Ctitelům Gotta šlo ve frontě i o zdraví: zbytečně mrzli. Jiní vsadili na řízky

Například paní Marie přijela se svým manželem a dcerou až z Přerova. „Vyráželi jsme o půlnoci, cesta nám zabrala tři hodiny. Auto jsme zaparkovali na Černém Mostě, dali jsme si kafe a pak jeli na Smíchov,“ vypráví. Okolo sedmé ranní už se svou rodinou stála ve frontě. „Počítali jsme s tím, že tu budeme stát hodiny a budeme mít hlad, ještě že máme s sebou řízky,“ dodává. „Měli jsme Karla moc rádi, podobný pohřeb už nikdy nezažijeme,“ dodává.

PŘENOS: Před půlnocí skončilo rozloučení s Gottem. Dorazilo 49 tisíc lidí

Na dlouhé stání bylo zapotřebí se vybavit. Na nábřeží Vltavy byla ráno pořádná zima. Ten, kdo dorazil nalehko, klepal kosu. „Mě by zajímalo, kolik lidí z toho dnes omarodí. Určitě vypukne nějaká chřipková epidemie, podívejte se na ty davy lidí,“ říká pan Václav. Naštěstí byli v pohotovosti pracovníci červeného kříže a těm příchozím, kterým byla největší zima, rozdávali zdarma čaj. K dispozici byl také dostatek mobilních záchodů.

Když (nejen) milenky pláčou. Byla povinnost přijet, říkají lidé u Gottovy rakve

Na ostrově už zpěvákovi ctitele vítaly libé melodie jeho písní. Z reproduktorů hrávaly spíše ty tesknější, a tak byl na tvářích některých Gottových fanoušků vidět jistý smutek. Rakev s tělem osmdesátiletého muže byla vystavena v prvním patře. Uprostřed pietního místa však nebylo možné se zastavit. Řada pouze zpomalila a lidé si místo před rakví mohli užít přibližně na deset sekund. Kdo mohl, tak v rychlosti fotografoval. Žofínský palác pak někteří opouštěli se slzami v očích.

Chtěla jsem Mistrovi pohlédnout do tváře

„Stálo to za to. Jdu ještě jednou,“ řekla paní Marie z Přerova, když si vystála více než dvouhodinovou frontu a položila ke zpěvákově rakvi květinu z vlastní zahrádky.

Odkaz Karla Gotta: Přeskočilo mi a Mistr mi ukázal cestu, říká pěvec Vojtko

„Jen je škoda, že rakev byla zakrytá, chtěla jsem Mistrovi naposledy pohlédnout do tváře a udělat mu nad čelem křížek,“ dodává paní Anna, která dorazila až ze slovenského Trenčína. „Moje spolužačka z gymnázia se s ním jednou náhodou potkala v New Yorku, má na něj hezké vzpomínky. I proto jsem dnes musela přijet,“ dodává.

Kdo chtěl, mohl se venku podepsat do kondolenčních knih, před kterými se tvoří několik řad. „Zajímalo by mě, jestli si to jeho rodina někdy přečte, už se popsalo hrozně moc stran,“ říká pan František, jenž právě připojil svůj podpis.