Mladí lidé vás podporují webovou stránku „Kareljesexy.cz“ nebo akcí „Na pivo s Karlem“, máte fankluby na facebooku: Jak jste si to všechno zorganizoval?

Já jsem to právě nezorganizoval. Jediné na čem se sám podílím je „Pivo s Karlem“, protože na to jsem skutečně chodil. Vše ostatní si vymysleli a dělají lidi samostatně. Já jsem se sám divil, když se to objevilo.

Ale proč to dělají? To vás mají tak rádi?

To se musíte zeptat jich, ne mě. Já to neumím posoudit.

Už jste se s tím někde ve světě setkal, že by vám dávali mladí lidé najevo přízeň?

Někdy se stávalo, že byl podstatně starší podporován mladými. Před 40 lety to byl Kreisky v Rakousku například.

Jak si to vysvětlují vaše děti?

To je něco jiného. Rodina je vždycky nejskeptičtější. Můj starší syn říká, že když pozoruje můj život, tak ví, že to jediné, čeho by se v životě nechtěl dotknout, je politika. Dcera se na to dívá se sympatií, ale žije spíše v Anglii a má 4 děti a manžela, který je sám dneska světoznámý, takže ji to nevzrušuje. A mladší kluk sice žije teď v Praze, ale myslím, že to vidí spíše taky jako vrtochy starce.

Když vy jste byl ve věku svých dětí, dovedl jste si sám sebe představit v politice?

Já jsem byl vždycky nějak v politice, protože politika se začala zabývat mnou, ještě když jsem byl dítě. To bylo něco jiného.

Myslíte za komunismu?

No právě. Ale pak na gymnáziu jsem byl ve studentském kroužku, v Mnichově na universitě jsem byl zvolen do tamní studentské samosprávy, já jsem se tím vždycky nějak zabýval.

Když se rozčilujete, že webová stránka „kareljesexy.cz“, kde jsou obrázky dívek s vašimi fotkami na odhalených prsou, by se měla dělat vtipněji, s větší fantazií, tak jak byste si ji představoval?

Podívejte se, když už, tak už. Buď musí být takové fotky opravdu vtipné a srandovní, nebo to musí být velice dobře a sexy nafotografováno. A tohle je upřímně řečeno tak na půl cesty. Holky se nechaly fotografovat, že ani nebyly vidět jejich obličeje, jako by se za to styděly, a ani fotografie ničím nevynikají. Když se člověk v životě zabývá trochu fotografií, tak se stává náročnější.

Ale v tom je možná ta autenticita, ne?

Ale jo, autentičtější to je. Ale dovedl bych si to představit prostě vtipnější. Aby si to celé udělalo ze mě, z těch holek nebo ze světa srandu.

Co pro vás vlastně znamená popularita?

Ne moc. Protože vím, jak rychle opadává. Pamatuju, jak můj otec, poté co vedl povstání v roce 1945 na Mirovicku a na Miroticku, tam byl hodně oblíbený a tři roky na to, na jaře 1948, už lidi přecházeli na druhou stranu chodníku, aby ho nemuseli pozdravit. Včera jsem potkal Michala Kocába, který byl před osmnácti lety nejoblíbenější, protože vyjednal smlouvu o stažení ruské armády z Československa. A teď se na něj podpásově útočí a je v pořadí politiků úplně dole, protože se zabývá věcmi jako jsou práva menšin nebo romská otázka, které lidi štvou. Popularita přichází a odchází, to člověk nesmí brát vážně.

Co ale znamená popularita pro politika? Potřebuje ji?

Ale jo, potřebuje, samozřejmě, to vím taky. Ale je třeba vědět, jak vratká je to věc.

Už jednou, za totality, jste se stal objektem přízně mladých lidí uvnitř disentu- mám na mysli skupinu v čele se spisovatelem Petrem Placákem. která si říkala „České děti“.

Jeje, to byla báječná věc, chápal jsem to vždycky jako poetickou a velmi originální scénu. „České děti“ to byl fenomén.

Co to bylo? Monarchističtí anarchisté? Nebo jak byste to pojmenoval?

Royalističtí básníci.

Jak blízko jste k té skupině měl?

Tak jestli blízko, to nevím, protože jsem tady nežil. Setkával jsem se s nimi jako se všemi ostatními disidenty. Od Petra Uhla k Placákovi.

Co pro vás znamená monarchie?

Způsob státního uspořádání, který byl na světě vynalezen a po tisíciletí dominoval a teď ustupuje.

Ale existuje pořád.

