V podvečer 14. listopadu 1960 se na trati z Pardubic do Hradce Králové srazil zhruba půldruhého kilometru před stanicí Stéblová čelně osobní vlak 608 tažený parní lokomotivou s „motorákem“ 653. Zahynulo 118 lidí, 110 bylo zraněných. Následky tragické srážky umocnil ještě požár, který vypukl poté, co žhavé uhlí vysypané z topeniště parní lokomotivy podpálilo naftu vytékající z motoráku.

Až do dnešního dne jde o nejtragičtější železniční nehodu v české historii. Navíc o nehodu, s níž se až dosud pojí jedna nikdy nevysvětlená záhada. Jak je možné, že se osobní vlak rozjel na obsazenou trať? Cestu na smrt mu ukázalo ve večerní mlze bliknutí zeleného světla, jehož původ se nikdy nepodařilo plně vysvětlit.

Smrtící zelený záblesk

Osobní vlak 608 s parní lokomotivou v čele vyjel na svou poslední cestu ze stanice Stéblová bez svolení výpravčího. Do stanice dorazil z Liberce krátce před tři čtvrtě na šest večer a zastavil na první koleji, kde měl čekat, až po jednokolejné trati od Pardubic projede šestivagonový motorák, s nímž se měl ve Stéblové míjet.

Stmívalo se a nádražní svítilny se choulily do chomáčů podzimní mlhy. Viditelnost nebyla valná. Po necelé minutě od zastavení dal náhle starší průvodčí na konci osobního vlaku bílým světlem znamení k odjezdu. Signál převzal mladší průvodčí uprostřed vlaku a po něm i vlakvedoucí ve služebním voze a strojvůdce. Těžká lokomotiva táhnoucí 12 vagonů se zvolna rozjela na trať, po níž se v protisměru blížil jiný vlak.

Jak k tomuto záhadnému a nepochopitelnému lapsu došlo? To se dodnes nepodařilo plně vysvětlit. Pokyn k odjezdu měl dát staršímu průvodčímu výpravčí, ten však byl v tu chvíli prokazatelně v nádražní budově, kde se připravoval na příjezd motoráku.

Průvodčí, který následnou nehodu přežil, ale přesto tvrdil, že pokyn výpravčího viděl. "Dostal jsem signál zeleným světlem," prohlašoval. Jeho tvrzení potvrdili i dva svědci, jeden cyklista a jeden člověk, který stál v tu dobu na nástupišti. Oba dosvědčili, že si zelenavého záblesku v mlze také všimli.

Nikdy se nepřišlo na to, jaký zdroj toto tajemné zablikání vyvolal. V podezření byla lampička mladšího průvodčího, která měla tři barevné filtry, bílý, červený a zelený. Mladší průvodčí však trval na tom, že měl nastaven bílý filtr, což později doložily i expertní posudky. Mohlo jít o kolektivní optický klam? O něčí hloupý žert? Záhadná zelená bludička zůstala neodhalena, její následky však byly vražedné.

Cesta vstříc smrti

Vlak se rozjel na obsazenou kolej. Vyděšený výpravčí vyběhl z budovy, ale už ho nedokázal zastavit. Vlakvedoucí ve služebním voze si běžícího muže všiml, ale v mlze nerozeznal, že jde o výpravčího. Myslel si, že je to nějaký cestující, který nestihl odjezd. Nespojil si běžící postavu ani s tím, že by měl čekat na křižování s protijedoucím vlakem. Sice o něm věděl, ale pomyslel si, že křižování bylo zřejmě přeloženo až do Rosic nad Labem.

Zoufalý výpravčí začal svítilnou i pískáním na dvě píšťalky dávat příkaz "stůj, zastavte všemi prostředky", ale nikdo ve vlaku mu nevěnoval pozornost - starší průvodčí, který měl podobné signály sledovat, už kontroloval lístky. Výpravčí tedy mávl na výhybkáře, který měl kolo, ten se v marném pokusu rozjel za vlakem, ale proti parní lokomotivě neměl samozřejmě žádnou šanci.

