Vyplatí se ale navázaná strategická spolupráce i ostatním občanům ČR? O tom Deník hovořil s ředitelem zahraničního odboru Pražského hradu Hynkem Kmoníčkem.

Jak byste několika slovy shrnul právě ukončenou návštěvu čínského prezidenta v ČR?
Do jedné věty se to dá shrnout těžko, snad do jednoho dokumentu, a tím je společné Prohlášení o strategickém partnerství mezi ČR a ČLR, kterou podepsali prezidenti obou zemí.

Politický a finanční vliv

Člověka, který nesedí na ministerstvu zahraničí ani není byznysmen, ovšem napadne, jaký může mít asijská velmoc zájem na uzavření strategického partnerství s malou zemí uprostřed Evropy?
Ten zájem je daný tím, že Čína se poprvé v novodobé historii dostala do stavu, kdy se každá nová generace jejích obyvatel má o něco lépe než ta předchozí. V rámci vlastní stability si tuto křivku hodlá udržet a k tomu potřebuje setrvalý ekonomický růst, který se ovšem začal zpomalovat až na současných sedm procent HDP. Číňané zjistili, že motorem jeho udržení může být domácí spotřeba. Součástí jejich nové strategie je proto snaha investovat do některých zahraničních ekonomik, které by následně mohly dovážet zajímavé produkty 
do Číny.

To je třeba příklad mladoboleslavské Škoda Auto?
Určitě. Loni v Číně prodala historicky nejvíc aut, téměř 282 tisíc. Je to ukázka toho, že Čína v posledních letech neuvěřitelně zdražila výrobu, 
a dokonce se poprvé dostala do fáze, že jí chybějí pracovní síly. Podobným vývojem procházelo Japonsko v 70. letech minulého století. Tehdy všechny nejlevnější výrobky z plastu byly japonské a najednou z roku na rok nejlepší Hi-Fi technika byla také Made in Japan, jako by neexistovala žádná přechodová fáze. Jde přesně o stav, v němž se dnes nachází Čína. Už se jí vyplácí některé věci vyrábět mimo své území a pak je prodávat doma, kde jsou dražší než na evropském trhu.

Ředitel hradního zahraničního odboru Hynek Kmoníček

Přesto řada lidí, kteří se Čínou dlouhodobě zabývají, nevěří teorii o čistě ekonomickém zdůvodnění čínského zájmu o Česko. Spekuluje se o snaze zabydlet se prostřednictvím vstupu do zdejšího bankovního sektoru na evropském finančním trhu, o geopolitických zájmech. Jsou tyto úvahy na místě?
Právě proto, aby bylo zcela jasné, co je podstatou naší politiky, jsme zveřejnili Prohlášení o strategickém partnerství, které v šestnácti paragrafech přesně specifikuje, co chce Česká republika od Číny a naopak.

Co tedy chce Čínská lidová republika od Česka?
Čína hledá zemi ve střední Evropě v rámci svého systému šanghajské spolupráce 16+1, kde by mohla investovat podstatnou část z plánovaných deseti miliard euro. Říká se, že tím chce zvýšit svůj politický nebo finanční vliv v Evropě. Pro mě bylo 
i z toho důvodu velmi poučné vyjednávání základního strategického dokumentu, 
o němž všichni záhadně mlčí, přestože je veřejně přístupný a jako jediný ho podepsali oba prezidenti.

V čem jste se poučil?
Kdyby nějaký stát chtěl mít výrazný politický vliv na stát jiný, v diplomatické řeči by se to odrazilo trváním na pravidelných konzultacích 
v přesně závazných termínech na co nejvyšší úrovni.

A na tom čínští vyjednavači netrvali?
Mohu vám říct, že to byla poměrně obtížná část vyjednávání, ale bylo to úplně opačně. Naše strana měla zájem na udržení čínské pozornosti a chtěli jsme dosáhnout konzultací na co nejvyšší úrovni co nejčastěji. Překvapivě čínská strana nakonec souhlasila pouze s tím, že konzultace budou vedeny ministry zahraničí nebo jejich náměstky, že komise bude střídavě zasedat v ČLR a ČR, avšak bez závazného data. Zřídili jsme tedy mezivládní komisi, která bude zasedat, ale zatím jsme se nedohodli kdy a kde.