Ano, ale v oslabené formě. Je to způsob, který fungoval v době, kdy rodinné vazby byly pro každého člověka to nejdůležitější. To se dneska už dostává spíš do pozadí, do zapomenutí. Málokdo se o vlastní rodinu stará.

Jaké to je, být dnes šlechticem?

Já nevím, já jsem v tom vyrostl a nevidím velký rozdíl. Protože způsob života, který byl ještě v mém dětství odlišný, už úplně vymizel. To vidím u vlastních dětí. Ti žijí jako ostatní z jejich generace.

Nemáte přece jen pocit, že vás lidi berou nějak jinak?

Někteří ano. Někteří se na člověka dívají jako na dinosaura, který tady živoucí ještě pobíhá.

Dívají se na vás třeba s nějakou zvláštní úctou?

Dosti málo.

Nebo jako na ztělesnění feudalismu?

Asi pro některé jsem něco takového. Z některých ohlasů, které jsem v posledních dnech četl, tak jsem měl dojem, že je to jako v té české pohádce: že tady ještě táhnu s bílou parukou a s drábem po ruce. Prostě nesmíme zapomenout, co tady po desetiletí razilo naše představy: ty nesčetné pohádky, které byly gendrově nespravedlivé, protože princezna byla vždycky hezká a sympatická a kníže nebo princ byl buď senilní, nebo šílený.

A co krásný princ?

Jo, ale pak musel být blbej.

Po roce 1989 jste v restitucích obdržel zpátky majetek vašeho rodu, hrad Orlík, nebo polnosti v Čimelicích: dostal jste všechno, co jste chtěl?

Dostal jsem všechno, co patřilo mému otci, pokud to ovšem ještě existovalo. Dost toho vzal časem čert, některé věci v Praze se mezitím rozkradly. Vltavské údolí zmizelo pod vodou.

Jak to bylo s Teslou Blansko, divize Mirovice? Dodnes se objevuje v internetových diskusích, že tam vaší vinou přišli na začátku 90. let lidi o práci?

To byla původně cihelna mého otce. Měli jsme několik cihelen, největší u Kutné Hory, ale také v Čimelicích, nebo právě v Mirovicích. Ta byla mezitím zbouraná a postavil se tam panelák, zkolaudovaný jako obytná budova, ve kterém se ale později začaly vyrábět zaměřovače na tanky Varšavské smlouvy. Já jsem pověřil jistého právníka, aby se staral o restituci pozemků. Jenže on, asi že v tom viděl pro sebe nějakou budoucnost nebo co, tak místo restituce pozemků zařídil privatizaci té firmy. Vůbec jsem o tom neměl tušení, až když za mnou přišli nešťastní zaměstnanci na Orlík, že prý teď vlastním fabriku. Jak prosím? Pak jsem na to přišel. Něco jsem zaplatil a celého toho podniku jsem se vzdal, protože tomu opravdu nerozumím, Navíc oni dělali jen ty zaměřovače na tanky, a to tehdy opravdu nebyl program budoucnosti.

Takže firma zkrachovala?

Ano.

Jaký vztah máte k majetku svého rodu?

To dosti silný, musím říct. Protože je to vždycky spojeno i s dějinami. Obvykle znám tu celou historii kolem toho. Tudíž je do dosti silné a emotivní.

Máte tedy potřebu o něj pečovat?

Ano. Taky ovšem člověk nestihne všechno, protože nejsou prachy. Ale já jsem se teď hospodaření vzdal úplně a všechno jsem předal synovi a se správou majetku už nemám co dělat, On je taky lepší hospodář než já.

Proč tedy, když máte vztah k rodovému majetku, neusilujete o zrušení tzv. lex schwarzenberg, zákona z roku 1947, kterým byla vyvlastněná hlubocká větev vašeho rodu? Proč to necháváte na hraběnce Pezoldové?

A mohla byste mi říct, jak bych o to asi mohl usilovat? Moje drahá sestřenice, jak známo, u všech soudů prohrála. Já znám tu českou právní situaci, věděl jsem, že je to beznadějné a beznadějné věci nedělám. Vyvlastnění strýce Adolfa považuju za bezpráví, které se tenkrát stalo, ovšem je to jedno z mnoha bezpráví, která se ve 20. století u nás dělo. Nebylo první ani poslední, což o to. Jenže znám situaci v Čechách a vím, že s tím nepohnu. Ona si myslela, že s tím něco udělat může, tak to zkouší. Mezitím ovšem také zažalovala mně, protože si myslí, že by to snad mohlo být nadějnější.

A proč vás zažalovala?

