Poprvé jsem si s ním telefonoval v roce 2012, když mi na něj dal číslo do Ameriky kamarád a kolega David Jan Žák. V následujících letech jsem s ním připravil rozhovor do Deníku k jeho 90. narozeninám (2014) a dva rozhovory do knihy Náš kardinál o P. Miloslavu Vlkovi (2017) a Moje stoleté Československo k jubileu naší republiky (2018). Naposledy jsem ho pak kontaktoval letos počátkem roku, když jsem mu knihu zasílal s přáním k jeho narozeninám.

„Nejsem Král Šumavy, ale Pepík Hasilů ze Zábrdí,“ smál se do telefonu Josef Hasil, převaděč, jehož tak pro nepolapitelnost nazývali zároveň s nenávistí i úctou sami esenbáci. Jedenkrát ho dopadli díky udavači, ale podařilo se mu utéct z lágru, kam ho uvrhli na devět let. Převáděl pak dál s vědomím, že se už podruhé nesmí nechat chytit.

Nikdy se nedej

„Věděl jsem, že komunismus není dobrý, ale je zlem pro národ,“ vyprávěl Josef Hasil. „U SNB, kde jsem sloužil, nás bylo několik, co jsme hned po převratu hledali spojení se zahraničím. Rozhodli jsme se, že kdykoliv někoho najdeme na hranicích, budeme dělat, že ho nevidíme, nebo ho pustíme. Když jsem pak utekl z vězení, už jsem věděl, kolik lidí bylo nespravedlivě zavřených. Zažil jsem, jak komunisti dokážou být hrozní a jak dovedou lidi bít a trápit. Věděl jsem, že kdyby mě chytli, tak mě oběsí. Slíbil jsem mamince, když jsem s ní byl naposledy: Maminko, já se nikdy nedám chytit! Maminka mi na to povídala: Nikdy se nedej. Dobře věděla, co by se pak se mnou stalo, a já to věděl taky.“

Šťastné a společné

Josef Hasil s láskou vzpomínal na kraj svého dětství, kde 8. února 1924 přišel na svět. „Narodil jsem se v Zábrdí na Prachaticku, kde žila moje rodina, maminka a sourozenci. Měl jsem ve vesnici dobré kamarády. Vzpomínám, jak jsme chytali v potocích a řece ryby do ruky, jak jsme pytlačili. Vzpomínky na dětství mám nádherné. Měl jsem přitom tvrdší výchovu, byl to těžký život. Nás bylo doma osm dětí. Otec od nás odešel, když mi bylo pět let, a víc jsem ho už neviděl. Jeden po druhém jsme chodili sloužit k sedlákům, pásli jsme dobytek nebo pracovali na polích kolem Zábrdí.

Těšil jsem se pokaždé na Vánoce, které jsme vždycky prožívali doma společně. Byly chudé, ale hezké. Měli jsme stromek, a i když na něm neviselo žádné cukroví, byl ověšený ozdobami, papírovými hvězdičkami, na skřipcích hořely svíčky. Maminka nám dělala švestkovou polévku a my děti byly šťastné. Měli jsme se všichni rádi, a to nás drželo. Prožívali jsme pěkné svátky. Žili jsme jen s maminkou a věděli, že si nemůžeme dovolit kupovat žádné věci. Byli jsme chudí, neměli peníze. Ale o Vánocích jsme byli šťastní, že jsme pohromadě.“

Potrestán za pohřeb

Josef Hasil se po válce stal členem SNB a sloužil na Šumavě. Po únoru 1948 začal přes hranici převádět lidi, kterým hrozilo pro jejich nesouhlas s komunistickým režimem zatčení.

„Nešel jsem nikdy přes hranice, aniž bych se předtím nepomodlil. Modlil jsem se hlavně k Panně Marii a prosil ji, aby mě chránila. Vždycky to dobře dopadlo, měl jsem štěstí. Ten, kdo mě chránil, mě doopravdy chránil. Jsem věřící. Víru mám po mamince Rosalii, která byla věřící, a já její víru zdědil. Věřím, že Pánbůh má rád všechny dobré lidi. Nemusíte být katolíkem, ale nemusíte být ani špatný člověk. A když děláte dobré skutky, budou vám přičteny u Pánaboha k dobru, až k němu jednou přijdete," vyprávěl.

"Chodili jsme do kostela do Lažiště. Když maminka umřela, pohřbíval ji pozdější kardinál Miloslav Vlk. Na pohřbu měla tři kněze. Komunisté řekli, že je to propaganda, a Miloslav Vlk se pak musel stěhovat z farnosti pryč. Přitom chudák za nic nemohl, jen pohřbíval moji maminku. Přeložili ho do Rožmitálu a pak se ztratil v Praze, kde myl okna. Měl s komunisty trápení, ale všecko vydržel. Když později v 90. letech navštívil Ameriku, potkali jsme se a mluvili spolu. Vykládal mi, jak maminku pohřbíval," pokračoval.