Funkční Evropská unie

To vypadá, jako by Čína úplně nevěděla, co vlastně sleduje.
Čína to zkouší, ale úplně opačně, než jak se to často popisuje. Číňané se nerozhodli rozvrtat Evropu obsazením českého trojského koně. Ve skutečnosti je to tak, že jestli Číně v Evropě na něčem záleží, tak na udržení jednotné, funkční Evropské unie, což během jednání několikrát zdůraznili. Oni vnímají jen velké celky, Asii, sousedy, USA a EU. U Evropské unie je nezajímají žádné odstředivé tendence, ale naopak to, aby co nejlépe a co nejjednodušeji fungovala, zkrátka aby měla jedno telefonní číslo.

„Číňané se nerozhodli rozvrtat Evropu obsazením českého trojského koně. Ve skutečnosti je to tak, že jestli Číně v Evropě na něčem záleží, tak na udržení jednotné, funkční Evropské unie, což během jednání několikrát zdůraznili."

Jakou roli v tom hrajeme my?
Nás si zkoušejí jako potenciální nejvíce rostoucí trh ve střední Evropě, který by mohl sloužit coby zkušební prostor čínské ekonomiky pro evropské, zejména finanční trhy. Je pro Českou republiku výhodné, aby alespoň část investic do EU tekla přes ni? Zcela jednoznačně ano, protože v této chvíli tam tečou přes Londýn.

Právě. Netečou tam přes středoevropské státy, které v minulosti také podepsaly s Čínou dokument o strategickém partnerství. Polsko ho má pátý rok, ale nijak mu to nepomohlo. Čína se ukázala jako mizerný investor pro polskou dálniční síť a loni v celém Polsku proinvestovala zhruba 250 milionů korun, což je směšné. Podobná memoranda podepsalo jedenáct zemí EU, takže v tomto směru nejde o žádný výlučný vztah mezi ČR a ČLR. Nepromění se celá pompézní návštěva jen ve vzpomínku na dělostřelecké salvy, ohňostroj a rudé koberce, přičemž skutek utek?
Neměla by, protože máme onen klíčový dokument, který obě strany zavazuje ke konkrétním krokům. Mimochodem je v něm i zvláštní odstavec o lidských právech, což příznačně opět nikdo nezmiňuje, dokonce ani ti, kteří tuto problematiku vzývají 
v každé větě pětkrát. Cituji článek deset zmíněného Prohlášení: „Obě strany potvrdily společný závazek ve věci podpory a ochrany lidských práv na základě rovnosti 
a vzájemné úcty."

Lidská práva

Nejde jen o bohapustou deklaraci, když víme, že v Číně pravidelně dochází k zatýkání a věznění odpůrců režimu, ke kontrole internetu a médií, že tam neexistují svobodné volby, zkrátka, že o demokracii v našem pojetí se tam mluvit nedá?
To bychom se dostali k tomu, jak vypadá koncept demokracie. Tvrdím, že demokracie je evropská květina, která má v jiných kulturních prostředích jen dvě možnosti, buď zmutuje, nebo zahyne. Nikdo nemůže říct, že v oblasti lidských práv je to perfektní kdekoliv na světě. Pro nás je podstatné, že máme dokument podepsaný oběma prezidenty, který tuto oblast zmiňuje. Když naši kritici budou tvrdit, že jsme se o tom nebavili, tak můžeme dokázat, že bavili. A pokud namítnou, že to je jen deklaratorní, odpovíme, že to tak v deklaraci bývá.

