Pane doktore, v dubnu – během karantény – vám bylo 85 let. Jak moc vám do oslav zasáhla pandemie koronaviru?
Oslavy moc nemusím, ale máte pravdu, že tentokrát jsem chtěl své narozeniny zvýraznit. Koupil jsem si totiž krásný stabilák Lorenz – takový, jaký měl pan Kemr ve filmu Na samotě u lesa, jak s ním řezal s cirkulárkou dřevo. Plánoval jsem uspořádat malou zahradní slavnost s hudbou – symfonií pro jednoválec a orchestr pro pár svých přátel, co mi ještě zbyli. Zlá a podivná čínská chřipka nám to zhatila. Vyhlásil jsem proto Číně válku. (smích)

Pojďme se vrátit do vašeho mládí. Chtěl jste být strojní inženýr, táhlo vás to k motorům. Jak jste se tedy dostal na práva?
Všichni mí chytří spolužáci, co se pak sami stali inženýry, mi vybrali všechen technický talent, nadání a vlohy. Protože na mne už nezbylo, musel jsem jít tam, kam jdou všichni ztroskotanci, co neumí počítat. Tedy na práva. A k autům a motorům jsem se dostal nakonec jaksi zezadu.

Když jste studoval v padesátých letech práva, ještě žádná specializace v oboru nebyla. Bylo tedy těžké být průkopníkem v oboru dopravního práva?
Na právnické fakultě – ale ani v advokacii – zásadně specializace nebyla. Ani to nebylo jaksi žádoucí. A já – protože jsem se stále zuby nehty držel svých aut – jsem to začal v branži prosazovat – nejdřív trochu obtížně, pak nakonec s úspěchem. To když jsme založili dokonce specializované pracoviště advokátní poradny pro dopravu.

Co všechno se vám za léta advokacie dostalo na stůl?
Pomohl jsem přestěhovat kostel v Mostě, nerad – ale hájil jsem – ex offo kápa z Mauthausenu… A naposledy jsem dal exekučně zabavit radnici v Mníšku.

Povídejte…
Všechna ta taškařice začala zastaveným Ferrari u drogerie v Mníšku během velkého lijáku. Jeden velmi bohatý muž zastavil se svým nápadným autem před obchodem pro svou ženu, aby nezmokla. Mimo vyhrazené parkoviště. Jenže v tu chvíli tam stál městský strážník. Liják neliják. Následovala pokuta dva tisíce korun. Řidič se snažil vysvětlovat, ale marně. Policista pak vyplnil záznam a dal ho hříšníkovi k podpisu. Ten podepsal, ale pod to uvedl, že nesouhlasí. Měl totiž za to, že dostane předvolání na úřad. Obsílku sice dostal, ale od exekutora. Ten mu zabavil tři domy, šest aut… A to vše kvůli nezaplacené pokutě dvou tisícovek.

A vy jste ho obhajoval?
Ano. Když jsme to dostali k soudu, byli všichni mrzutí, že obtěžujeme s takovou lapálií. Předvolaný strážník vysvětlil, že přestupce protokol podepsal a to stačí. Samozřejmě nestačilo. Takže jsme spor „vyhráli“ a já dostal ještě asi tři tisíce korun nákladů řízení. Počkali jsme tři dny, do kterých mělo město Mníšek zaplatit. A čtvrtý den jsme podali návrh na exekuci. Čiperný exekutor zabavil Mníšku radnici, školu a další věci. To byla taková malá pomsta. Na můj dotaz starostovi, komu dal náklady zaplatit, jsem nedostal žádnou odpověď. Ani od zastupitelstva. Dodnes. Určitě ale do Mníšku nesmím… (smích)

Bylo od začátku jasné, že se stanete advokátem?
Umístěnku z fakulty jsem dostal k plzeňskému soudu. Pak ale zřejmě usoudili, že na soudce nemám dost kladný profil a dostal jsem se do advokacie – tehdy k nejopovrhovanějšímu právnickému řemeslu. Vždyť původně chtěli advokacii zrušit! Pak se ale soudci lekli, že by museli žaloby pracujícím psát sami, tak advokacie přežila. Všelijak, ale přece. O mém advokátním nasměrování tak rozhodla trochu náhoda.

Co vám advokacie přinášela?
Víc (relativní) svobody, než bylo vůbec myslitelné. Určitě podstatně víc, než měli sami soudci nebo prokurátoři a vůbec státní úředníci. A svoboda byla pro mne celý život rozhodující. Proto jsem také osudu či komu vděčen, že jsem se po 40 letech zachmuřeného socialismu dočkal.

Jaký případ pro vás představoval největší profesní výzvu?
Vzpomenete si na dokonalý film Kauza králík? Když Miloš Kopecký jako advokát křičí na svou mladičkou sekretářku: „Není malá a velká nespravedlnost!" Takže ani já nechci rozlišovat, co bylo v mé praxi nejvážnější, nejdůležitější a nejzajímavější. Někdy má totiž „prkotina" pro člověka větší význam, než pro jiného velká věc. Určitě byla ale pro mne velmi složitá ex offo obhajoba kápa z koncentráku nebo obhajoba mladého muže, co zabil na skútru svou ženu a ze svého šestiměsíčního syna udělal sirotka.

Zastupoval jste i řadu V.I.P. osobností. Můžete prozradit, s kým jste se nejvíce spřátelil?
Jsem vázán mlčenlivostí, správně ani nesmím říct, koho jsem zastupoval, natož v čem. Během doby jsem se ale blízce seznámil třeba s Jiřím Sovákem, který mi říkal: „Já se nebojím umřít. Jen mne štve, že je to nafurt!" nebo s Petrem Nárožným, s nímž je radost povídat si o čemkoliv.

Máte v životě sny, které jste si ještě nesplnil?
O mých nesplněných snech je má knížka. Jedním z nich je úkol napravovat nesprávné dopravní značení, třeba jen s kýblem vápna. S kamarády bychom v noci doplňovali bílé čáry, kde nejsou, upozorňovali na přednost a tak. Skončilo by to vždycky k ránu v hospodě. Zjistil jsem si, že by to byl jen přestupek – a to bychom unesli. Jenomže mí kamarádi odcházejí. A sám? Takový je běh světa. Tak aspoň knížka zůstane. Pro toho, kdo ji bude ochoten číst…