Co vás přitáhlo ke kočkám?
Když jsem pracovala v zoo, narodila se tam koťata od toulavé kočky. Taková tam být nesmějí – buď se rozeberou, nebo utratí. Takže jsme si je rozebrali a já si vzala jedno, které záhy začalo zlobit. Až do té doby jsem byla pejskařsky zaměřená: původně jsem chtěla trénovat psy, proto jsem také vystudovala kynologii na vysoké škole. Teď jsem ale propadla kouzlu koček a „přesedlala jsem“.
Kdo si vlastně koho ochočil?
Kočky mají vlastní kouzlo – podívají se a mají vás, omotají si vás kolem prstu. Ta kočka si mě ochočila, ale brzo jsem pochopila, že to tak být nemělo, a začala jsem ji vychovávat.
Dokážeme vůbec správně pochopit kočičí chování?
Lidé si kočky strašně polidšťují, to je problém číslo jedna. S kočkou musíte zacházet jako s rovnocenným partnerem – ne ji brát jako blbé zvíře, ale ani ji nestavět na piedestal. Jinak s vámi hned začne zametat. Kočky se nám snaží porozumět, komunikovat s námi. Víte třeba, že normálně v přírodě vůbec nemňoukají? To se naučily až v lidských domácnostech. Naučily se tam frekvenci dětského pláče, protože vědí, že hlavně ženám dětský pláč ihned spustí v hlavě kontrolku – pozor, něco se děje! A tak si mazaně vynucují naši pozornost.
Z čeho nejčastěji pramení naše potíže s kočkami?
Z našich iluzí a toho, že je nechápeme, že jim nejsme ochotni dopřát to, co potřebují. Kočka je s námi v domácnosti teprve sto let – vlastně až kolem první světové války jsme kočky zavřeli v bytech bez možnosti chodit ven. Pořád jsou polodivoké, nezávislé, neumějí s námi tak docela žít. Musíme jim proto dopřát dostatek pohybu a členitý prostor, aby se doma cítily v bezpečí a v pohodě. Což třeba u psa nemusíte – tomu stačí jít třikrát denně ven a je spokojený; hlavně že je se svým milovaným pánem.
Jakému plemenu dáváte přednost?
Mám tři pouliční mouriny, miluju je, to jsou ty nejlepší kočky. Ale víte – je to hrozně specifi cké. Kočky jsou jak bonboniéra: nikdy nevíte, co ochutnáte.
Kočky lidem často nahrazují mezilidský citový kontakt…
Ano, vídám to v domácnostech, kam jezdím. Třeba starší ženy, kterým nevyšel vztah s partnerem, si kočku pořizují jako náhradu kontaktu s člověkem. Leckde číči nahrazují i děti. Až nezdravý kontakt s kočkou ale není dobrý ani pro jednu stranu. Kočka má pak dost často z přehnané péče psychické problémy. Je na vás nezdravě fixovaná – když odejdete, začne plakat a škrábat nebo si vylizuje srst, často až do živé tkáně. To je u ní uklidňující chování. Když pohybuje hlavou a líže si kožich, je to jako když se člověk uklidňuje kýváním tělem.
Proč u nás tak rychle roste obliba koček?
Podle mých údajů je koček v českých domácnostech asi o milion víc, než psů. Je to hlavně tím, že člověk si pořídí psa a k němu třeba tři kočky. Lidé už se nerozlišují na pejskaře a kočkaře – v rodinách se to míchá. Kočky získaly převahu proto, že žijeme v uspěchané době a nemáme na nic čas. Potřebujeme mít doma někoho, s kým se pomazlíme, a kočka je ideální. Dvanáct hodin naší nepřítomnosti obvykle pohodlně zvládne, někdy i dva dny – nemusíme se tedy tolik starat o venčení. To by se psem nešlo.
Zkoušela jste někdy některý z překladačů předení?
Ne – ty se opírají jen o domněnky. Nevíme, co nám zvířata chtějí říct. Třeba právě předení nefunguje jako vyjádření spokojenosti, ale jako uklidňování se. Kočka přede, když ji drbete, ale také když rodí – protože je to pro ni uklidňující zvuk. Funguje to podobně jako v józe zvuk „óm“. Kočka přede, když je nervózní, nebo ji něco bolí: snižuje si tím práh bolestivosti. Nemůžeme však s jistotou říct, jestli přede proto, že je jí něco příjemné, nebo tím říká: Pozor, brzdi!
Jak si mám vybrat kočku?
První krok je zvolit, jestli chceme kočku z útulku nebo „papírovou“. Doporučuji brát si ty z útulku – jsou vděčné za pelíšek, který jim nabídneme. Musíme jim však zařídit prostor, škrabadlo, misky, záchod, pelech a krmení. Hodně také záleží na tom, máme-li kočku stromovou nebo křovinovou. To ale bohužel zjistíme až v dospělosti, po prvním roce života.
IVO BARTÍK