„Když Češi přišli do Mohuče, posvěcen tam Filip za krále římského a při tom i kníže náš učiněn od něho králem českým,“ píše o jedné slavné dějinné události český středověký kronikář, první opat milevského kláštera Jarloch (či Gerlach, jak se nazýval v rodném německém Porýní).

Jakkoli jeho zápis není zřejmě úplně přesný (podle novějších názorů historiků se Přemyslova korunovace českým králem neodehrála zřejmě v Mohuči, ale v porýnském Boppardu), zachycuje zásadní okamžik českých dějin. Dosavadnímu knížeti Přemyslu Otakaru I. se v roce 1198 podařilo díky novému římskému králi Filipu Švábskému obnovit královskou hodnost pro Čechy.

Pruský král Fridrich Vilém I. položil základy proslulého pruského militarismu a tradici oblékání pruských panovníků do uniforem. Přezdívalo se mu Kaprál na trůně
Fridrich Vilém I.: Chtěl popravit vlastního syna, mnohem víc miloval armádu

Nebyl sice prvním českým králem, tohoto titulu před ním dosáhli již Vratislav II. (jenž byl českým králem v letech 1085 až 1092) a po něm ještě Vratislavův vnuk a Přemyslův otec Vladislav II. (český král v letech 1158 až 1172), ti jej ale neudrželi pro své potomky. Přemysl tak nastupoval do čela českého státu nejprve jako kníže.

Teprve v Boppardu započala slavná cesta za dědičností titulu českého krále, která pokračovala v roce 1204 uznáním ze strany papežství a vyvrcholila v roce 1212 slavnou Zlatou bulou sicilskou, vydanou 26. září toho roku v Basileji, jež potvrzovala dědičnost s tím, že král bude volen na domácí půdě a římský panovník bude volbu jen stvrzovat.

Jak se stalo, že právě tento panovník, jenž nebyl ani prvorozeným synem svého otce, zařadil české země definitivně do nejvyšší hierarchie evropských politických celků a vydobyl českému státu nezávislé postavení ve střední Evropě? Jedním z důvodů bylo to, že uměl šikovně využívat mocenských sporů, přičemž neváhal až bezskrupulózně střídat strany, k nimž se přikloní.

Boj o moc

Přesné datum Přemyslova narození neznáme, víme jen, že přišel na svět někdy mezi lety 1155 až 1167 jako první syn z druhého manželství svého otce Vladislava II. s Juditou Durynskou. Měl dva nevlastní starší bratry, Bedřicha a Svatopluka, ti ale nebyli původně právoplatnými nástupci, protože do té doby u nás platilo ještě takzvané stařešinské právo či právo seniorátu. Zaručovalo dědičný nárok na knížecí stolec nejstaršímu členovi rodu - což byl v tomto případě Soběslav II., syn Vladislavova strýce Soběslava I., vězněný Vladislavem na hradě Přimda.

Soběslav II. byl nakonec ze svého vězení vyproštěn na zásah římského krále a císaře Fridricha Barbarossy a s jeho podporou se stal i českým knížetem. Jenže císařova přízeň byla vrtkavá. Když začal nový český vladař jevit tendenci osamostatnit se, přelila se od něj rázem k jeho mladšímu bratru Bedřichovi, jenž byl ochoten se mu podřídit. Vzniklá situace vedla nakonec k vypuknutí bratrovražedné války, v níž Soběslav II. svému bratrovi podlehl. Rozhodná bitva byla vybojována v Praze v místech, kterým se na památku těchto událostí až dodnes říká Na Bojišti.

Přemysl Otakar I. ve vyobrazení v Hájkově Kronyce české, vydání z roku 1819Přemysl Otakar I. ve vyobrazení v Hájkově Kronyce české, vydání z roku 1819Zdroj: Wikimedia Commons, Václav Hájek z Libočan: Kronyka česká, 1819, volné dílo

Soběslavovým nástupcem se stal jeho sok a bratr Bedřich, který zemřel v roce 1189. Po něm usedl na knížecí stolec další potomek přemyslovské dynastie, dosavadní Bedřichův spojenec Konrád II. Ota, jenž měl důležitý podíl na předchozí Soběslavově porážce. Konrád Ota však již o dva roky později podlehl moru, jímž se nakazil při slavnostní korunovační jízdě Barbarossova syna a nástupce Jindřicha VI. do Itálie.

