Mí rodiče byli jedni z mnoha, kterým den upálení studenta Jana Palacha doslova změnil život. „Jako mladou holku, bylo mi 21, mě tehdy vyslali do Legerovy ulice na oddělení popálenin, kde Palach ležel,“ vzpomíná po padesáti letech má matka, novinářka Marta Bystrovová (Švagrová), která tou dobou začínala ve Svobodném slově.

„Uložili mi, abych se pokusila získat informace o jeho stavu a napsala reportáž. Samozřejmě mě nepustili dál než do chodby, kde jsem posedávala na lavici a doufala, že mi někdo něco řekne. Pochopitelně marně, Jana hlídali a lékaři rozhodně nemínili (později bylo jasné, že nesměli) s novináři hovořit. Ale chovali se slušně a jakoby zakřiknutě. I oni byli v šoku.“

Na stráži u mrtvého

Když Jan Palach 19. ledna 1969 zemřel, rakev s jeho ostatky byla až do dne pohřbu vystavena na nádvoří pražského Karolina. Lidé z celé republiky se u ní střídali jako čestná stráž.

„Já zde byla spolu s pěti kolegy ,na stráži‘ za Svobodné slovo. Za Filmové studio Barrandov stál u rakve spolupracovník naší kulturní rubriky Vladimír Bystrov, filmový novinář a tehdy tiskový mluvčí studia. Sešli jsme se potom v redakci, oba rozrušení a zničení. I když jsme se znali pracovně už delší čas, zážitek u Palachovy rakve byl pro nás zásadní. V červnu 1970 jsme se stali manžely.“

Kolik takových příběhů se u katafalku s mrtvým začalo odvíjet? Můj otec Vladimír Bystrov měl v pozdějším životě ještě mnoho rolí, od překladatele z ruštiny přes člověka stojícího u zrodu Syndikátu novinářů až po muže zabývajícího se osudy československých občanů ruského původu, odvlečených do gulagu.

Tenkrát v devětašedesátém byl však „press secretary“, tedy tiskový tajemník barrandovských ateliérů. Psal o filmu, vítal české delegace vracející se z Hollywoodu se soškou Oscara (Kadár a Klos za Obchod na korze, Jiří Menzel za Ostře sledované vlaky), pořádal projekce (slavné promítání Formanova snímku Hoří, má panenko na sjezdu dobrovolných požárníků, kteří vyhrožovali, že jestli film nebude zakázán, přestanou hasit a potáhnou na Prahu).

Srpnová Shirley

Vladimír Bystrov rovněž doprovázel světové hvězdy, které se objevily v Praze či Karlových Varech. Ať už to byli Kirk Douglas, Henry Fonda, Jean Moreau anebo Shirley Temple-Black, která sem přijela v srpnu 1968, těsně před vpádem „spřátelených“ vojsk. V prvních dnech po invazi pak otec zprostředkovával kontakt Barrandova s okolím.

V době úmrtí Jana Palacha pomáhal za studio organizovat položení květin ke studentově rakvi. „Stálo nás tam šest,“ popisoval. „Jiří Krejčík, Pavel Juráček, Jaromír Kallista, já, dívka z kanceláře a nějaký mladý osvětlovač.“

V prosinci 1969 byl otec z Barrandova „odejit“. Vzápětí nato mu byl vystaven likvidační posudek, v němž se psalo: „Vladimír Bystrov není členem KSČ. V letech 1968 až 1969 se aktivně zúčastnil tažení pravice ve FSB, byl iniciátorem mnohých protistranických a protisocialistických akcí. Důsledkem jeho politických opozičních názorů bylo rozvázání pracovního poměru s FSB.“

„To mě vytočilo,“ vyprávěl, „protože já nic nevedl a ani nemohl nic vést. Ne že by mi to nelichotilo. Ale s Palachem jsem měl jen to, že jsem v lednu 1969, když někdo stáhl černý prapor nad studiem, nařídil znovu ho vytáhnout.“ A napsal o tom smělý článek do Květů, dodávám já. Bylo mu to spočítáno. A to přesto, že studio zažaloval a najal si právníka z nejpovolanějších: Dagmar Burešovou, která zastupovala Palachovu matku v procesu s poslancem Vilémem Novým, šířícím lživé teorie o Janově smrti.

Soudili se, vyhráli. Odstavec musel z posudku zmizet. Jenže to už ho mezitím dostaly všechny noviny a časopisy. Otec si pak ve své profesi dvacet let ani neškrtl. Kolik podobných životních zvratů odstartoval den, kdy se upálil Jan Palach?