Vše mohl zachránit ještě topič, jehož povinností bylo sledovat odjezdové návěstidlo. To bylo v poloze "Stůj", jenže topič právě přikládal do kotle a hlásil nedostatek vody, takže znamení přehlédl. Těžká parní lokomotiva bez problémů překonala výhybku nastavenou opačným směrem a vjela na obsazenou trať. 

Výpravčí se vřítil zpátky do budovy a zalarmoval obsluhu hradla u Rosic nad Labem, aby zastavila alespoň motorák v protisměru. Selhal však i tento pokus. Muž na hradle zvedl sluchátko právě ve chvíli, kdy motorový vlak prosvištěl kolem něj. Už se nedalo dělat nic.

Oba vlaky se teď hnaly každý asi šedesátikilometrovou rychlostí přímo proti sobě. Když se jejich strojvůdci v houstnoucí mlze a tmě konečně uviděli, dělilo je od sebe ne více než 60 metrů. Srážka byla neodvratná. 

K nárazu došlo v 17:43. Obsluhu parní lokomotivy ochránil dlouhý kotel z masivního železa, ten však současně znamenal katastrofu pro protijedoucí motorák. Jeho čelní vůz doslova vyletěl na lokomotivu, první přípojný vůz narazil do jejího boku, další tři vozy byly úplně rozdrceny. Naprosto zdemolován byl také první osobní vagón vlaku od Stéblové, v němž bylo nejvíce obětí. Těžce poškozený byl i vagón za ním.

"Jeli jsme vlakem s tátou ve třetím vagónu motoráku. Pamatuji si to jenom útržkovitě, jak mě vynášely z vlaku dvě osoby na nosítkách a potom pobyt v pardubické nemocnici, utrpěl jsem zlomeninu klíční kosti a otřes mozku," vzpomínal před pěti lety pamětník Petr Ulrych, který byl v době nehody tříletý (jeho vzpomínky zachytil Hradecký deník). 

Strojová četa parní lokomotivy, jež ze srážky vyvázla víceméně bez úhony, vysypala v obavě z výbuchu parního kotle žhavé uhlí z topeniště, bohužel do míst, kam se roztékala nafta ze zdemolovaného motoráku. Ten se tak vzápětí ocitl ve čtyřmetrových plamenech. Více než stovka obětí udělala z této nehody nejhorší železniční katastrofu své doby v Evropě.

Za viníky katastrofy soud označil členy posádky vlaku 608, kteří byli odsouzeni k trestům vězení od půldruhého roku až k pěti a půl letům.

"Média o případu nesměla podrobně informovat, aby nebyla poškozena pověst socialistického zřízení," upozornil před časem ve vzpomínkovém materiálu věnovaném této katastrofě server Českých drah. O neštěstí proto vyšla jen krátká zpráva ČTK. Obětem byl nicméně uspořádán státní pohřeb.

Katastrofa zasáhla celou obec

Mezi lidmi se však zpráva o nehodě přece jenom rozkřikla, protože rozsah katastrofy zasáhl celé obce. "Všichni někoho oplakávali. Nebylo na koho se obrátit, všichni trpěli," uvedla před pěti lety pro Hradecký deník další pamětnice Jaruška Hlaváčková, kronikářka obce Čeperka, které bylo v době katastrofy 31 let a při srážce ztratila svého otce, strýce a sestřenici. 

"Bylo mi úzko, že táta nejde, když věděl, že máme oslavu. Utíkala jsem tehdy na zastávku do Čeperky. Tam jsem se dozvěděla o srážce vlaků… Byla jsem přesvědčená, že táta je živý. Byl to zdatný člověk, věřila jsem, že z vlaku včas vyskočil. Bohužel, tatínka jsem našla až pátý den v budově Lékařské fakulty v Hradci Králové, kde bylo třicet mrtvých, kteří při nehodě hořeli a měli rozčleněná těla," vzpomínala Jaruška Hlaváčková.

Právě Čeperka patřila mezi vesnice, které byly tragickou nehodou zasaženy nejvíce, zahynulo při ní totiž 13 lidí z obce. "Přišli jsme o třináct lidí, na které jsme s láskou čekali, a kteří se nám již nikdy nevrátili," uzavřela pamětnice.