Akce začala v půl desáté večer na hlavním nádraží. „Skleněná iglú“, která kryjí vstupy do nádražní haly, jsou jedněmi z nejpopulárnějších útočišť. Vybitá okna namísto dveří, kartony místo matrací a nesnesitelný zápach mužů nemytých i několik měsíců.

Stačí jen čučo

„Víte o lodi, proč nejdete tam?“ dostali rozespalé a mátožné postavy jednoduchý dotaz. „Nikdy jsem na žádnou charitu nechodil, nelíbí se mi, jak žiju, ale co mám ve dvaašedesáti dělat?“ huhlal zarostlý muž.

V parku před hlavním nádražím se existence pomalu ukládaly k spánku. „Vstaňte a ukažte mi doklady, je tady někdo, kdo si s vámi chce promluvit,“ budil strážník dva dokonale přikryté muže vyspávající na lavičce.

„Jděte do p… s tím focením!“ vyjel na fotografy mládenec sotva odrostlý školním lavicím. „Uklidni se, mladej, brzdi!“ tišili ho strážníci, stejně jako jeho starší společník, zřejmě zkušenější v jednání s represivními složkami.

„Na loď nepůjdu, je tam svrab, vši, říkali lidi,“ odpovídal muž původem z Ukrajiny.

„Zachránit se dá pět až deset procent, zbytek jsou beznadějné případy,“ řekla Ludmila Tomešová z Centra sociálních služeb Praha.

Například žena na Václavském náměstí. „Jsem alkoholička a stačí mi, když mám čůčo a cigarety,“ rozpovídala se. „Špatně chodím, umrzly mi prsty,“ mávla rukou. Její společník znervózněl pozorností tolika lidí, a raději zmizel. „Na toho bacha, asi má svrab,“ varovali strážníci.

Pracovat? Nikdy!

Pod nakládací rampou nedaleka Teska na Národní tábořila trojice starších lidí, cítit byli na dálku několika metrů. Strážníci si navlékli rukavice a zatřásli jim rameny.

„My vám chceme pomoct,“ snažil se nabídnout řešení jejich situace ředitel centra David Červinka. „To slyším poprvé, že by nám někdo chtěl pomoct,“ ječela bezzubá žena, zatímco její partner ukazoval zhnisané bércové vředy.

„A co máme podle vás dělat?“ pokračoval. „Pracovat,“ zněla odpověď. Evidentně chybná, protože následovala záplava výmluv.

Konec akce byl na samotné lodi Hermes. „Dneska máme 69 nocležníků,“ hlásila služba. „Problémem je dodržování pravidel. Přijít v určitou hodinu, střízliví, s doklady v pořádku. To spousta z nich nesplní. Jsme tu kvůli pomoci těm, kteří chtějí, nejsme charita,“ komentovala zařízení Tomešová. „Ti, kteří chtějí, se sem pomalu učí chodit.