Kdo je Svojost a kdy vznikl tento název?
Chtěla jsem se přejmenovat na Instagramu na Já, ale to nešlo. Tak jsem si vymyslela svoje slovo a svoje už samo o sobě značí Svojost. Pak už to stačilo dát jen do podstatného jména. Inspirací mi byly filozofické pojmy, jako je jáství nebo svojství, které jsou o já.

Svojství značí zkušenost a uvědomování si sebe sama, svého já. Jsi si ho vědomá?
Neřekla bych, že jsem si plně vědomá sama sebe, spíš že se to já někde vynoří a vždycky mi ukáže.

Kromě svojství jsi také býk s vesmírným číslem 9 a dopaminový feťák, alespoň tak ses nedávno popsala na Instagramu. Přibliž nám, co to o tobě vypovídá?
Mám ráda výzvy a diskomfort. I v testech postavených na neurotypech mi vyšlo, že k životu potřebuji dopamin a potom jsem v pohodě.

A číslo 9?
Vesmírné číslo 9 mám od fyzika Nikoly Tesly, který ho považuje za nejvyšší číslo ve vesmíru. Narodila jsem se 27. stejně jako moje dvě mladší sestry, které mi tady mamka nechala, a když sečtete 2+7, vyjde zase 9, takže devítka je moje šťastné číslo.

Které mi tady mamka nechala, jak to myslíš?
Když mi bylo dvanáct, máma někam zmizela a nikdo jsme nevěděli, kam. V té době už nás bylo pět. Opustila tříměsíční Natálku, kterou nemá s tátou, dvouletou Adélku, šestiletého postiženého Píďu, mně bylo dvanáct, a nejstarší ségru Ivanu, které bylo patnáct.

Zmizela kam?
Máma si našla a vzala jiného muže, ale ten ji mlátil. Podala na něj trestní oznámení a mezi tím, co byl ve vazbě, se vrátila k našemu tátovi. Z nějakého důvodu ale trestní oznámení stáhla. A začali se znovu stýkat. Máma za ním chodila v noci i přes den, zatím co já jsem hlídala sourozence. Pak jednou odcházela se slovy, že si jde udělat novou občanku, a už se nevrátila.

Staral se o vás táta?
Táta musel chodit do práce. Já a starší ségra jsme chodily na stejný gympl, ale musely jsme učení přerušit a zůstat doma, protože by se neměl kdo strat o tříměsíční Natálku a dvouletou Adélku a postiženého Píďu.

Takže ses ve dvanácti letech stala náhradní matkou třem mladším sourozencům?
Zkušenosti jsem sbírala už jako desetiletá, protože jsem se starala už tenkrát o Adélku. Máma nám říkala, že musí chodit na manikúru, na solárko a do kadeřnictví. A když už byla doma, tak mi dala děti ven. Takže pro mě to zas takový rozdíl nebyl, když máma odešla.

Ale k Adélce tenkrát přibyla ještě tříměsíční Natálka. To přeci není běžné, aby se dítě staralo o dítě.
To, že to není normální a běžné, jsem si uvědomila až v jednadvaceti letech. Do té doby mi to přišlo normální. Adélku jsem vodila do školky i ze školy. Chodila se dívat na její besídky. Adélka mi na základě toho začala říkat maminko, protože to viděla u dětí ve školce. To samozřejmě nebylo dobře, protože si všichni mysleli, že jsem její máma. Snažila jsem se jí vysvětlit, že jsem ségra, ale ona to nechápala. Tvořila s ostatními dětmi přáníčko ke Dni matek, ale neměla komu ho dát. Tak mi do svých šesti let říkala maminko.

Zatímco podobně staré děti si hrály v parku, ty jsi vozila kočárek, vařila Sunar, přebalovala, utěšovala tříměsíční dítě a starala se ještě o Natálku. Stala se z tebe žena v domácnosti.
Já si v tom parku taky hrála, ale s těma dvěma dětma.

