Hukvaldy nejen Janáčkovy

„Na hradě jsem téměř pořád, a i když jedu domů, stále přemýšlím, co by se ještě mohlo udělat, jak přilákat další návštěvníky,“ říká kastelán hradu Hukvaldy Miroslav Holiš. Mezi svými zkušenějšími kolegy je vlastně benjamínkem - je mu teprve dvaadvacet let a na Hukvaldech letos zahájil svou druhou sezonu.

„Rodiče sice chtěli, ať jdu dále studovat, udělal jsem úspěšně i přijímačky na vysokou školu, ale když se pak naskytla tato příležitost, dal jsem přednost hradu. Dělám to, co jsem chtěl a co mě baví. Historie mě vždycky zajímala, zejména středověk, a hrad Hukvaldy, o němž jsou první zmínky již z roku 1285 a založila je hrabata z Hückes〜wagen, jsem měl vždycky rád,“ tvrdí Mirek Holiš, který pochází z nedalekých Kozlovic a sám aktivně vystupuje se skupinou historického šermu. „

Téměř každý týden tu čeká návštěvníky bohatý program, zanedlouho začíná další ročník festivalu Janáčkovy Hukvaldy, navíc nám zatím letos přeje počasí,“ pochvaluje si mladý kastelán, který dělá i průvodce po zdejším hradu. „Občas se stane, že vás nějaký zvědavec dokáže otázkou zaskočit. Leccos jsem znal, ale stále se snažím získávat další a další informace a zajímavosti. A to mě na této práci baví,“ dodává.

Den by měl mít 48 hodin

Správkyně, kastelánka, průvodkyně, pokladní, ale i obecní kronikářka - to vše v jedné osobě je Jaroslava Holubová, která již sedm let působí na hradu Starý Jičín, o němž pocházejí první zmínky již z roku 1240. „Jsem i hospodská - na hradě totiž máme pro návštěvníky malou hospůdku,“ směje se kastelánka. „Všechno to ale dělám ráda, a pomáhá mi v tom i celá rodina. Už si zvykli a mají hrad rádi stejně jako já,“ tvrdí. Jako průvodkyně uplatní své znalosti němčiny, ruštiny, španělštiny, nezaskočí ji ani esperanto.

Ke zdejšímu hradu, který byl dlouho jenom zřícenina a teprve v posledních letech jej obec Starý Jičín postupně zvelebuje, má vztah už od dětství, kdy sem jezdívala k tetě na návštěvu. „Vždycky jsem si představovala, jak večer hrad ožívá, jak se tu tančí, znala jsem všechny zdejší pověsti, o čertovi, který přišel v přestrojení za bohatého šlechtice, aby usiloval o dceru hradního pána, i mnohé další,“ vzpomíná. „Úředničina, kterou jsem dělala předtím, mi vůbec neseděla. Zdejší hrad mi doslova změnil život, i když jsem se musela hodně naučit. Už jako dítě jsem tu vždycky hledala poklad, a ten jsem nakonec našla právě v této práci.“

Na hradě je šest dní v týdnu, v pondělí, kdy je zavřeno, jezdí po úřadech a vyřizuje další agendu. „Lidé mají o práci kastelánů různé představy. Mnozí si myslí, že půl roku děláme, a další půlrok máme volno. Ale tak to není. Kdyby měl den osmačtyřicet hodin, stále by bylo co dělat. Taková je daň za kousek romantiky a splněného snu,“ říká.

Splnil si svůj sen z dětství

Svůj sen z dětství si splnil i kastelán kunínského zámku Jaroslav Zezulčík. „S rodiči jsme často jezdili po hradech a zámcích. Již tehdy jsem snil o povolání kastelána a bydlení na zámku,“ tvrdí Zezulčík. Vystudoval historii a před dvanácti lety se zapojil do projektu záchrany barokního zámku v Kuníně, jemuž zcela propadl. Pro veřejnost byl poprvé otevřen před pěti lety. Osobně se zná i s řadou šlechtických rodin a jejich potomků, kteří pravidelně do kunínského zámku přijíždějí. „Nechci, aby tady bylo jen muzeum nábytku, ale živý dům, kam se budou lidé rádi vracet. Když zámek v zimě osiří, vždycky už se těším na jaro a zástupy turistů,“ přiznává.

Sovinec tajemný i pohádkový

Ten, kdo někdy zavítal na hrad Sovinec, určitě zná jméno Zdeněk Zedek, nebo spíše jeho přezdívku Mlok. Hofmistr nebo Purkrabí, jak se mu také říká, patří k nejbližším spolupracovníkům zdejšího kastelána Pavla Zástěry a je hlavním organizátorem většiny kulturních akcí. Přestože přes týden pracuje jako technik v elektrárně v Třebovicích a bydlí v Ostravě, když začne na hradě sezona, většina jeho volného času a víkendů patří Sovinci. A to už deset let.

„Já tomu říkám záliba, moje manželka prokletí. Přestože jsou na hradě polní podmínky, jak žena, tak obě děti jezdí se mnou,“ říká Zdeněk Zedek, který stojí v čele Sdružení přátel hradu Sovinec. „Hraji i Haničku Husičku, opilého rytíře, koně… dělám prostě všechno, co je potřeba,“ směje se. A z čeho má největší radost? „Když lidé odcházejí spokojeni, s úsměvem, když vidím lesk v dětských očích… to je to, co nás žene stále dál a víme, že děláme svou práci dobře,“ dodává závěrem Mlok.