Pavel Kosatík byl také jedním z autorů seriálu České století, které se nejprve v televizi a posléze i v komiksové podobě pokusil vykreslit vznik a vývoj české státnosti ve 20. století. Nyní se v pražské Lucerně můžete podívat na výstavní podobu projektu. „Náš budoucí vliv vyplyne z toho, dokážeme-li být užiteční druhým. Malý národ ani nemá jinou možnost. Velmoc možná může na čas přijmout heslo „America first", ale my Češi si nikdy sami nevystačíme," říká Pavel Kosatík v rozhovoru pro Deník.

Kdo je PAVEL KOSATÍK
*Narodil se 13. června 1962 v Boskovicích.

*V roce 1984 absolvoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. Po studiích začal pracovat jako právník.

* Pracoval jako redaktor v několika nakladatelstvích a v redakcích.

* Od roku 1996 žije na volné noze a živí se převážně psaním populárně naučné historické literatury.

Vedle knih píše také scénáře, nejčastěji pro televizi.

Je ženatý a má čtyři děti.

Před pár lety šel v televizi váš seriál České století, posléze se začaly objevovat komiksy podle vašich scénářů k seriálu. Proč jste pro poměrně závažná témata použil tyto dvě formy, které řada lidí považuje za „podezřelé"?
Nevím, nejsou to trochu předsudky? Jaké formy jsou vhodné k prezentaci historie? To přece nejde rozhodnout předem, rozhoduje se o tom až testem a jeho výsledkem. A „podezřelé" žánry, kde se jde po hraně, dávají větší šanci říct něco důležitého než ty, kde se předem ví, že o nic nejde. Já ale hlavně věřím, že v tom cyklu, v jeho televizní i komiksové verzi, šlo o něco jiného než o velké teze. Šlo o to vtáhnout lidi do té historie trochu víc, zrušit hranice diváctví. Donutit lidi, aby sami za sebe zaujali k těm událostem stanovisko, jako kdyby sami byli jejich vlivnými účastníky.

Aktuální výstavu v Lucerně vnímáte jako definitivní tečku za Českým stoletím? Žádný návrat čekat nemáme?
České dvacáté století skončilo, další události už nepřibudou, v tom smyslu je ten cyklus uzavřená věc. Za sto let doufám někdo natočí „České století 2" o událostech ve století jedenadvacátém. Pokud Češi budou v nějaké podobě existovat.

A budou?
Náš budoucí vliv vyplyne z toho, dokážeme-li být užiteční druhým. Malý národ ani nemá jinou možnost. Velmoc možná může na čas přijmout heslo „America first", ale my Češi si nikdy sami nevystačíme, náš osud bude vždycky záviset na tom, jestli budeme zajímaví pro ostatní. Proto bychom měli podporovat politiky, kteří věrohodně nabízejí celonárodní integraci, která jediná to umožňuje. Ne ty, kteří sledují jen svůj stranický zájem a všechny ostatní považují za nepřátele.

Domníváte se, že daných devět epizod seriálu a stejný počet komiksů postihuje zrod aktuální české státnosti?
Úkolem, který jsme dostali, bylo ukázat, jak se u nás dělá politika. Jak se stane, že se přijímají taková a ne jiná rozhodnutí, jako byla ta učiněná v letech 1938, 1948, 1968. Zajímalo nás, jestli ty události mají něco společného, jestli povědomí o minulosti eventuálně působí na současnost.

Považujete některou z událostí po roce 2000 za natolik významnou, že by mohla být součástí další řady, která by vznikla za sto let?
Jsme uvnitř a jako insideři nemáme moc velkou šanci zjistit, co, a jestli vůbec něco, bude z naší současnosti jednou historií. Myslím si, že není ani trochu nutné, aby se převratné události děly denně, naopak. Žijeme ale v mediokracii, to jest v éře, kdy na nás ze všech stran působí média, která chtějí uspět, mít vliv, získat reklamu. Potřebují své zpravodajství prodat. Což je nutí události vytvářet, i kdyby žádné nebyly. Nespočítám, kolikrát jsem za posledních pětadvacet let četl, že „svět od zítřka už nikdy nebude jako dřív". Bylo to mockrát. Nikdy to ale podle mě nebyla pravda. Svět se ve skutečnosti mění mnohem pomaleji, než tvrdí média. Možná se celé ještě vyvine nějak dál, až různé youtuby komunikační prostor ještě víc rozmělní a všecky ty bubliny mezi sebou budou komunikovat ještě míň než dnes. Možná se pak ze světa úplně vytratí univerzální významy, lidi ztratí společnou řeč.

