Socialistické filmy jako Král Šumavy (1959, režie Karel Kachyňa) nebo Drsná planina (1979, režie Jaroslav Soukup) i jejich dobové literární předlohy z pera Rudolfa Kalčíka znázorňovaly pohraničníky jako svého druhu odvážné pistolníky na Divokém západě.

Příslušníci pohraničních útvarů SNB a někdy i StB (jako třeba ve filmu Cesty mužů z roku 1972, režie Ivo Toman) v nich na způsob Sedmi statečných ochraňovali bezbranné osadníky (nově příchozí obyvatele vysídleného pohraničí) před desperáty (německými werwolfy a českými ozbrojenými převaděči i záškodníky). Jeden po druhém v tomto nerovném boji hynuli (všechna díla zdůrazňovala, že je pohraničníků málo na obrovský kus hranice), aby nakonec ti zbylí dosáhli vítězství a dočkali se kýženého příjezdu dalších pohraničníků.

Dobrodružný westernový rámec se dá vztáhnout i na životní příběh Josefa Hasila, bývalého převaděče a paradoxně rovněž bývalého příslušníka pohraničního útvaru SNB. Jen by to byl spíše western o mýtickém „jezdci z neznáma“, který přijíždí do osamělého města plného bezpráví, kde jsou „šerif i soudce gangsteři, oba řádně zvolení“. A jeho úkolem je s nasazením vlastního života a zbraně pomoci lidem vybojovat si svobodu.

Pohraničník, převaděč, útěkář

Josef Hasil se narodil 8. února 1924 ve vesnici Zábrdí na Prachaticku. Vyrůstal v chudé rodině se sedmi sourozenci (třemi bratry a čtyřmi sestrami), o kterou se starala pouze matka. Za druhé světové války byl totálně nasazen v Pasově, ale v březnu 1945 utekl do Čech a do konce války se skrýval v jeskyni a dělal spojku u partyzánů.

Po válce nastoupil k nově utvářenému Sboru národní bezpečnosti (SNB) a současně si našel svou první lásku Marii Vávrovou, která pocházela z malé obce Saladín nedaleko Prachatic. „Hasil jezdíval do Saladína za svým bratrem Antonínem, který tu rovněž osídlil opuštěné hospodářství vyhnaných německých obyvatel. Při jedné z návštěv tu potkal o osm let mladší Marii. Pohledný mládenec v uniformě se dívce zalíbil, počali dítě a chystali svatbu. Dříve než k veselce došlo, Josefa zatkla policie a prokurátor Karel Vaš ho poslal na devět let do vězení za protistátní činnost,“ uvádí na svých stránkách Paměť národa.

Co se vlastně stalo? Josef Hasil nastoupil v lednu 1948 k tehdejšímu pohraničnímu útvaru Zvonková, kde sloužil na hranicích v oblasti česko-německo-rakouského trojmezí. Jenže komunistický převrat, k němuž došlo v únoru téhož roku, a následná vlna uprchlíků, kteří se začali objevovat v pohraničí, ho vedly spíše k potřebě těmto lidem pomáhat, než je zatýkat.

| Video: Youtube

Nebyl přitom sám: na nutnosti emigranty převádět se shodl i se svým kolegou od útvaru strážmistrem Zdeňkem Vyletou (v některých pramenech uváděným jako Výleta). Spolu s ním převedl 20. října 1948 do Německa tři uprchlíky: Annu Bezecnou a manžele Fořtovy.

Nevedli je přitom přes žádné močály, jak o více než 10 let později líčil Kachyňův film. Přímo na hranici totiž žádný močál ani nebyl, filmařům ve skutečnosti posloužila při natáčení říčka Křemelná u Prášil a uměle zatopené louky u šumavské obce Kvilda, přičemž obě místa se nacházejí hlouběji ve vnitrozemí, nikoli na hranici. Převaděči tak přecházeli hranici suchou nohou. Trochu jim pomáhalo jen to, že souvislé pohraniční pásmo oddělené od vnějšího světa ostnatými dráty se začalo budovat až v roce 1950.

Bohužel, při této cestě nepřálo mužům štěstí. Oba se totiž ještě na německé straně hranice dostali do sporu s příslušníkem tamější finanční stráže, který Vyletu zatkl. Hasil se začal prát a podařilo se mu utéct. I přes tuto nesnáz se rozhodl přejít hranici a vrátit se ke své snoubence. Ve stavu naprostého vyčerpání však požádal na českém území jednoho místního domkáře (rumunského reemigranta Josefa Maroka) o vodu, a když u něj usnul, muž ho udal. Hasila tak 25. října zatkla Státní bezpečnost. Ve vězeňské vazbě se znovu sešel s Vyletou, který byl z Bavorska vydán úřední cestou zpět do Československa.