Ale kromě toho jsi taky musela chodit přeci do školy.
Naštěstí jsem se nemusela nikdy moc učit. Na základce jsem byla jedničkářka. Pak jsem ale měla problém. Máma nás jednoho dne sbalila a přestěhovala se k tomu novému muži do Benešova, o kterém jsem mluvila na začátku. Nastoupila jsem tam do primy víceletého gymnázia, ale až v listopadu, protože jsem se musela starat o děti, a trošku mi v tom vzdělávání ujel vlak. Máma říkala, že nemá čas a musí něco zařizovat. Dohnat ty tři měsíce nebylo jednoduché. Všichni mi říkali, že nejsem blbá, ale líná.

To se mi snad zdá. Suplovala jsi roli matky a musela jsi poslouchat, že seš líná?
Říkal mi to táta, máma, babička, prostě všichni.

S otčímem jste si rozuměli?
Neměla jsem ho ráda od začátku. Jednoho dne jsem jela se starší ségrou za mámou a postiženým Píďou do lázní. Máma nám ještě volala, ať si na sebe vezmeme bílé šaty. Když jsme přijely, zjistila jsem, že jedeme na svatbu mámy. Vůbec nám neřekla, že se s tátou rozvedli. Nikdo nám nic nevysvětlil. Jen se zavelelo, že se stěhujeme, tři hodiny daleko od táty, babičky a dědy. Těšila jsem se, že po prázdninách nastoupím na stejný gympl jako moje kamarádky a ségra, a ze dne na den bylo vše jinak. Ten nový manžel mámy neměl rád postiženého Píďu. Říkal, že nebude plýtvat benzin na takového krypla, že si to nezaslouží. Když jednou vezl mě s tenkrát asi roční Adélkou, která v ručičce žmoulala rohlík, aby byla v klidu, tak s námi naschvál ve strašné rychlosti kosil zatáčky a vyhrožoval, že jestli tím rohlíkem nadrobí, tak ji zláme ruce, anebo nás z toho auta za jízdy vyhodí. Mámu pak zmlátil. Já šla hledat pomoc k sousedům, protože Píďa dostal záchvat a Adélka plakala tak moc, že byla celá modrá. A tady došlo k tomu podání trestního oznámení, které pak máma stáhla a zdrhla s ním pak do Španělska.

Nakonec vám hrozilo, že skončíte v dětském domově.
To je úsek, který mi mozek z části vytěsnil. Najednou v tom baráku nebyli máma ani táta. Nějak jsme tam žili se sourozencema. A z vyprávění od babičky vím, že jsem jedné noci ve dvě ráno přišla se dvěma brečícíma miminama, že nevím, co s nima, že je nedokážu utěšit. Pak se to všechno semlelo. Škola posílala upomínky, že tam nechodíme. Sociálka zjistila, co se děje, že tam je ještě postižený brácha, který potřebuje 24hodinovou péči, malá Natálka, která byla v té době otčíma, a my ostatní. Táta chodil do práce, protože byly potřeba peníze. Nemohl se o nás sám starat. Od dětského domova nás zachránili rodiče táty. Babička s dědou si nás vzali do pěstounské péče a řešili i osvojení si malé Natálky. Matka k soudu nepřišla a otčím se jí vzdal.

close Kateřina Pokorná alias Svojost (vpravo) info Zdroj: Deník/Bohumila Čiháková zoom_in Kateřina Pokorná alias Svojost (vpravo)

Vyhledala jsi nějakou psychologickou pomoc?
Učitel na matematiku, který mě měl rád od mala, mě poslal ke školní psycholožce. Ta slibovala, že vše zůstane mezi námi, že se jí můžu svěřit. Tak jsem jí tenkrát všechno řekla. A když jsem přišla ze školy domů, dostala jsem vynadáno, co si to dovoluju a co to vykládám. Od té doby jsem se uzavřela a přestala věřit psychologům i učitelům. Pomoc jsem vyhledala až později.

To bylo kdy?
Až když jsem se odstěhovala a bydlela sama. Začala jsem si uvědomovat, že můj život nebyl normální. Babrala jsem se v sebelítosti. Furt se mi všechno v hlavě vracelo. Cítila jsem, že mi musí někdo pomoct, že už to sama nezvládám. Šla jsem rovnou na psychiatrii. Doktorka mi napsala antidepresiva, na kterých jsem byla rok.