Zdroj: DENÍK/ Martin Divíšek

To je celkem pesimistická vize. Může to mít i nějaké pozitivum?
Zmenší se riziko, že někdo mediálně zblbne nebo vynervuje všechny lidi najednou. Abych se ale vrátil k předchozí otázce. Velké události u nás v tomhle století zatím nemáme, za což buďme doopravdy vděční, většinou to beztak bývají katastrofy.

Pavel Kosatík při fotografování pro Deník 29. března v Praze.Zdroj: Deník / Divíšek MartinNejsou převratné sociální sítě? Po jejich rozšíření se výrazně mění politický diskurz.
Nemyslím si, že by měly tak výrazný vliv. Tedy alespoň ne u nás. Nemám dojem, že bych o politice věděl něco výrazně více než třeba v devadesátých letech. Pořád asi platí, že nikdo z normálních lidi vlastně neví, co přesně se skutečně děje. Například si vezměte, že dneska opravdu nikdo nemůžeme vědět, jestli Miloš Zeman jedná s nějakým Rusákem, nebo nejedná. A sociální sítě nám to nijak nepřiblíží.

A demokratizace hlasů?
Ta existuje, rozšiřuje možnost vyjádřit své myšlenky. Za Masaryka jste měli jedny noviny, tak moc možností nebylo. Dneska můžou všichni mluvit o všem. Ale pořád si myslím, že víc informací nemáme. Politici nám je nedávají. A to není moje paranoia, to je realita.

V Českém století jste se věnoval velkým jménům politiky. Ve svých knihách ale představujete osudy lidí i z jiných oblastí, například prvorepublikového bankéře Jaroslava Preisse. Nestálo by za to se podívat na kořeny českého byznysu podobným okem jako v Českém století na státnost?
Ale o českých podnikatelích už spousta zajímavých knih existuje. Nemám dojem, že zrovna v tom bychom trpěli nějakým deficitem. O každém, kdo vymyslel továrnu, už byla napsaná nejmíň jedna kniha. Když přijedete do Zlína, mají tam baťovské literatury v knihkupectvích celé police. Dnes je spíš na místě ten sebestředný pohled na české podnikání zpochybnit, posunout někam dál. Říct si: fajn, a co je v tom českém byznysu nadčesky důležitého? Že někdo vybudoval firmu v Rakovníce, je super, ale jak tím posunul hranice svobody a kreativity? Čím důležitým oslovil lidi v Anglii a Německu?

Jak si vůbec vybíráte osobnosti, o nichž píšete?
Zajímají mě ti, kteří sami sebe nasazují naplno. Kteří pochopili, že v životě jde o to najít sebe sama. Zpívat ne ledajakou, ale právě tu svou vlastní píseň, pro kterou se člověk narodil. Je to samozřejmě těžší, než když se člověk schovává za nějaký konvencí vnucený osud. Ale je to odvážné a ta odvaha mě zajímá.

Televizní České století jste vytvořil s Robertem Sedláčkem. Sledoval jste „kauzu", která se rozpoutala kolem jeho letošní novinky Bohéma a jejích údajných historických „nepřesností"?
Roberta Sedláčka si z mnoha důvodů vážím, nechtěl bych v žádném případě, aby cokoli co řeknu o Bohémě, vyznělo jako kritika jeho práce. Podle mě tam byl problém ve scénáři. Tereza Brdečková tu látku původně napsala jako fikci. Oni se pak rozhodli to posunout a udělat z toho literaturu faktu. To na pohled jemné posunutí paradigmatu ale ve skutečnosti znamená zásadní posun v přístupu k pramenům. Když píšete fikci, nezáleží tolik na tom, kolik toho nastudujete, protože to hlavní, oč jde, je fabulace. U literatury faktu ale musíte znát všechno. Z reakcí na Bohému jsem pochopil, že oni všechno předem neznali. Že těch knih přečetli jenom pár, takže každý, kdo přečetl jiné, si z nich udělal celkem snadný terč. Nevím, jestli se části těch útoků mohli vyhnout. Možná ne, u nás se útočí vždycky.