Ředitel hradního zahraničního odboru Hynek Kmoníček

Význační čeští sinologové jako profesorka Olga Lomová, Martin Hála nebo Ondřej Klimeš tvrdí, že čínské vedení rozhodně nemá v plánu postupnou demokratizaci země. „Je to morálně vykořeněná společnost, která je založena na čistě materiálních hodnotách a která v mnoha ohledech živoří pod intelektuálním vedením Komunistické strany Číny," řekl Klimeš Deníku. Má pak vůbec smysl lidská práva, byť deklaratorně, zmiňovat?
Každá země má svoji odlišnou demokratickou tradici a každá demokracie je jiná. Česká republika je demokracie, stejně jako jí je Švýcarsko, a přesto je těžko můžeme porovnávat, ačkoliv jsou ze stejného kulturního okruhu. 
Z dlouhodobého pohledu nejsilnější evropskou kartou směrem k Číně, jako druhé největší ekonomice světa, je, že jsme svého druhu kulturní velmoc. I když je to hlavně naše kultura konzumu, která zvláštním kouzlem na Asii působí. Když Asiat, podobně jako Rus, zbohatne, začne sbírat francouzská vína, jezdit německými auty a pořizovat si v nečekaném množství americké iPady. Je překvapivě málo lidí, kteří by nic z toho nechtěli a své peníze investovali do sbírky čínské kaligrafie. Jsme jakési impérium, které evropsko-americkou kulturu, byť postavenou na konzumu, velmi zajímavým způsobem vyváží do zbytku světa, který se snaží být jako my, i když za jinou cenu a za jiných podmínek.

Chcete říct, že například díky Kellnerově společnosti Home Credit, která cestou spotřebitelských půjček pěstuje kulturu konzumu, se podaří nahlodat samotné základy čínské společnosti, řízené autoritářsky komunistickou stranou?
To bychom museli přijmout tezi, že se snažíme nahlodat jejich společnost. Nesnažíme. My jen chceme ukázat, co funguje u nás a že existuje vztah mezi příčinou a následkem, že naše stále velmi vysoká životní úroveň vychází z nějakých předpokladů a naše dosažená hladina konzumu je ve zvláštně paradoxním vztahu s naší mírou demokracie.

Zapůsobí tato rovnice i v čínských podmínkách?
Myslím, že tahle rovnice je obecná, ale v každé laboratoři za odlišných podmínek funguje jinak. Květina buď zahyne, nebo zmutuje. Víte, čeho se má evropsko-americká civilizace v asijském století snažit docílit? Toho, abychom si ve chvíli, kdy se Asiaté na základě již nabyté ekonomické moci začnou hlásit o svůj díl politické moci, která zatím zůstává v atlantickém prostoru, byli již natolik podobní, že postupné přehoupnutí kyvadla nebude probíhat násilnou cestou.

Třetí cesta

Pořád mi nejde na rozum, proč by čínský prezident, který je zároveň generálním tajemníkem KS Číny a koncentruje ve svých rukou obrovskou moc, měl mít zájem na tom, aby evropská demokratická květina v Číně zmutovala tak, že jeho vládu podlomí?
To vycházíte z českého pojetí, že Čína je největším komunistickým státem světa.

Ředitel hradního zahraničního odboru Hynek Kmoníček

A není snad?
No, jmenuje se tak. Ale já odpovím protiotázkou – a funguje tak? Není to, oč se Číňané nějakým způsobem snaží, onou třetí cestou mezi socialismem a kapitalismem? Osobně se nedomnívám, že by existovala, ale není to právě to, co se Čína snaží definovat? Není problém mnoha lidí, kteří kritizují dnešní Čínu, 
v tom, že reagují, jako by potkali starého českého bolševika, aniž by si všimli, že přijel čínský kapitalista se stranickou knížkou?

Pokud čínský kapitalista se stranickou knížkou nebude omezovat svobodu slova, projevu a shromažďování, zavírat odpůrce režimu, nebyl by důvod nedržet mu v jeho hledání třetích cest palce.
Víte, tyhle problémy má každá společnost v období transformace a Čína takovou společností je. Pro mě bylo velmi zajímavé nedávné zkoumání mladé čínské generace, kdy testovali její vztah k roku 1989 a potlačení demonstrací na náměstí Nebeského klidu v Pekingu. Většina vůbec nevěděla, na co se jí ptají. Čína se strašně rychle mění do úplně jiného typu zvířete. My často mudrujeme, jestli to má být ten, nebo onen druh koně, aniž bychom si všimli, že Čína se mezitím z koně proměnila 
v zebru. Tento problém máme v Evropě se všemi jinými, a to i mnohem bližšími civilizacemi.