Za neplnění strýcovy závěti.

Tedy jinými slovy, protože jste nepožádal o vydání majetku hlubocké větve?

No, asi nečetla Švejka.

Už nějaký tenhle soud skončil?

To se táhne jak štrúdl. Ještě až umřu a budu stát před Hospodinem, přiběhne archanděl Michael a zavolá: počkat, ještě je tu to odvolání od Pezoldů!

Když se podíváte na rozsah, v jakém ostatní středoevropské země restituovaly po pádu komunismu majetky: jak vám z toho vychází Česko např. ve srovnání s Maďarskem?

Tady se restituovalo. V Maďarsku se nerestituovalo nic.

Přesto se ale o Česku pořád mluví jako o zemi, kde to proběhlo nespravedlivě. Proč?

Restituce tady nebyly dotaženy. Nikdo nedokázal pochopit formulaci „náprava některých majetkových křivd“. Co to znamená „některých“? Podle jakých pravidel se jedno bezpráví odčiní a jiné ne? To nebylo nikdy nikomu jasné.
No a za druhé jsme národ dosti závistivý a když jeden restituoval a druhý ne, tak mu to ostatní záviděli.

Jak si tedy vysvětlujete, že je právě Česko u svých sousedů pořád na tapetě, když jde například o majetky zabrané po roce 1948? Vždyť i Německo udělalo čáru a vracelo v bývalé NDR jen majetky znárodněné po roce 1949, takže po válce vyvlastění šlechtici tam vyšli naprázdno. A nikdo to Německu nevyčítá.

A jak se mu to vyčítá! Německo tím porušilo své vlastní zásady, na kterých původní západní Německo bylo postaveno. Dodnes se o tom píše.

Jak by se tohle téma dalo u nás pacifikovat?

Nevidím žádný způsob. Jsou tu skupiny, které zůstávají znevýhodněny a ty budou vždycky protestovat. Typické příklady jsou židovské majetky, vyvlastněné za protektorátu, které jsme si po roce 45 vesele ponechali s odůvodněním, že to byli Němci, protože dvě třetiny zdejšího židovského obyvatelstva mluvilo německy. Typický případ znám z Jihlavy: jedna dáma, který žije v New Yorku, ale ještě v dětství tady zažila republiku, přijela do Brna na úřad a tam jí usmívající se úředník řekl: to vám nemůžeme vydat. Máme tu jen záznam, že vaši rodiče v roce 42 odjeli, ale není tu, že zemřeli. Ano, odjeli, ale do Osvětimi. Načež ta paní práskla dveřmi a její sympatie vůči nám poněkud ochladly. Takových případů je spousta. Otec pozdějšího ministra kultury v Rakousku pocházel od Trutnova, měli tam textilku, byla to taková typická rodina v Čechách, částečně židovská, mluvící německy, sžitá. Všechno přežil a v roce 1945 vyrazil, aby získal pro ČSR zpátky přístavní prostory v Rotterdamu a v Hamburku. Vrátil se hrdě do Prahy a chtěl navštívit maminu na Vinohradech. Přišel za ní, když jí zrovna vyhazovali jako Němku z bytu. Prostě: zásadně jsme udělali správný krok, ale hned následovaly další krůčky, aby ten krok nebyl tak jasný.

Proč se tady dá tak snadno vytahovat v politice karta poválečných dekretů?

Kdo ji vytahuje? Můžete to přesně říct?

Například prezident Klaus při podpisu Lisabonské smlouvy.

Tak především: právní situace se tím nezměnila. My jsme vždycky věděli, že dekrety nemohou být napadané. Myslím ale, že tady máme v podvědomí a výslovně zdůrazňuji v podvědomí, špatné svědomí, neboť po pravdě řečeno jsme se po 2. světové válce dobře nezachovali. Neboť co mohl nějaký sedlák na Šumavě nebo horník v Mostě za to, co dělali nacističtí papaláši? Zrovna tolik, co mohl nějaký člověk tady na venkově nebo ve fabrice za zločiny Gottwalda. A jako vždycky, když lidi nemají čisté svědomí, tak reagují obzvlášť citlivě a agresivně. To máte i v soukromém životě. No a tady je ještě jeden problém: my všichni obyvatelé té české kotliny jsme si velice podobní a příbuzní. Podívejte se, matka Konráda Henleina byla Češka, zakladatelé Sokola Tyrš a Fügner byli původně pražští Němci, bylo to všechno tak propletené jako ve velké rodině. Jak známo, k cizinci můžete mít lhostejný vztah. Kdo už bude nenávidět kohosi z Patagonie nebo ze zadního kouta Mongolska? Ale sousedy jsme schopni mnohem spíš nesnášet. Oni mají české babičky, my zase německé, prostě v rodině si jdeme na nervy.