Ostatně vy jste čelili podobným útokům, že?
Na České století se útočilo taky, to máte pravdu. Ale když dáte najevo, že látku ovládáte, můžete se aspoň té racionálnější části útoků vyhnout. Myslím si, že i tvůrci Bohémy by byli radši, kdyby se nad jejich dílem debatovalo jiným směrem a v jiném tónu. Je škoda, že se to nestalo.

Pavel Kosatík při fotografování pro Deník 29. března v Praze.Zdroj: Deník / Divíšek MartinNestala se Bohéma tak trochu i bojištěm o vliv nad Českou televizí, který letos vrcholí volbou radních a posléze i šéfa veřejnoprávní televize?
To neposoudím, přesné kontexty neznám a domněnky bych šířit nechtěl. Robert Sedláček je ale v každém případě klíčovým režisérem České televize, takže by bylo divné, kdyby se zrovna nad ním a o něj nebojovalo.

Teď trochu obecněji, co je podle vás důležitější? Stoprocentní faktická věrnost, nebo emoční věrohodnost? Například já vnímám přínos Bohémy ve zpřítomnění dramat konkrétních lidí, které jinak známe pouze z jejich rolí.
Definujte „stoprocentní faktickou věrnost". Nic takového podle mě neexistuje. Existuje jenom větší, nebo menší vůle se jí blížit. Nikdy jsem neviděl film, který by byl stoprocentně fakticky věrný. Ani jeden. Možná to ode mě zní divně, jako nějaký úhybný manévr, když řeknu, že ve filmu o takzvanou věrnost na prvním místě nejde. Představte si, že byste chtěl natočit film třeba o Mnichovu. Jak byste postupoval? Položil byste si otázku, co je na tom tématu podstatné a tomu tématu byste pak sloužil způsoby, jaké film nabízí. Vytvořil byste silné postavy, které by ztělesnily bojující ideje, o které v Mnichovu šlo, a ty byste vedl k výsledku, který by vyjádřil tu podstatu. A celou dobu byste při tom poslouchal láteření lidí, kteří předstírají, že nechápou, že film není vědecká monografie.

Jak si vy sám pro sebe interpretujete současnost? Žijeme v přelomové době?
Proč bychom měli žít v přelomové době? Jediná skutečně přelomová byla na konci neolitu, kdy lidé začali pociťovat úctu k mrtvým. Když někdo vypustil duši, nepohodili už jeho tělo psům jako dřív, ale pohřbili je. To byl prazáklad kultury, která posléze vyústila v Louvre a Ermitáž. Od té doby všechna ta tisíciletí žijeme, všichni na světě, z téhle podstaty, jednou líp a jindy hůř.

Když máte takovýhle náhled, vzrušuje vás ještě dění, politika?
Ale samozřejmě, já bych nerad, aby to vyznělo jakkoli bohorovně. Kdyby člověka politika nevzrušovala, tak by byl mrtvý. Ale jedna věc je to samotné vzrušení a druhá věc je tomu vzrušení podléhat. Vezměte si to na prezidentské volbě, to je dobrý příklad. Někdo svůj zápal bude věnovat jednomu kandidátovi, někdo tomu druhému. To vzrušení zkrátka musí k něčemu konkrétnímu být.

Výběr z autorova díla
Manželky prezidentů: Deset žen z Hradu
Bankéř první republiky
Jan Masaryk: pravdivý příběh
Ferdinand Peroutka: Pozdější život (1938–1978)
Fenomén Kohout
Gottwaldovi muži
Sám proti zlu
České snění
Čeští demokraté
České okamžiky
Česká inteligence
Věra Čáslavská – Život na Olympu
Tigrid, poprvé