Klára nikdy nepoznala normální rodinu. Táta byl alkoholik a gambler. Když jí bylo sedm, s maminkou a dvěma mladšími sourozenci se od něj odstěhovali. Samoživitelka nezvládala živit tři potomky, celá rodina se často dělila o jeden školní oběd.

Matka si našla nového přítele a přestěhovali se do hezkého domu se zahradou. Klárka si myslela, že konečně nastává pěkná etapa jejího života. Jenže přišlo peklo. „Zažívali jsme každodenní fyzický a psychický teror. Mámin přítel nás mlátil hlava nehlava. Schovat krvavé šrámy a modřiny ve škole začínalo být umění,“ líčí dívka. Jenže to nejhorší mělo teprve přijít.

Příběhy dívek a chlapců, kteří opustili dětský domov a takzvaně se postavili na vlastní nohy, mapuje nový seriál Deníku:

Když jí bylo jedenáct, matka s přítelem ji poprvé pozvali k nim do ložnice a sexuálně ji zneužili. A nebylo to naposled. Do ložnice si zvali i jejího tehdy devítiletého bratra a šestiletou sestru.

Bratra jednou otčím tak zmlátil, že musel do nemocnice. Odtud putoval rovnou do dočasné pěstounské péče. Zde se svěřil, že u nich doma dochází k násilí a sexuálnímu zneužívání. Následovaly jednání se sociální pracovnicí, lékařská kontrola, výslech na policii, domovní prohlídka.

Po měsíci Klárku a sestru odvezli do zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc v Olomouci. Po několika měsících začali její sourozenci žít u biologického otce a jeho nové přítelkyně. To Klára odmítla a raději šla do olomouckého dětského domova.

„Bylo mi dvanáct a viděla jsem v tom větší šanci do života. Děcák byla ta nejlepší věc, kterou jsem jako malá zažila. S mámou se vidím akorát u soudu, s tátou jsme si dříve psali aspoň na narozeniny nebo na Vánoce, ale teď už ani to ne,“ přemítá Klára.

Film ji zaujal

Když hledala střední školu, dozvěděla se od kamaráda o filmové škole ve Zlíně. Zaujala ji a úspěšně složila přijímačky. „O filmu jsem moc nevěděla. Odkud taky. Zpočátku jsem si připadala ztracená a říkala si, co tu dělám. Pak přišel covid a praktická škola na online výuce je nanic. K točení jsme se dostali až ve čtvrťáku, ale extrémně jsem se do něj zamilovala,“ líčí.

Po maturitě studovala rok angličtinu a připravovala se na přijímačky na Vysokou školu múzických umění v Bratislavě. Zde letos úspěšně zakončila první ročník filmové režie. Ve studiu ji dlouhodobě podporuje organizace Dejme dětem šanci.

„Když ve škole uděláme nějakou zkoušku nebo natočíme film, všichni spolužáci volají domů, aby se pochlubili. A já nevolám. Mohu se obrátit na tety v domově nebo na holky z organizace. Vyslechnou mě, protože to je jejich práce. Rodina je ale rodina,“ říká smutně.

Jarek Lambor zažil krušné dětství. Nyní se věnuje tanci:

Bydlí ve studentském bytě v Bratislavě, do dětského domova dojíždí jednou za dva měsíce. „Ráda se vracím za kamarády, s nimiž jsem vyrůstala. Odchod z domova mě děsí. Bojím se, že udělám chybu a zkazím si celý život. Nesmíte selhat, na svůj život jste sami, nemáte kde zaťukat,“ vypráví Klára.

Částečnou satisfakci po vleklých soudních sporech pro ni může znamenat fakt, že matku i otčíma soud poslal do vězení.

Z děcáku do života

V Česku žije zhruba 5600 lidí ve věku 18 až 26 let, kteří absolvují přechod z dětského domova do samostatného života. Nezvládne ho zhruba čtvrtina dětí. Podle odhadů ekonoma Aleše Roda z Centra ekonomických a tržních analýz to stát stojí kolem 380 milionů korun ročně. Na náročné výzvy zůstávají sami, nemají rodinné zázemí, které by je podrželo. Jak to zvládají? Jejich příběhy začíná mapovat Deník.cz ve spolupráci s projektem Neviditelní ve svém novém seriálu.