Aniž by to tušil, zasáhl zemský škůdce Jiří z Kopidlna i do hry o český trůn.
PODCAST: Dějiny temné i tajemné. Soukromá válka

Po jeho smrti se dostal krátce k moci ještě nejmladší syn Soběslava I. Václav II. (neplést si s pozdějším českým králem Václavem II., jenž byl synem Přemysla Otakara II.), proti němuž však záhy vystoupil pražský biskup Jindřich Břetislav. Ten pak počátkem roku 1192 osobně vymohl u nového římského císaře Jindřicha VI., aby udělil Čechy v léno Přemyslu Otakarovi I.

Za slíbenou úplatu šest tisíc hřiven stříbra císař svolil, zbavil Václava českého trůnu a knížetem provolal Přemysla. Sesazený Václav sice několik měsíců vzdoroval, ale nakonec se biskupovi vzdal a začátkem roku 1192 přenechal vládu Přemyslu Otakaru I. I jemu ale stály v cestě překážky. Jednou z nich byl mladší bratr Vladislav Jindřich, který získal na základě biskupova ujednání do své správy Moravu. Osud ho však měl už brzy postavit proti biskupovi i proti bratrovi.

Silný a samostatně se projevující Přemysl si pražského biskupa i římského císaře rychle znepřátelil a musel se před jejich hněvem uchýlit do vyhnanství. Stolec českého knížete pak obsadil sám biskup, a aby mu Vladislav Jindřich nestál v cestě, nechal jej vsadit do vězení.

Kdo a proč nechal v Olomouci zabít českého krále Václava III.? Ve hře je láska i moc.
PODCAST: Dějiny temné i tajemné. Nejtajemnější česká vražda

Biskup ale už v roce 1197 zemřel v Chebu a česká šlechta záhy nato vyprostila Vladislava Jindřicha z vězení a v červnu 1197 jej zvolila za knížete, nejspíše v obavě, aby se vlády nechopil jeho příliš silný a ambiciózní bratr.

 „…zbavivši jej pout, za pána a knížete země jej ustanovila, neodváživši se hlasy své přenésti na bratra jeho řečeného Přemysla z dvou příčin, z nichž první byla, že proti němu byli bojovali, druhá, že přízně císařovy neměl…“ popsal motivy jednání českých šlechticů kronikář Jarloch.

Přemysl Otakar I. si něco takového nemínil dát líbit, a tak v prosinci 1197 stanul před pražskými hradbami s vojskem. Schylovalo se k další bratrovražedné válce, které předešel Vladislav Jindřich tím, že bratra požádal o chůzku mezi čtyřma očima a na té se mu vzdal. „…ustoupil jednak pro dobro míru, jednak z bratrské lásky, a smířil se s bratrem svým v ten spůsob, že oba zároveň onen na Moravě, tento v Čechách panovati budou, a aby, majíce oba jednu mysl, měli též i jedno knížetství, což až podnes mezi nimi nedotknuto zůstává,“ vylíčil setkání Jarloch.

Přemysl Otakar I. na kresbě z počátku 18. stoletíPřemysl Otakar I. na kresbě z počátku 18. stoletíZdroj: Wik. Com., autor neznámý, Gloria et Maiestats Sacro-Sanctae…, Jan Florian Hammerschmid, volné dílo

Velkomyslné gesto tak ukončilo čtvrtstoletí bojů a umožnilo Přemyslovi začít se věnovat zajištění budoucnosti českého státu v evropském kontextu. Sám Vladislav Jindřich se stal moravským markrabětem a do budoucna věrným Přemyslovým spojencem.

Kam vítr, tam plášť

V dalších krocích pomohla českému vladaři příznivá mezinárodní konstelace. Moci se totiž definitivně chopil právě ve chvíli, kdy se znovu začalo bojovat o římský trůn – dosavadní císař Jindřich VI. totiž v září 1197 zemřel a o jeho nástupnictví bojovaly rody Štaufů a Welfů, konkrétně jejich představitelé Filip Švábský a Ota IV. Brunšvický. 

V přístupu k nim si Přemysl Otakar I. počínal doslova machiavelisticky, podle hesla kam vítr, tam plášť. „Přemysl se zpočátku přidržel bratra zemřelého císaře Jindřicha VI. Filipa Švábského, který potřeboval jeho pomoc,“ píší historici Jiří Kuthan a Štěpán Valecký z Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy v práci Královské dílo.

Princ Charles si v roce 1992 v doprovodu kastelána krumlovského zámku Pavla Slavka prohlédl nejenom hrad a zámek, ale také historické centrum Českého Krumlova.
Karel III. navštívil ještě jako princ Charles Krumlov. Byl přívětivý a zvědavý

I s Přemyslovou podporou byl Filip Švábský zvolen na přelomu léta a podzimu 1198 za římského krále, a na oplátku vydal Přemyslu Otakarovi I. privilegium, v němž mu za sebe i své nástupce potvrdil, že české království je dědičným a že není povinováno Římské říši platy. 

