Co člověk to alternativa. Základní kameny tradiční rodiny, biologická matka, biologický otec a mezi nimi jejich děti, lze jakkoli nahrazovat, vyměňovat, zmnožovat. Překračování tradičních pravidel umožňuje nebývalou tvořivost v rodinných vztazích.

Důsledkem této rozličnosti podob však je, že se dokonce i uvnitř jedné rodiny mohou lidé lišit v tom, kdo koho do té své jedinečné rodiny počítá a koho už ne.

Často to o sobě navzájem nevědí, spolu o tom málo mluví, přestože rozdíly dobře cítí a prožívají. Nejasnosti na hranicích, v tom, kdo je tu doma a kdo na návštěvě, kdo kam a ke komu patří, bývají příčinou neustálého podprahového neklidu, potlačované emoce se snadno projeví chronickými symptomy dětí i dospělých.

Setkání s rodiči

Desetiletého Vašíka a jeho rodiče, kteří se rozvedli a našli si nové partnery, přivedl k rodinným terapeutům obtížný příznak: Obsedantně kompulzivní porucha. Ta se vyznačuje úpornými nutkavými myšlenkami a rituály, které nejde zastavit.

Vašík se musí neustále ujišťovat, že je dost čistý, že máma neodejde, že ten pocit kuličky v krku nic není, že jsou věci na pravém místě. Pokaždé, když přijde domů, svlékne se do naha a všechno oblečení musí do pračky. Třeba i třikrát za den.

Vytáčí kilometry toaletního papíru, vypotřebuje lahvičku tekutého mýdla během čtyř dní, jde to do peněz. Ale hlavně aby se uzdravil, přejí si rodiče. Sezení s rodinnými terapeuty jsou jediným místem, kde se všichni tři vzácně potkají.

Kdyby nemoc zmizela, to by o ta krásná setkání přišel. Jako by to za Vašíka věděla jeho nemoc a tak se drží Vašíka zuby nehty.

Matějčkův výzkum

Jindy a v jiné rodině by se úzkost a nejistota mohly projevovat jinak. Mohl by se znova počůrávat, mohlo by ho chronicky bolet bříško, nebo hlava. Mohl by trpět všudypřítomným neklidem.

Lékaři předepíší léky, které pomohou. Často však nestačí, pokud se psychické a sociální souvislosti nepromění.

Procento dětí narozených mimo manželství bude brzy statistickou normou podobně, jako je v epidemii chřipky statisticky nenormální zůstat zdravý.

Dětský psycholog Zdeněk Matějček vedl kdysi stejnou metodologií tři výzkumy: Dětí nechtěných, dětí alkoholických rodičů a také dětí narozených mimo manželství. Všechny tři výzkumné práce dopadly podobně.

Děti se v průběhu dvaceti sledovaných let vyvíjely hůř než kontrolní skupiny. Doba se proměnila. Stálo by za to Matějčkův výzkum zopakovat.

Chaos nebo řád?

Jsou všechny ty dříve nevídané změny rodiny projevem úpadku, jak to vidí škarohlídové, anebo se jedná spíše o dramatickou vývojovou krizi, ve které staré už neplatí a nové ještě nenastalo?

Našimi ordinacemi prošly stovky, možná tisíce rodin s psychosomatickými příznaky dětí i dospělých. Tak velký vzorek populace přináší hypotézy o vývoji rodiny posledních desetiletí.

Originální příběhy nemocných rodin mají nepřehlédnutelné společné jmenovatele. Na dně chaotického dění leží ukrytý řád, říká poměrně mladá teorie chaosu.

Svobodná společnost přeje rozmanitosti a tvořivosti, avšak umění bez vnitřní pevnosti a konzistence není uměním, ale šmírou. Stojí za to reflektovat a respektovat řád uložený na dně chaosu přirozeného rodinného dění, ať už máme na mysli jakoukoli jeho podobu.

Jestliže tříštíme a ohýbáme rodinnou strukturu proti silám, které není možné změnit sebelépe míněným vyjednáváním, nezbývá, než nést důsledky.

Otázky

Rodinný terapeut provází rodiny, kterým se jako pod zvětšovacím sklem zaostřuje kontext jejich stesků a bolestivého hledání ztracené rovnováhy. Jaké otázky mu rodiny v jeho ordinaci kladou?

Je jich dlouhý seznam: Potřebuje svět ještě muže a ženy? Liší se žena od muže? Je ten rozdíl zbytečný? Záleží na tom, zda jde o vrozený nebo kulturně vytvářený rozdíl? Co by se stalo, kdybychom dokázali tento rozdíl smazat? Proč nežijí raději muži s muži a ženy s ženami? Je nějaký jiný důvod pro soužití ženy a muže než jen početí dítěte? Je nějaký rozdíl mezi partnerstvím a rodičovstvím? Co se stane, když se partnerství odštěpí od rodičovství, zůstaneme kvůli dětem, ale partnera si najdeme jiného? Musíme ještě žít spolu, když máme technologii IVF (umělé oplodnění).? Nestačí dítěti jen jeden rodič? Jsou jednopohlavní rodiny stejně prospěšné jako oboupohlavní? Proč se ještě vdávat a ženit? Je rozchod snazší, když se nevezmeme? Jsou tady ještě nějaké důvody pro existenci rodiny? Neměli by doma s novorozenci zůstávat raději muži, pokud to ženy nebaví?

V matematice existuje důkaz sporem. Chceme-li dokázat nějaké tvrzení, předpokládáme, že platí jeho opak.

Jestliže se pak logickou cestou dopracujeme k tomu, že opak neplatí, původní tvrzení se pokládá za dokázané. Zdá se, že mnoho rodin spontánně volí podobnou strategii. Experimentují, jaké to bude mít následky, když zvolí jinou cestu než je ta tradiční.

Není právě to smyslem probíhající obnovy rodiny? Nebudou (a nejsou už) těmi nečekaně nově úspěšnými rodinami ty zdánlivě tradiční?

Není právě to výzva, které dnes čelí všechny páry vystavené libovolnosti v dnešní společnosti, kde se zdá, že etika povinnosti skončila?

Podle francouzského sociologa Lipovetského ji nahrazuje etika odpovědnosti. Velkou úctu vyvolávají rodiny, které na těchto experimentálních cestách přinášejí neocenitelné poznatky o důsledcích.

Nebývají to volby lehkomyslné. Jako při řešení slavných matematických vět, cennější než vlastní důkaz, bývají na cestě hledání vedlejší objevy a nepřenosné zkušenosti.

Bývají to rodiny, které nepopírají sílu vrozených instinktů a mnohem vědoměji než v minulosti respektují kromě své biologické podstaty všechny další vrstvy rodinného života. Neboť rodina je bio-psycho-sociálně-duchovní celek, organizmus, který se sám ze sebe obnovuje, pokud je respektován jeho vnitřní vrozený řád.

Psychiatr Zdeněk Mrázek říkával: Po válce jsme léčili oběti despotických otců a dnes léčíme oběti příliš liberální výchovy.

PhDr. Ludmila Trapková