Koncem roku 1948 odsoudil Hasila nechvalně známý prokurátor a soudce Karel Vaš na devět roků vězení. Bývalý pohraničník si začal svůj trest odpykávat nejdříve na Borech, později byl převezen do pracovního tábora v Dolním Jiřetíně u Mostu. Tam začal pracovat v dole Kolumbus, odkud se mu podařilo 9. května 1949 spolu s jedním spoluvězněm, Antonínem Vítkem, za dramatických okolností utéci. Využili chvíli, kdy vězni čekali na odvoz z práce do lágru, kam je po 40 lidech vozilo nákladní auto.

close Josef Hasil v uniformě příslušníka SNB před rokem 1949 info Zdroj: Wikimedia Commons, autor neznámý, Archiv bezpečnostních složek České republiky, volné dílo zoom_in Josef Hasil v uniformě příslušníka SNB před rokem 1949

„Tak nás dali do místnosti, ta byla hlídaná stráží s flintou. Hlídal tam jeden od dělníků, od komunistů. Stál u dveří a dával pozor, aby někdo neutekl, než přijede to auto. My jsme to vystihli a říkali jsme: ,Musíme riskovat.‘ Tak jak první odjeli, byl jsem s Tondou domluvený a řekl jsem mu: ,Hele, Tondo, já tam skočím ke dveřím, otevřu je a vylítnu ven. A ty musíš za mnou, jedině tak utečeme.‘ Ale brali jsme si taky riziko, protože tam někdy venku hlídali esenbáci a měli psy. Ale tohle náhodou vyšlo, esenbáci tam nebyli a psi tam taky nebyli. A já vylítnul ze dveří ven a Tonda řekl, že ten strážce se tak leknul, že tam nechal stát flintu. A vyběhnul ven a křičel na nás (jak jsme se pak dozvěděli od jiných, co utekli): ,Mládenci, neutíkejte, já to na vás neřeknu!‘ Řekne, neřekne, my už jsme byli pryč – u zdi, u té vysoké hradby. Tu jsme přelezli a za ní byla cesta,“ popisoval pro Paměť národa tento útěk Hasil.

Králové Šumavy

Po útěku se přes Plzeň, Strakonice a Vlachovo Březí dostali do Hasilova rodného kraje a odtamtud se po měsíci vypravili do Mnichova. K Hasilovi se na cestu přes hranice přidal i jeho bratr Bohumil, spolu s nímž se ještě v Německu přihlásil do služeb americké zpravodajské služby CIC. Oba se tak proměnili z původně dobrovolných převaděčů v agenty-chodce, kteří se z Německa vraceli na československé území, aby tu budovali odbojové a zpravodajské sítě.

Někdy v této době se také začalo rodit přízvisko „Král Šumavy“, s nímž od počátku operuje Kachyňův film. Ten je původně připisuje předválečnému pašerákovi cukerínu Kiliánovi, jehož skutečným předobrazem byl pravděpodobně česko-německý pašerák Kilián Nowotny přezdívaný Franz. Tomu se ale Král Šumavy ve skutečnosti neříkalo. Opravdovými Králi Šumavy byli právě agenti-chodci, mezi nimiž nejvýznamnější byl zřejmě Josef Hasil. 

„Máme docela dobře dochované souhrnné zprávy ze Správy Státní bezpečnosti v Českých Budějovicích, a tam se v roce 1952 píše, že v jižních Čechách je pořád velký problém s agenty-chodci a že jsou to takzvaní Králové Šumavy. Jmenují je: Hasil, Kaska a Mašek, což jsou dva další a možná stejně významní kurýři jako Hasil. O něm se jako o Králi Šumavy mluví nejvíc,“ uvedl v roce 2014 pro Jindřichohradecký deník Libor Svoboda z Ústavu pro studium totalitních režimů.

Kaskou je míněn Jaroslav Kaska z Českých Budějovic, strojní zámečník a člen Národních socialistů, který se stal po únoru 1948 členem protikomunistické odbojové skupiny Lípa a kromě výroby a rozšiřování letáků začal organizovat a zprostředkovávat přechody hranic. Mašek se celým jménem jmenoval Jan Mašek, také pocházel z Českých Budějovic a stejně jako Kaska i bratři Bohumil a Josef Hasil se stal agentem-chodcem.

Osudná přestřelka

Josef Hasil se brzy zařadil mezi nejvýkonnější a Státní bezpečností nejvíce nenáviděné převaděče a agenty. Dostal na západ celé rodiny a díky svému někdejšímu angažmá u Sboru národní bezpečnosti pomáhal zpravodajské službě kontaktovat režimu nenakloněné příslušníky ozbrojených sil.

Protože byl drobné postavy, a navíc výborně slyšel, uměl se dostat i z léček, které na něj pohraničníci líčili; znal jejich rutinu, takže po zvuku uměl rozeznat jejich přítomnost a vyhnout se jim.