Měla jsi myšlenky skončit to?
Od malinka. Vždycky, když jsem usínala, prosila jsem, pane Bože, jestli existuješ, tak ať se zítra nevzbudím. Tím jsem si potvrdila, že Bůh neexistuje, a ráno jsme jeli dál. Vždycky jsem byla divné dítě. Přála jsem si jinou mámu. Představovala jsem si, jaké by to bylo, kdyby moje máma byla Lucka Bílá nebo rodiče kamarádek, protože mají zabalenou svačinu do školy.

Tvoji nejlepší tichou a nezhmotněnou kamarádkou byla poezie. Kdy jsi k ní v sobě objevila ten hluboký vztah?
Od malička jsem ráda recitovala. Učila jsem se básničky a chodila na dramaťák. Jezdila jsem na recitační soutěže. Milovala jsem hodiny literatury, když jsme probírali nějakou básničku nebo autora. Nejvíc mi učarovala tvorba straších spisovatelů. Psali depresivní texty, někdy se zabili nebo k tomu měli nakročeno. Fascinovaly mě depresivní obrazy. Spisovatelé Kafka, Wolker, Šrámek, oni psali hluboce pesimisticky a depresivně a já jsem si říkala hej, tady mi někdo konečně rozumí.

Vzpomeneš si na svoji první autorskou báseň?
Inspirací mi byl Jiří Wolker a jeho epitaf. Napsal ho ve svých 24 letech. Tak jsem si řekla, že si napíšu taky svůj vlastní epitaf. To byla moje první rýmovaná básnička.

Wolkerův pojednával o lásce, spravedlnosti a smrti. O čem byl ten tvůj? Pamatuješ si ho?
Nepamatuji, ale našla jsem ho. Psala jsme ho tenkrát v hodině literatury:
Zemřela mladá s duší starou.
Ochutnala život zblízka s radostí malou,
ať tu místo mě kvete líska,
já už nepokvetu.

Naštěstí kveteš dál. A i když psaná v dětství, hloubku to má velkou.
No možná. Na to dítě jo.

Nedávno jsi na Instagramu přednesla báseň Millennials rasa, generační spása, která je výpovědí o mileniálech léčících se s různými traumaty. Co je její odkaz a jak báseň, která doslova uhranula tisíce lidí, vznikala?
Trochu se stydím o tom mluvit, protože ona vznikla asi za pět minut v době, kdy jsem nemohla usnout. A mluvit o něčem, co se tak líbí, že bylo hotové za tak krátkou chvíli, je zvláštní. Když píšu, tak to nevymýšlím, ono se to nějak dere samo. Tady jsem to chytla asi nějak podvědomě podle těch paradoxů, ovlivněná výchovou babičky a dědy, že maso jenom v neděli, za nás jsme to neměli, protože to jsem jako dítě od nich slýchala často. Chytlo se to nejen u mileniálů, ale i té starší generace Husákových dětí.

Patřím do generace Husákových dětí. Ale není to jenom o masu v neděli. Ten generační střet je i v nepochopení, srovnávání a tlaku na výkon. Alespoň já to z tvých Millennials cítím.
Cítíš to správně. Na jedné straně máme babičku s dědou, nebo rodiče, kteří něco zažili a mají ten svůj pomalý život, věří všemu, co řeknou v televizi a napíší v novinách, a na druhé straně je to dítě, které je vyhozené do ultra rychlé doby, do dopaminových smyček Instagramu a TikToku, kde musí vypadat dobře, aby se mu ostatní nesmáli, kde musí mít nový iPhone, aby ho nešikanovali ve škole, musí mít super práci, vydělávat hodně peněz a tento online svět naši rodiče neznají.

