová biskupská konference potvrdila zákaz politické činnosti kněží, reagovali komunisté dne 18. března 1948 vydáním takzvaného Prohlášení Národní fronty o náboženské svobodě, v němž slibovali, že náboženská svoboda zůstane v Československu zachována. Současně přijali rozhodnutí o vytvoření církevních komisí, v nichž měli zasednout zástupci Národní fronty a zástupci všech církví.

Dne 15. dubna pak schválil Ústřední akční výbor Národní fronty pod Čepičkovým vedením za účasti sedmadvaceti převážně katolických kněží směrnice pro činnost krajských a okresních církevních komisí. To už bylo na Berana moc.

Na straně demokracie

Arcibiskup do té doby už mnohokrát osvědčil svou hlubokou mravní pevnost, kterou si osvojil pravděpodobně od svého otce, vlasteneckého katolického učitele. Jako rektor arcibiskupského semináře a profesor pastorální teologie si proto prošel za války vězněním na Pankráci, v Terezíně i v koncentračním táboře v Dachau. Přežil a získal si u československé veřejnosti obrovskou neformální morální autoritu, která se mimo jiné projevovala mnohadesetitisícovou účastí na náboženských poutích, kde se objevil.

Když v únoru 1948 vypukla otevřená vládní krize, reagoval na ni coby nejvyšší představitel katolické církve v zemi pastýřským listem „Nemlč, arcibiskupe, nesmíš mlčet!“, v němž se vymezil proti totalitní moci a postavil se za zachování demokracie.

Farář Josef Toufar během Státní bezpečností zinscenované rekonstrukce tzv. číhošťského zázraku. O den později, 25. února 1950, Toufar umírá ve valdické věznici na následky mučení.
Od zázraku ke kruté smrti. Před 70 lety estébáci utýrali faráře Toufara

List byl poprvé zveřejněn 24. února 1948, o den později (tedy ve stejný den, kdy prezident Edvard Beneš přijal demisi demokratických ministrů i Gottwaldův návrh na doplnění vlády z řad prokomunistických kolaborantů) vyšel jak úvodník v Lidové demokracii a Svobodných novinách.

„Vzpamatujte se! Věřím, že nechcete rozdmychovat bratrovražedné boje, ale takto se jim nevyhnete. Zamyslete se nad svou odpovědností! Udržujte právní řád! Neničte odkaz prezidenta Osvoboditele! První cestou se dosáhne trvalejších reforem, i těch nejradikálnějších!“ apeloval na lidi arcibiskup. Jeho výzva však zůstala nevyslyšena.

Zdroj: Youtube

V dubnu 1948 přijala Gottwaldova vláda zákon o jednotné škole, což znamenalo uzavření církevních škol. Schválení směrnic pro činnost krajských a okresních církevních komisí pak znamenalo další krok k posílení moci komunistů nad církví.

Kněz do Národní fronty nepatří

Beran to okamžitě pochopil a rozhodl se tomu bránit. V předvečer další biskupské konference, konané 22. dubna 1948, proto odeslal kněžím své diecéze další dopis, v němž zásadně odmítl ztotožňování komunismu a křesťanství a znovu zakázal všem kněžím veškerou politickou činnost a účast v politických stranách. Tento zákaz nově rozšířil právě i na členství ve výborech a komisích Národní fronty.

Ludvík Armbruster při promici dává novokněžské požehnání bratrovi, Frankfurt nad Mohanem, 1959
Estébáci "Akci K" prováděli podle přesně daného manuálu. Fackami nešetřili

„Josef Beran přesně odhadl situaci, když kněží varoval, že se je komunisté snaží svým jednáním od biskupů odtrhnout. Toto sdělení se setkalo s úspěchem, mnozí účastníci kněžských konferencí přestali s orgány Národní fronty spolupracovat,“ píše Monika Bryšová v práci Římskokatolická akce na Plzeňsku 1948-1953.

Bohužel, ne všichni kněží se zachovali stejně zásadově. Roli Jidáše na sebe vzal především Josef Plojhar, který přes arcibiskupův zákaz odmítl rezignovat na politické funkce a v květnových volbách se dal znovu zapsat na jednotnou kandidátku Národní fronty. Stal se tak poslancem Národního shromáždění a hlavním katolickým kolaborantem s komunisty.

Symbolem odporu církve proti totalitní moci se stal i kardinál Josef Beran (vpravo)Kardinál Josef Beran (vpravo) se stal symbolem odporu církve proti totalitní moiZdroj: ČTK

Beran se nezalekl a Plojhara za jeho krok exkomunikoval z církve. Přes enormní státní nátlak tento akt nikdy neodvolal. Čekala ho za to šestnáctiletá internace na různých místech republiky, po níž musel opustit svou vlast bez možnosti návratu. Proti církvi nasadila komunistická vláda ještě v červnu 1948 ostrý kurs, který vyvrcholil v 50. letech sérií politických procesů.