Méně štěstí měl jeho bratr Bohumil, jenž se rovněž zapojil do převaděčské a zpravodajské činnosti. Jeho poslední přechod se měl uskutečnit 13. září 1950, kdy chtěl definitivně odejít za hranice i se svým synem. Do cíle však již nikdy nedošel.

| Video: Youtube

„Hlásím, že dne 13. září 1950 se pokusil o ilegální přechod státních hranic z Německa do ČSR v úseku České Žleby okres Prachatice Hasil Bohumil, narozen 26. září 1920. Narazil na hlídku PS útvaru České Žleby. Příslušník PS útvaru zahájil palbu ze samopalu a jmenovaného postřelil. Celkem byl Bohumil Hasil devětkrát zasažen do nohou a smrtelně do boku. K přestřelce došlo asi ve 23.00 hodin. Hasil byl okamžitě ošetřen a odvezen na velitelství útvaru, kde v jednu hodinu (po půlnoci, pozn. red.) dne 14. září 1950 zemřel,“ uvádí zpráva útvaru, podepsaná jen útvarovým číslem 605/40+sk, ze dne 15. září 1950, jež byla před časem součástí výstavy Na frontě studené války.

Podle této zprávy byl Bohumil Hasil v okamžiku své smrti ozbrojen, a to ostře nabitou brokovnicí a pistolí ráže devět milimetrů s náboji. Dále měl u sebe 26 tisíc československých korun, dva balíčky amerických cigaret a čokoládu.

Pohraničníci i pozdější vyšetřovatelé StB byli od počátku přesvědčeni, že na místě přestřelky byl přítomen také Josef Hasil. „Ráno, když bylo prohlédnuto okolí, našly se ještě asi 80 metrů od místa, kde byl Hasil postřelen, dva klobouky a jedna pistole, z toho se soudí, že této noci přecházely s Hasilem ještě další osoby. Jest pravděpodobné, že v přítomnosti Bohumila Hasila byl i Josef Hasil, bývalý strážmistr SNB, který v zimě 1949 byl účasten vraždě dvou příslušníků SNB v prostoru České Žleby,“ uvádí zpráva pohraničního útvaru.

Josef Hasil tam skutečně byl, ve chvíli, kdy vypukla střelba, byl od svého bratra vzdálen asi 50 metrů. Jejich cestu prozradil pravděpodobně komunistický agent – krtek v CIC – a pohraničníci na ně čekali. Bohumil měl nešťastnější osud v tom, že na ně skutečně přímo narazil, o Josefovi pohraničníci v tu chvíli nevěděli. Sice sám také zahájil palbu, ale podle vlastních slov nemohl v bratrovu záchranu ani doufat.

close Josef Hasil obdržel v roce 2001 od prezidenta Václava Havla medaili Za hrdinství info Zdroj: ČTK/Volfík René zoom_in Josef Hasil obdržel v roce 2001 od prezidenta Václava Havla medaili Za hrdinství

„Já střílel taky, ale věděl jsem, že mu nemůžu pomoct. Granáty jsem nehodil, nemohl jsem, ale z automatu jsem střílel na tu stranu. Když nevidíte, tak střílíte jen tím směrem, ale nikoho nevidíte, tak mu nemůžete pomoct. To nebylo žádné křičení: ,Stůj!‘ Ne, to byla jen palba, byl slyšet samopal. Já jenom doufal, že se vrátí, ale nevrátil se. Zasypalo ho hned devět kulek. Psalo se 13. září 1950,“ uvedl později Josef Hasil pro Paměť národa.

Epilog

V roce 1954 odjel Hasil do Spojených států amerických, kde se usadil v Chicagu, v němž žil až do své smrti. V té době už američtí zpravodajci jeho služby nepotřebovali, takže se začal živit od nuly jako každý jiný emigrant. Podle Wikipedie myl nádobí, rybařil, pracoval v řeznictví, tesařil, obsluhoval lis. Krátce žil v Kanadě, kde chtěl se svým dalším bratrem Juliem (kterého kdysi také převedl) založit pilu. Nakonec začal pracovat jako kreslič pro automobilku General Motors. Tuto práci dělal 30 let až do důchodu.

V roce 2001 byl dokončen dokumentární film Zpráva o Králi Šumavy režisérky a scenáristky Kristiny Vlachové. Téhož roku dne 28. října ho prezident Václav Havel vyznamenal Medailí Za hrdinství.

| Video: Youtube

V roce 2012 vyšel o Hasilovi historický román Návrat Krále Šumavy spisovatele Davida Jana Žáka, čerpající z výpovědí pamětníků, z archivních dokumentů a také z řady dlouhých telefonických rozhovorů, které Žák s Hasilem vedl během celého roku 2011. Tento román byl v minulém roce dvakrát zdramatizován, jednak jako rozhlasová četba na pokračování, odvysílaná českobudějovickou stanicí Českého rozhlasu, jednak jako divadelní hra, kterou uvedlo Jihočeské divadlo. Stal se také předlohou pro stejnojmenný komiks dvojice scenáristů Ondřeje Kavalíra a Vojtěcha Maška a kreslíře Karla Osohy.

Zatím poslední dramatizací pohnutého Hasilova osudu je již zmíněná televizní minisérie, kterou pod názvem Král Šumavy: Fantom temného kraje vysílá stanice Voyo s Oskarem Hesem v titulní roli. Její scénář napsali Tomáš Vávra a David Ondříček, režíroval David Ondříček.