Mileniálům a generaci Z je také často vyčítáno, že se příliš litují, že se jim nic strašného neděje, že mají všechno. Přitom duševní zdraví mladé generace na tom není vůbec dobře, a to potvrzují i statistiky. Poznáváš se v tom, slýcháš to?
Slýchala jsem to právě v době, kdy jsem byla na antidepresivech. Ta generace přede mnou žila jinak. Bylo jim v podstatě jedno, co mají na sobě. Jeden měl rifle, druhý manšestráky. Teď kdyby přišlo dítě do školy v manšestrákách, bude šikanované a vystavené výsměchu. Fotka s tímto stylem by lítala po internetu a vysmívalo by se mu dalších tisíc lidí. Občas i mně přijdou hejty, a kdyby mi bylo patnáct, tak nevím. Takže pokud nefunguje důvěra mezi rodičem a tím teenagerem, a rodiče to zlehčují nebo zpochybňují a používají věty typu tak to nečti, je to blbeček a smaž to, tím mu určitě neulehčí. Děcka to dneska opravdu hodně dostávají sežrat a neví si s tím rady.

close Kateřina Pokorná je známá pod pseudonymem Svojost. info Zdroj: Deník/Bohumila Čiháková zoom_in Kateřina Pokorná je známá pod pseudonymem Svojost.

Další báseň, kterou jsi zveřejnila, byla ke Dni matek. Ta otřásla mnou a teď, když znám tvůj příběh, je to ještě silnější. V podcastu O životě zblízka jsi ji posluchačům recitovala, tady ji pro čtenáře přepíšu.
Představ si prosím ty dvouletý oči,
představ si prosím tříměsíční miminko,
šanci už nedostanou říct ti maminko.
Představ si prosím tu malou holku,
co každou noc modrá záchvatem breku a stesku,
a sotva vysloví tu nejbolestivější větu, já chci maminku.

Představ si prosím, místo kojení od Sunaru spálený zápěstí každý tři hodiny,
co říkaly, že zbytečně jsme čekali, než přijdeš domů.
Představ si prosím to každodenní lhaní „maminka se vrátí“,
představ si prosím toho kluka, tady nechci nic víc říkat.
Představ si prosím každou noc ptát se boha,
kde asi seš, proč s námi nechceš zůstat, a brečet šeptem,
protože holčičky konečně usnuly a ty musíš ráno do školy.

Představ si prosím nechat svý děti dětem 12, 15 let,
jediný, co chtěj, svý dětství zpět,
a kterým se v tenhle den změnil svět i naivní plány,
ze sester staly se mámy.

Představ si prosím maminky mazánka,
doteď si myslí, že každej ji opustí, ani vlastní máma ji neměla ráda.
Představ si prosím, jaký to bylo, všechno zadržet,
protože ta věta, co říkával mi táta, zněla:
Kačulo, já vím, že to máš těžký, ale musíš to vydržet.

Slyšela tu báseň tvoje máma?
Slyšela Millennials, tuhle nevím. Ale na Millennials řekla, že jsem se mohla do toho videa aspoň namalovat, takže si myslím, že i kdyby to viděla, tak mi k tomu jenom řekne, že jsem se měla líp učesat anebo si vzít řasenku, nebo něco jiného na sebe.

Pokusím se v sobě potlačit emoce, protože bych na adresu tvé matky musela použít hodně hrubá slova. Jaký s ní máš vztah?
Žádný. Už jsem za ní dlouho nebyla. Dříve jsem za ní jezdila do Španělska, ale byla to hlavně moje vyčůranost. Jela jsem tam zadarmo, nakoupila si spoustu věcí a dárky pro holky. Ale s mámou si nerozumíme. Zakazovala mi chodit v teplákách. Musela jsem být vždy namalovaná a učesaná a odejít ideálně v kostýmku a v podpatcích. Jediný, co ji stále zajímá, jsou značkové parfémy, oblečení a boty. Na děti se vůbec neptala, jak se mají, co dělají, jestli mám nějaké fotky. Dokonce ji ani neoslovuji mami. Když ji chci něco říct, řeknu jen hele.

Básničku jsi složila i pro tátu.
Až dcera zjistí, že táta není bůh,
ale kluk, co hraje si s míčem na nártu,
až to dcera zjistí, snad mu odpustí,
že chtěl stvořit tebe, že chtěl pro tě nebe,
že taky občas ztratí sebe i jako muž.

A jestli dcery rodí se pro otce ze srdce,
prosím tě, tati, už se snaž, už to není,
já tě potřebuju, ale tati, kde tě mám
a kde máš vztah se sebou sám a se mnou.

Teď je ti padesát, ještě můžeš vším se stát,
vším tím, čím jsem já,
co tys chtěl kdy být a nikdys toho nedosáhl.
Změn ten děj, nezahodíš svůj život pro jeden krach
a strach z lásky mý mámy, kterou jsi nikdy neměl.