A jak z toho ven?

Pomalu na tom pracujeme. Politici nám v tom ale nepomáhají Nedávno jsem mluvil s páterem Ottem z Ackermannovy obce a říkal jsem mu, že nejlepší důkaz, že obě části obyvatelstva ať mluví tím, či oním jazykem , jsou stejný národ, je , že máme stejně pitomé politiky. Bohužel to tak je. Vůdci německé menšiny před válkou nebyli prozíraví a po válce jak by smet, a ti čeští nebyli o nic lepší. Je to tak.

Tématem nadcházejících voleb je i boj proti korupci: vy jste v dubnu 2006 v jednom rozhovoru uvedl, že jste se tomu jednou také podvolil, a že sice nešlo přímo o úplatek, ale o protislužbu. Nicméně, že z toho máte dodnes špatné svědomí.

Ano.

Souviselo to tenkrát s restitucemi?

Ano.

A víc k tomu nechcete říct?

Ne. Okamžik slabosti. Prostě byl jeden úředník, neříkám kde a jak se jmenoval, který tím, že nic nedělal, mohl všechno úspěšně na dlouhá léta zablokovat. Tedy ne že jsem od něj chtěl, aby mně nějak zvýhodnil, anebo mi dal něco proti právu. Ale aby vůbec něco udělal, tak jsem mu musel prokázat protislužbu.

Šlo tedy o něco, na co jste měl nárok?

Ano, a on to taky nezpochybnil. Usmíval se a říkal, že ho nikdo nemůže přinutit, aby ten šanon ze šuplíku vyndal. Což byla pravda.

To vám říkal takhle do očí?

Velmi jasně to bylo takhle řečeno.

Myslíte, že se to takhle děje dodnes?

Nemám důvod, abych to nepředpokládal.

Ve funkci ministra zahraničí jste nicméně nepřipustil, že by úředníci na zastupitelských úřadech v Hanoji nebo na Ukrajině mohli být korupční, ač o tom svědčila řada indicií.

Tady nesmíme zapomenout, že někteří byli podezříváni zdejšími skupinami, které si z těch Vietnamců dělaly výborný kšeft. A když ten zastupitelský úřad tam neskákal, jak oni si přáli, tak začali tuto kampaň. Tady bych velmi bránil naše úředníky. Ale byla také místa, kdy naši úředníci podlehli pokušení. I to se stalo.

Myslíte, že to teď už je pořádku?

Zásadně ano, ale vždycky se najde nějaký šikula, který najde mezeru. Žádný systém není vodotěsný. Na tom má velkou zásluhu nynější ministr Kohout, že už nic neteče.

Co byste s korupcí udělat vy?

Korupce bude vždycky. Ale je jediná možnost, jak to snížit na snesitelnou míru: odstranit šero a pološero. Je třeba to dostat na úroveň obvyklou v západní Evropě. Ne abychom byli horší než Botswana a pořád klesali níž a níž.

Jak si tohle vysvětlujete?

Doposud to tady nikdo nebral vážně. I při nejkřiklavějších případech se lidi tomu jenom chechtali. I když věděli, jak se kdo dostal k prachům. Jinde už by byly demonstrace. Tady ne.

Proč to tak je?

Částečně nás k tomu vychovaly bývalé režimy. Ale už za první republiky se zpívávalo: „Nade Hradem pode Hradem, kradu kradeš krade kradem, na to je ta republika, od tatíčka Masaryka“.
A pak přišly ty dva režimy s hesly, že kdo neokrádá stát, okrádá rodinu. A divme se, že vztah k právu je u nás silně oslaben. Můj příbuzný ze Švýcarska potkal tady na vesnici, kde teď žije, na Nový rok souseda a ten mu přál: hlavně pevné zdraví. To ostatní si nakradem.

Vidíte nějaké světýlko na konci tunelu?

U nejvyšších soudů se to snad pomalu zlepšuje. Právníci mají lepší vzdělání, už to nejsou normalizační kádry. Ale co se týče vlády práva u nás, tak jsem na tom jak ten farář, který se svým kolegou mluví o celibátu a říká: tedy moje naděje, že to ten Ratzinger zruší, se už rozplynuly. To je konservativec, ten nic nezruší. A druhý farář mu na to říká: no, my už se nedočkáme, ale snad naše děti….

Foto:Deník/Martin Divíšek