Když zemřela a on nemohl na její pohřeb, bylo mu hrozně. "Nedá se to ani popsat. Maminka o mně dlouhý čas nic nevěděla. Neměla tušení, jestli žiji, nebo ne. Jednou jela vlakem na pouť na Lomeček a vedle sedí ženské, které mluvily o Hasilových. Říkaly o mně, že jsem v Německu, ani nevím, odkud to vzaly. Když je maminka slyšela, hned se ptala: Vy víte, že můj syn žije a že je v Německu? Řekly jí, že je to pravda. Tak se teprve dozvěděla, že žiji, a to se jela za mě na Lomeček pomodlit, protože si myslela, že jsem mrtvý.“

Vzpomínky na Šumavu

Při jedné cestě na hranicích ho unaveného a spícího zatkli esenbáci, které přivedl udavač. Dostal devět roků, ale z lágru se mu podařilo utéci a převáděl dál. Počátkem 50. let, když natáhli na hranicích dráty, s činností přestal a odstěhoval se do USA do Chicaga, kde žil až do smrti. Počátkem 90. let se vypravil do vlasti, další návštěvy už kvůli zdraví neabsolvoval.

„Rád bych se do Čech ještě podíval, ale už je pozdě,“ posteskl si. „Miluji Šumavu, nejlepší místo na světě. Tady v Americe se mi po ní stýská, mám ji pořád před sebou. Denně se také modlím za lidi, kteří tam žijí. Vzpomínky na domov jsou pořád krásné.

Chtěl bych mít Šumavu tady s sebou. Pořád bych byl v přírodě a mohl se těšit z pohledů, které nabízí. Šumava byla nádherná, všude bylo hezky. Tady v Chicagu na rodný kraj skoro denně vzpomínám,“ svěřil se dojatě. Josef Hasil stále sledoval, co se děje ve vlasti: „Pořád se divím, že máte doma komunisty v parlamentu. Jak je možné, že je v něm strana, o které vyšlo v zákoně, že je zločinecká? Divím se, proč ji hned po roce 1989 nezrušili a nepředělali. Neříkám, že je měli všechny pozavírat, ale někteří si zavřít zasloužili. Bude asi dlouho trvat, než se dostanou pryč. Doufejme, že tuhle stranu nakonec stejně zruší.“

Děda diverzant

Vyprávěl, že je vděčný za dobu, kdy komunisti místo obvyklých 14 nebo 15 procent získávají jen půlku. Mám radost, že někteří lidi doma dostali konečně rozum a komunisty nevolili. Měli by ale komunisty vymazat úplně, protože k naší republice nepatří. Komunismus nestojí za nic, vždyť šlo o věznění a týrání lidí. Doufám, že jednou i v Čechách tenhle zločinný systém konečně vymizí.

Je potřeba, aby se o té době učili mladí lidé ve škole nebo aby jim o ní rodiče říkali. Když jsem přijel počátkem 90. let na návštěvu do Čech, vyprávěly mi vnučky, co jako malé zažívaly ve škole. Děti se o mně učily ve třídě a učitelé jim říkali: „Byli tady tenkrát diverzanti a zločinci, jako Josef Hasil.“ Holky se v lavicích krčily a poslouchaly, že jejich děda byl diverzant. Proto radím mladým, aby se nebáli a hlavně aby zjišťovali, co je pravda a co je lež. Aby hledali pravdu a nenechali si všecko převracet, jako to dělali komunisté, kteří o věcech mluvili obráceně.“

Odcházení

Po smrti manželky Elišky byl Josef Hasil smířený s odcházením. „Svůj život už dokončuji. Přál bych si, aby všichni byli šťastní. Aby se všem lidem u nás doma vedlo dobře. To přeji celému českému národu. A hlavně si přeji, aby už komunismus jednou provždy vymizel.

Jinak pro sebe už nepotřebuji nic. Jenom čekám, až Ten někdo přijde a řekne mi: „Tak, Josef, je čas, abys šel…“ Odpovím: „Děkuji, Pane Bože, za všecko a loučím se.“ Čekám, že se to tak stane. A ono to přijde. Nechci říct, že bych odtud chvátal, ale život už se blíží ke konci. Cítím to na svém zdraví, na těle,“ dodal Josef Hasil a nezapomněl dodat: „A pozdravujte doma všechny slušné lidi a Šumavu. Šumava je můj domov, na který nikdy nezapomenu.“

Josef Hasil, účastník III. zahraničního odboje

Josef Hasil se narodil 8. února 1924 v Zábrdí na Prachaticku, pocházel z osmi dětí. Po válce nastoupil k SNB, později k pohraničnímu útvaru ve Zvonkové na česko-německo-rakouském pomezí. Po Únoru 1948 převáděl ohrožené lidi přes hranice. Na podzim byl chycen a odsouzen na devět let do vězení, ze kterého se mu podařilo v roce 1949 utéct. Přes hranice převáděl dál, spolupracoval s americkou zpravodajskou službou CIC jako agent-chodec.

Při přestřelce v září 1950 byl zabit jeho bratr Bohumil, jehož hrob se stále nenašel. Vytvořil rozsáhlou síť informátorů a spolupracovníků. Kvůli jeho činnosti byla pozavírána celá rodina. Josef Hasil odešel v polovině 50. let do USA. Jeho osudem se za totality inspiroval spisovatel Rudolf Kalčík, v roce 2012 spisovatel David Jan Žák napsal o Josefu Hasilovi román Návrat Krále Šumavy, vydal Labyrint. Dne 28. října 2001 mu prezident Václav Havel udělil Medaili za hrdinství. Žil na okraji Chicaga, kde zemřel 15. listopadu 2019.