Kliknutím zvětšíteSamozřejmě, že oním chrámem, jehož základní kámen byl položen právě před 675 lety, 21. listopadu 1344, myslíme skutečně svatovítskou katedrálu. Jenže její celé jméno zní Katedrála svatého Víta, Václava, Vojtěcha a Panny Marie. A Karel IV. sice sehrál při jejím založení určitou roli, ale dominantní osobou byl v tomto případě jeho otec, český král Jan Lucemburský. Katedrála byla totiž založena ještě za jeho vlády.
A byl to také on, kdo sestoupil v onen slavnostní den do jámy připravené pro její základy a vyhloubené třicet kroků od dosavadního, už dost sešlého kostela sv. Víta, aby vykonal "za mohutného hlaholu ambrosiánského zpěvu památný obřad", jak popsal položení základního kamene spisovatel Jiří Sahula ve svém díle "Arnošt z Pardubic (Časové úvahy, 8 – 9 / 1913)". Janovi synové (kromě Karla šlo ještě o Karlova mladšího bratra Jana Jindřicha) podle Sahuly otce doprovázeli.
Český král není král, ale králík
Skutečnost, že založení katedrály popisuje právě biografie slavného pražského arcibiskupa, není vůbec náhodná. Tomuto aktu totiž bezprostředně předcházelo povýšení pražského biskupství na arcibiskupství, k němuž došlo z papežova rozhodnutí dne 30. dubna 1344. Moc pražského arcibiskupství se měla vztahovat na Čechy a Moravu, jež se tak konečně vymanily z poslušnosti arcibiskupovi mohučskému, což byla věc, o niž usilovali čeští panovníci už 370 let.
Proč Lucemburkové dosáhli na sklonku Janovy vlády toho, na čem si tolik jejich předchůdců vylámalo zuby? Nemalý vliv na to měla skutečnost, že novým papežem byl v roce 1342 jmenován Klement VI., rodným jménem Pierre de Rosieres, francouzský benediktinský kněz, jenž byl osobním učitelem Karla IV. z doby, kdy Karel jako dítě pobýval na dvoře francouzského krále. Rosieres si Karla oblíbil, a navíc byli Lucemburkové jeho spojenci v procesu proti římskému císaři Ludvíku Bavorovi (jehož na římském stolci vystřídal díky jejich obratné politice v roce 1346 právě Karel IV.).
Podle některých historických zmínek vedl oba Lucemburky k usilování o vlastní arcibiskupství také pocit ponížení z urážky polského krále, podle nějž prý český král "není král, ale králík, protože nemá své vlastní arcibiskupství". Papežova náklonnost ke svému chráněnci jim pak pomohla tuto skutečnost změnit.
Papež oznámil své rozhodnutí o založení pražského arcibiskupství čtyřmi bulami, určenými Svatovítské kapitule, všemu ostatnímu duchovenstvu, všem věřícím v celé pražské diecézi a zejména pražskému biskupovi, jímž nebyl nikdo jiný než právě Arnošt z Pardubic. O šest dní později, 5. května 1344, udělil papež Arnoštovi jinou bulou i právo korunovat krále a udílet mu korunovační pomazání. Pražský arcibiskup se tak stal primasem českého státu. A Karel IV. se stal později prvním českým panovníkem, jenž přijal korunu od domácího, nikoli zahraničního arcibiskupa.
Dne 24. srpna 1344 dovezlo papežovo poselstvo do Čech arcibiskupské pallium, neboli insignii v podobě vlněné úzké pásky se šesti hedvábnými kříži - podle tradice se toto pallium vyrábí z vlny beránků posvěcených papežem na svátek Sv. Anežky Římské, chovaných v římském klášteře Tre Fontane a ostříhaných na Velký pátek. Slavnost nastolení Arnošta z Pardbic na arbibiskupský stolec byla na základě papežova rozhodnutí ustanovena na "poslední neděli po svatém Duchu", tedy na už zmíněný 21. listopad 1344.
Slavný den české státnosti
V uvedený den se na Pražském hradě shromáždili ve starobylém a už dost sešlém kostele sv. Víta všichni nejvyšší zemští úředníci, některá slezská knížata, leníci Jana Lucemburského, míšeňský biskup, zemská šlechta i spousta "obecného lidu". Jan Lucemburský se dostavil do chrámu spolu se syny Karlem a Janem Jindřichem.
Při obřadu byly slavnostně přečteny čtyři papežské buly a Arnošt z Pardubic složil předepsanou přísahu do rukou biskupů Vratislavského a Naratského, kteří ho ozdobili palliem a prohlásili veřejně za arcibiskupa a metropolitu.
Pak tento první arcibiskup Pražský posvětil Jana, opata Luckého řádu premonstrátského, na biskupa Litomyšlského. "Kněžstvo zapělo ´Te Deum´ a nato zahlaholila z úst lidu starobylá píseň ´Hospodine pomiluj ny´ s nadšeným jásotem," píše Sahula.
Ihned po nastolení pražského arcibiskupa následovala další slavnost, jíž bylo právě položení základního kamene k novému katedrálnímu a metropolitnímu chrámu svatého Víta.
Stavěla se 600 let…
Hlavním architektem katedrály se stal tehdy pětapadesátiletý Francouz Matyáš z Arrasu, jenž zahájil stavbu východním kněžištěm, aby se co nejdřív mohly sloužit mše. Během času, jenž mu byl vymezen, stihl vybudovat chór ve tvaru podkovy s osmi kaplemi o stejném půdorysu a zahájit práci na jižní straně katedrály a na sakristii. V roce 1352 ve věku 62 let ale Matyáš z Arrasu zemřel.
Čtyři roky po jeho smrti se pak další stavby ujal mladý, pravděpodobně teprve třiadvacetiletý Petr Parléř, narozený ve Švábském Gmündu. Vybudoval trojlodní katedrálu s příčnou lodí, triforiem a věncem kaplí, založil velkou neboli zvonovou věž a zaklenul chór. Práce na katedrále však svým rozsahem daleko překračovaly jeden lidský život a po smrti Karla IV. i Petra Parléře nadlouho ustaly. Parléřovi synové zatloukli staveniště stěnou z prken a fragment chrámu uzavřeli zdí. Katedrála tak zůstala pro dalších pět set let torzem. Měděná barokní helmice věže pochází až z roku 1770.
Po další stovce let, v období od roku 1873 do roku 1929 byla k nejvýznamnějšímu pražskému svatostánku přistavěna západní část lodi a průčelí se dvěma osmdesátimetrovými věžemi. Tato dostavba vzešla z projektu Josefa Krannera a Josefa Mockera. Po jejich smrti převzal vedení stavby Kamil Hilbert.
Dostavba katedrály byla nakonec slavnostně dokončena bezmála 600 let po zahájení stavebních prací, v září 1929, kdy byla za účasti prezidenta Masaryka a arcibiskupa Františka Kordače slavnostně otevřena u příležitosti tisícího výročí zavraždění svatého Václava.
9
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