Jenže Přemysl Otakar I. už měl historickou zkušenost, že spojenectví s římským králem přináší sice řadu výhod, ale není v něm žádná záruka trvalosti. Na vlastní kůži zažil, že to, co římský panovník jednou udělí, může za jiných okolností stejně rychle odejmout nebo popřít. 

A tak, když na papežský stolec zasedl v roce 1198 nový papež Inocenc III., který jako svého favorita na římského krále viděl představitele rodu Welfů Otu Brunšvického (a v roce 1201 jej římským králem opravdu jmenoval), přiklonil se Přemysl k němu.

Jan Roháč z Dubé byl oběšen na nejvyšším břevně třípatrové šibenice, oděný do červeného roucha a spoutaný pozlacenými okovy
PODCAST: Dějiny temné i tajemné. Nejkrvavější pražská poprava

Filip Švábský reagoval na zradu svého bývalého spojence tím, že zhruba v dubnu 1203 udělil Čechy v léno Děpoltovi III. z rodu Děpolticů, což byla vedlejší větev přemyslovského rodu. Přemysl nato sáhl po zbrani a významně se podílel na Filipově porážce v Durynsku v květnu 1203.

Papež se mu za změnu barev odvděčil tím, že jej nechal v srpnu roku 1203 podruhé korunovat českým králem, přičemž tentokrát mu korunu na hlavu posadil papežský legát Guido z Praeneste a papež sám v dubnu následujícího roku tuto korunovaci stvrdil a uznal. Zároveň Ota Brunšvický potvrdil Přemyslovi všechny dříve udělené královské výsady. 

Jenže ani Otovo postavení nebylo neotřesitelné. V červenci roku 1206 podlehl Filipu Švábskému v bitvě u Wassenbergu, ztratil velkou část svého území i prestiže, a papež i Přemysl Otakar I. začali rychle hledat cestu zpátky k vítězi. Přemysl přitom šel tak daleko, že zasnoubil svého teprve dvouletého syna Václava s Filipovou dcerou Kunhutou.

Přemysl Otakar I. s manželkou Konstancií, výjev z ilustrovaného Žaltáře Heřmana DurynskéhoPřemysl Otakar I. s manželkou Konstancií, výjev z ilustrovaného Žaltáře Heřmana DurynskéhoZdroj: Wikimedia Commons, autor neznámý, Žaltář Heřmana Durynského, volné dílo

Ota Brunšvický se pokusil najít pomoc v Anglii u svého strýce Jana Bezzemka, ale neuspěl. Pro případnou válku mohl počítat jen s podporou dánského krále Valdemara.

Přemysl Otakar I. definitivně změnil stranu a postavil své mocné vojsko po bok Filipa proti oslabenému Otovi. Jenže zasáhl osud – ještě než začalo válečné tažení, byl Filip Švábský v červnu 1208 zavražděn. Bavorský falckrabě Ota VIII. z Wittelsbachu mu při polední siestě prořízl hrdlo, pravděpodobně v odplatě za to, že Filip zrušil jeho slibované zásnuby se svou dcerou.

Štaufský tábor se tím přes noc rozpadl a římským králem byl opět zvolen Ota Brunšvický. Papež rychle zapomněl na své námluvy s Filipem, vyjádřil Otovi podporu a ke stejnému kroku vyzval své spojence, včetně českého krále.

Dne  20. března 1393 došlo v komendě rytířů johanitů při kostele Panny Marie pod Řetězem na Velkopřevorském náměstí k potyčce, která ještě týž večer vyvrcholila politickou vraždou
PODCAST: Dějiny temné i tajemné. O nešťastném králi a jeho krutém činu

Ten tentokrát váhal, papež jej ale dokázal přesvědčit díky tomu, že řešil Přemyslův rozvod s manželkou Adlétou Míšeňskou, kterou král zapudil ve prospěch Konstancie Uherské. Ota ale zklamal papežovy naděje a rok po svém zvolení obsadil italská území. To už bylo na Inocence III. moc. Obsazenou půdu dobyl zpět a Otu vyobcoval z církve. Následně podpořil kandidaturu mladinkého Fridricha II. Štaufského, syna Jindřicha VI., který byl roku 1212 korunován v Mohuči v pouhých 18 letech římským králem.

Přemysl Otakar I. se mu opět postavil po bok a získal konečně to, o co čeští vladaři tak dlouho marně usilovali: mladý král mu Zlatou bulou sicilskou zajistil dědičnou vládu jeho rodu nad politicky nezávislým českým královstvím.