Které máte na mysli?
Zamyslel se třeba někdo nad důsledky toho, že náš hlavní strategický spojenec – USA – se podle všech demografických ukazatelů v roce 2043 dostane do stavu, kdy americký politik irského původu bude menšinou a Američané latinskoamerického původu se stanou většinou? Kdo si v Evropě uvědomil dosah faktu, že Barack Obama je první americký prezident, jenž nepochází z atlantického okruhu, ale z Havaje? To vše směřuje k odchodu velké části politického rozhodování z prostoru Atlantiku do prostoru Pacifiku. My si pořád nemůžeme zvyknout na pravděpodobný vývoj, kdy místo obsesivního objíždění Berlína, Bruselu, Paříže a Londýna budeme lítat mezi Pekingem, Šanghají, Manilou a Sydney. Odmítáme připustit, že 19. evropské a 20. americké století střídá 21. století asijské a odpovědět si na otázku, co to pro Evropu znamená. Tam se naše zájmy propojují s čínskými. Máme-li v této nové epoše dobře fungovat, musíme být jednou velkou a silnou Evropskou unií.Ředitel hradního zahraničního odboru Hynek Kmoníček

A mít přitom přátelské a oboustranně výhodné vztahy s mocností, jakou je Čína. Je ale přitom nutné se v předklonu lísat 
k jejímu vůdci a servilně mu otevírat bránu dokořán?
Nemyslím, že bychom ji otevírali servilně. My jsme byli hostitelé, kteří připravili standardní program. A že se čínská strana přidala tím, že pořádala různé akce po Praze? No a proč ne? Zaznamenal jsem výtku pana Wintra, který rád hovoří za Česko-vietnamskou společnost, že mu bylo trochu líto, že při loňské návštěvě vietnamského prezidenta to bylo podstatně menší. Na to říkám, ano bylo. A dodávám: a co pro něj připravila česko-vietnamská komunita, aby to bylo větší? Kde byl ten jejich ohňostroj?

Neptám se na aktivity neúspěšného exředitele ČSA a ministra obrany a nyní úspěšného lobbisty českých miliardářů Jaroslava Tvrdíka, ba ani na aktivity česko-čínské asociace, která si pronajala půl Prahy pro dovezené agresivní čínské vítače. Ptám se na slova českého prezidenta Miloše Zemana pro čínskou státní televizi, v níž řekl, že mezi Čínou a bývalou vládou České republiky byl velmi špatný vztah, protože Nečasova vláda byla submisivní a podléhala tlaku Spojených států a Evropské unie. „Nyní jsme opět nezávislá země a formulujeme svou zahraniční politiku, která je založena na našich vlastních národních zájmech," zdůraznil. Znamená to, že Česká republika už nechce být členským státem EU, aby mohla dělat na ní nezávislou politiku a kamarádit se s Čínou?
To, o čem pan prezident mluvil, se vztahovalo k základnímu okamžiku změny česko-čínského vnímání, a to byla jeho účast na oslavách konce 2. světové války 
v Pekingu. Teprve tam čínská strana rozhodla, že dojde k historicky první návštěvě čínského prezidenta, neboť to pro ni bylo důležité.

Není divu, když tam Miloš Zeman byl jedinou hlavou státu ze všech 28 členských zemí EU.
Ano, a byl v té chvíli vystaven čemu? Velkému tlaku z Evropské unie, aby tam nejel. To pro něho byla, myslím, poslední kapka v poznání, že je i uvnitř EU potřeba bránit náš národní zájem, který nemusí být vždy naprosto identický s ostatními spojenci. A že to ne všechny naše předcházející vlády dělaly, neboť místo toho často nekriticky přebíraly instrukce z Bruselu a nediskutovaly. 
O tom je jeho citát. Vyřadilo nás nějak z EU to, že jsme měli vlastní názor ohledně toho, že by prezident měl jet na oslavy konce 2. světové války? Nevyřadilo. Českému národnímu zájmu to pomohlo. Podobně jako to, že jsme měli a máme jiný pohled na povinné migrační kvóty.

