K prvnímu vulgárnímu slovnímu napadení došlo už po třech měsících, fyzicky paní Simonu její partner napadl po půl roce společného soužití. K útokům, které nazýval výchovně–
preventivním bitím a profackováním, pak docházelo zhruba každé čtyři týdny. Násilí přitom nabíralo na brutalitě. I přesto paní Simona, dnes klientka Intervenčního centra v Ústí nad Labem, nikdy při opakovaných lékařských ošetřeních lékařům pravdu nepřiznala. Při bití jí partner například rozsekl čelo o kuchyňský stůl, nebo rozbil hlavu o vanu. Lékařské zprávy roztrhal, aby nebyly důkazy. Simoně pak vyhrožoval, že pokud vše nahlásí na policii, zabije ji. Při posledním útoku jí mlátil pěstí do obličeje a po pádu ji dlouho kopal do zad a hýždí. Když plakala, křičel na ni, ať nesimuluje, a nastříkal jí do obličeje slzný plyn, následovalo sexuální obtěžování a další násilí… Zbitá si šla lehnout, avšak bolestí nespala a špatně se jí dýchalo. Ráno vyhledala lékaře. Měla zlomené žebro a proraženou plíci. Okamžitě ji hospitalizoval na JIP.

S domácím násilím, ať 
v psychické, fyzické, sociální či ekonomické formě se 
v Česku setkalo nejméně 28 procent žen starších 18 let. Vyplývá to z průzkumu organizace proFem, která loni provedla celoroční výzkum zaměřený na téma ekonomických dopadů domácího násilí v oblasti zdraví. „Čísla jsou alarmující. Domácí násilí má extrémně negativní dopady na ženy, děti a celou rodinu, ale i na ekonomiku. Je potřeba pracovat nejen s obětí, ale i s násilnou osobou," připomíná náměstkyně ministra pro lidská práva Martina Štěpánková.

Největší část nákladů na řešení dopadů domácího násilí leží právě v oblasti zdravotnictví. „V České republice nejsou vedeny statistiky obětí domácího násilí, které vyhledaly lékařskou pomoc. Provedený průzkum je tak prvním krokem k nastartování nezbytné spolupráce hlavně s ministerstvem zdravotnictví," vysvětluje Jitka Poláková, ředitelka organizace proFem. Ačkoli se povědomí veřejnosti o této problematice zlepšuje, velká část týraných žen jej stále není ochotna přiznat. Oběti se nejčastěji obracejí na zdravotnická zařízení, avšak lékařům chybí odborná zkušenost, jak s nimi komunikovat a citlivě jednat. Monitorování situace a vedení statistik by přitom mohlo snížit finanční náklady. Zdravotní pojišťovny by totiž mnohem častěji mohly po pachatelích vymáhat zpětnou formou náklady na léčbu, kterou vynaložily na ošetření a léčbu týraných.

Domácí násilí.

ZDENA KOLÁŘOVÁ