Vím, žes v duši zlomenej,
ale koukej se, prosím tě, chvíli na mě,
a tak, jak říkával jsi ty mně
v dětským pokojíčku se slzami na krajíčku,
já vím, že to máš těžký, ale musíš to vydržeti, tati.

Já už jsem za tím a ty buď prosím taky,
už nejsme v minulosti dění,
ten vlak neujel ti, tati,
ten vlak měl jenom zpoždění.

Těžko se mi zadržují slzy. Co táta, jak na tu báseň reagoval?
V půlce ji vypnul a šel brečet na dva dny a pak si to někde dopustil. Táta je introvert a asociál stejně jako já. Ale od té doby, co slyšel tu básničku, mi začal pravidelně jednou týdně volat. Předtím jsem ho neslyšela třeba dva roky. Takže to s ním asi zahýbalo.

Máš ještě deník vděčnosti?
Mám.

A co všechno si do něj píšeš?
Snažím si tam psát každý den 3 až 5 věcí, za které jsem vděčná. Píšu si ho dlouho. Když mi není dobře, snažím se najít alespoň jednu věc. Když najdu jednu, najdu i druhou a třetí. Občas si tam píšu úplný samozřejmosti, že mám střechu nad hlavou, že mám práci, co jíst, mám ledničku a podobně. A když jsem i na tohle naštvaná, napíšu si, že jsem zdravá. Často to nejdůležitější dáváme na spodní příčku, protože to bereme jako samozřejmost. Občas si tam píšu, že jsem vděčná za vodu, která mi teče z kohoutku na jedno otočení, a že dýchám čistý vzduch.

Zapsala sis do něj i nedávné vítězství v cheerleadingu, kde ses stala mistryní v ČR?
Napsala, že jsem vděčná za to, že moje už skoro třicetiletý tělo vydrželo ten nápor tréninku a mohla jsem stát na tom modrém koberci s celým týmem. S tou akrobacií lidé končí běžně kolem dvaceti třech let, takže být tam ve třiceti už něco znamená.

Zlatou medaili máš pověšenou na stojanu. A na Instagram jsi k fotce připsala, pa můj celej živote. Znamená to, že cheerleadingu zazvonil zvonec, a i dopaminu z něj je konec?
Závody skončily v sobotu a řekla jsem, že už končím, protože je to náročné na čas. Čtyřikrát týdne trénovat, do toho práce, kariéra a osobní život. V pondělí jsem přišla na trénink a trenér nám oznámil, že nás tajně přihlásil na mistrovství světa. Takže jeden den jsem skončila a další v podstatě začala trénovat na světový pohár. (smích)

Máš nějaké další plány?
V říjnu vyjde knížka Millennials. Budou v ní hodně emoční texty i básničky poskládané ze zkušeností, co zažívá každý.

Jsi v kontaktu se sourozenci, na rozdíl od jejich matky?
Jsem, ale mnohem míň. Oni bydlí na severu, já v Praze. Ale pravidelně si s holkama píšu a za Píďou jezdím jednou za dva měsíce. Dvě hodiny jsme na procházce a pak jedu zpátky. Už je to jiné. Jsem teď větší sobec na svůj život a chci si ho užít sama, a to vyžaduje ten odstup.

Nedá mi se ještě na závěr nezeptat. Tím vším, čím sis prošla, dovedeš si představit, že bys mohla být v partnerském vztahu a založit si vlastní rodinu?
Jsem dost rozbitý člověk na to, aby se mnou někdo žil, a lidem nevěřím. Vůči chlapům mám bloky. Nedokážu si vedle sebe nikoho představit. Jsem velký samotář. Pro svůj klid potřebuji vlastní rána a večery. Ráda si povídám, ale musí to přijít samo. Jakmile začnu přemýšlet, od lásky utíkám, jako od všeho, co by mě mohlo zranit. Toho se strašně bojím, že by mě mohl zase někdo opustit, tak se tomu raději vyhýbám. Začala jsem žít a normálně existovat teprve v pětadvaceti letech, a to je pro mě velmi krátká doba na to, abych se zabila dětma.