To nevím. Europoslanec za ANO a první český eurokomisař Pavel Telička na onu Zemanovu větu 
v čínské televizi reagoval takto: „Ze slov hlavy státu je mi úzko. Především z těch, kdy chladnokrevně až téměř vypočítavě mluví o našich klíčových spojencích a EU, jejíž součásti jsme a kterou máme možnost zevnitř ovlivňovat. Nejde asi ani tak o ostudnou neznalost prezidenta, ale spíše ostudnou servilitu vůči Číně."
Netuším, nakolik si kolega Telička přesně uvědomil, 
o čem je tu řeč. Totiž 
o půlročním tlaku velkých států uvnitř EU, aby se formuloval závazek všech, tedy 
i malých členských států, že na onu přehlídku nikdo nepojede. Pokud by takový závazek vznikl, nemohl by český prezident do Pekingu odletět. Právě tehdy jsme ukázali, že uvnitř EU si svůj postoj jako její dobrý člen umíme vyargumentovat. Byli jsme jedním z hlasů, který říkal, že nebude jednoznačný zákaz a postoj, ale nechá se to na zvážení každého státu. A že víme proč.

„Bývalý čínský ministr zahraničí mi ukazoval čínskou mapu s Říší středu uprostřed světa 
a říkal položertovně: ,Evropa? Myslíte ten kulturně a historicky významný poloostrov na konci Asie?' Přesně takhle nesmíme skončit. A proto jsme potřebovali Si Ťin-pchinga v Praze."

Řekl Miloš Zeman svému protějšku Si Ťin-pchingovi, že Česká republika je loajální člen Evropské unie, jemuž záleží na tom, aby vzkvétala a byla jednotným a silným prostorem?
Řekl a čínskou stranou to bylo vnímáno velmi pozitivně. Jak už jsem zmínil, Čína si přeje co nejvíc funkční a sjednocenou EU.

A došlo v dialogu obou prezidentů i na vztah k USA a naše euroatlantické partnerství?
O tom se mluvilo poměrně málo, protože Číňané jsou natolik velcí, že o svých vztazích s jinou velmocí se neradi baví s někým, kdo nemá odpovídajícím způsobem velikou armádu.

Čínský prezident z Prahy odletěl do Spojených států, kde dialog asi bude na jiné úrovni a o jiných věcech. V jakém bodě se momentálně nachází spolupráce těchto dvou mocností?
Spojené státy tím, jak přenášejí svou pozornost do Pacifiku, dávají najevo, že jejich hlavním partnerem v tomto prostoru bude Čínská lidová republika. Tady v Čechách každý, kdo neustále honí po Číně bolševika, zapomíná, že USA to přestaly dělat někdy v 70. letech minulého století při návštěvě prezidenta Nixona u Mao Ce-tunga. To, oč se Spojené státy ve spolupráci s Evropskou unií velmi správně snaží, je působit na Čínu tak, aby se snižovaly ty rozdíly mezi našimi civilizacemi, které možná snížit jde. V podstatě všichni směřujeme do asijského století multipolárního světa, kdy Čína, stejně jako USA a stejně jako EU, budou několika póly příštího světa, kdy dynamičtější část těch center bude v Asii. Evropským cílem by mělo být se na toto období připravit, abychom nakonec nedopadli tak, jak se mnou kdysi žertoval bývalý čínský ministr zahraničí. Ukazoval mi čínskou mapu s Říší středu uprostřed světa a říkal položertovně: „Evropa? Myslíte ten kulturně a historicky významný poloostrov na konci Asie?" Přesně takhle nesmíme skončit. A proto jsme potřebovali Si Ťin-pchinga v Praze.