Vrátila jste se z dovolené v Itálii, jezdíte tam pravidelně?
Máme oblíbené místo u Lago di Garda, voda, kola, brusle… Je tam úžasně. Tentokrát to byla dovolená i hlídací, měli jsme s sebou také dvouletého vnoučka.

Měla jste čas i číst? Třeba detektivky?
Určitě. Hodně mě berou severští spisovatelé. Od Jo Nesbøa a Stiega Larssona mám přečtené snad všechny knihy. Dcera čte ještě víc než já a maminka je také šílená čtenářka, která nás zásobuje.

Co vás na severské detektivní škole baví?
Trochu jiné prostředí, navíc je to hezky popisné a dá se říct, že se to přibližuje realitě.

Máte ráda české detektivní seriály?
Z těch starších třeba Hříšné lidi města pražského. Báječné jsou filmy, kde je scenáristou Viktorín Šulc, můj dlouholetý kamarád. Podle některých mých případů napsal knihy i scénáře, třeba pro epizodu Minuta ticha ze seriálu Kriminálka Anděl (komplikovaný případ vražd dvou žen na okraji Prahy, pozn. aut.). Moc se mi líbí i série Detektivové od Nejsvětější Trojice s komisařkou Výrovou.

Filmové vyšetřovatelky jsou často ženy bez rodiny, se zvláštními vztahy, některé až na hranici sociopatie. Vy jste opak a svou náročnou práci jste zvládala s malými dětmi.
Mám dvě dcery, které měly různé kroužky, zároveň jsem vařila, prala, starala se o zahradu… Když člověk chce, dá se skloubit úplně všechno.

Máte na to nějaký návod?
Vlastně nevím… Prostě to musí jít!

Jak vaše profese zasáhla do výchovy dcer?
Teď už se tomu smějeme, ale zasáhla. Když dospívaly, vytipovala jsem jim podniky, kam nesmějí chodit, třeba kvůli drogám. Musely se mi hlásit…

Co kurzy sebeobrany, měly je povinně?
To ne. Nechtěla jsem je do své práce zatahovat natolik, aby měly strach z toho, co dělá maminka. Když byly starší, už věděly, proč se vracím domů v noci, nebo vůbec.

Jako malým jste jim říkala, že honíte zloděje?
Tak nějak, prostě něco zjednodušeného.

A pomamily se profesně?
Jak se to vezme. Jedna dcera je advokátka, druhá nutriční terapeutka.

Kdyby se chtěly pomamit, jak byste se na to tvářila?
Asi by mi to nevadilo. Práce, kterou dělám dvacet pět let, mě pořád baví, což je důležité. Proto bych jim ani nebránila.

Co vás na té profesi baví nejvíc?
Že je každý případ trochu jiný. A taky, když najdeme vraha a můžeme ho ukázat pozůstalým, kterým způsobil bolest a žal na celý život. Podobně u znásilnění dětí, pokud k němu tedy nedojde přímo v rodině, kdy bojujete s manželkou nebo bývalou manželkou, která nechce věřit, že se něco takového stalo u nich doma.

Setkáváte se s tím často?
Nejednou. Navíc při výsleších rodičů často zjistím, že sama matka znásilněného dítěte byla v dětství zneužívána. Bohužel tenkrát se to často v rodině tutlalo, neřešilo a už vůbec ne s policií, protože by to byla ostuda, zvlášť na vesnici.

Změnilo se to za tu dlouhou dobu, co znásilňování dětí vyšetřujete?
Pokud se oběti nesvěří někomu mimo rodinu, jen minimum případů se dostane před policii. Bohužel v tomto nejsem velká optimistka. Během těch dvaceti pěti let se to do jisté míry zlepšilo, ale osobně si myslím, že to nestačí.

Jaké jsou nejhorší důsledky takového rodinného tutlání?
Ve většině případů mají děti, zejména jsou to dívky, posttraumatické stresové poruchy, které mohou trvat celý život. Nejsou schopny se seznámit s partnerem, často se sebepoškozují na rukou…

Vy jste se podílela na vytvoření speciální místnosti pro výslechy dětí. Jak vypadá?
Realizovaly jsme ji s kolegyní, byl to požadavek shora vycházející ze Zákona o obětech. Je to takový dětský pokojíček vybavený hračkami, aby si děti mohly před výslechem nebo po něm pohrát. S dítětem jsem tam sama, nikdo nás neruší, můžeme si povídat o těch nejcitlivějších věcech, které z něho potřebuju dostat. Do vedlejší místnosti se kamerou přenáší obraz i zvuk. Tam už sedí obhájce, psycholog, zástupce orgánu sociálně-právní ochrany dětí a další osoby, pokud jsou potřeba.

Vystudovala jste speciální pedagogiku, hned po škole jste učila na zvláštní škole. Pomáhá vám to při vyšetřování?
Hodně. K policii jsem šla s tím, že budu pracovat hlavně s dětmi. Ty, které zlobily už ve zvláštní škole, často něco provedly a dostaly se až ke mně na policii. Znala jsem i jejich rodiče. Vrátní mi pak volávali do kanceláře: „Ženská, co vy tam s nima děláte, že od vás odcházejí tak spokojený?“ Moje policejní začátky byly někdy i úsměvné.

Co je nejdůležitější při komunikaci s dětskými oběťmi?
Asi nejtěžší je navázat s nimi dobrý kontakt v omezeném čase, aby se během krátké chvíle otevřely. Myslím, že se mi to zatím daří. Když po výslechu odcházejí, odměním je hračkou za to, že byly ochotné se mi svěřit. Hračky mi dávají kamarádi – vždycky jim říkám, aby na mě mysleli, když se doma zbavují plyšáků.

Zmínila jste své začátky u policie. Proč jste k ní šla?
Potřebovala jsem změnu. Když jsem se vrátila po druhé rodičovské, bylo už po sametové revoluci. Ve škole se toho hodně změnilo, děti mohly všechno, žádné regule se nedodržovaly… Manžel mé kolegyně byl vyšetřovatel, a když mi vyprávěla o tom, co dělá, přišlo mi zajímavé to zkusit. Musela jsem tehdy projít hodně náročnými testy.

Na krajském oddělení vražd jste mezi vyšetřovateli jediná žena. Bylo obtížné se v ryze mužském prostředí vypracovat mezi elitní kriminalisty?
Nebylo to úplně jednoduché, ale měla jsem štěstí na kolegy, kteří byli v té době mnohem starší a nás nezkušené dobře zaučili. Když jsem nastoupila na vraždy, v prvopočátku jsem cítila trochu nedůvěru, jak to jako žena zvládnu. Ale nikdo mi nedával najevo, že jsem žena a dělám práci, která je jen pro chlapy.

Nemůžu si pomoct, ale vizuálně mi připomínáte Makepeaceovou. Máte svého parťáka Dempseyho, nebo pracujete sólo?
Vyšetřovatel je vždycky sám, dvojici tvoří operativci. Když se stane vražda, na místo vyjedu já s operativci plus technici, aby zajistili stopy, takže tam pracujeme jako tým. Když je případ složitější, přibudou specialisté například přes kybernetiku a balistiku, tým pak může tvořit přes třicet lidí.

Jaká je vaše úloha v týmu?
S technikem ohledáme místo činu, zajišťujeme stopy. Mezitím operativa zjišťuje v okolí, jestli někdo něco viděl, slyšel. Druhý den jsem přítomna pitvě spolu se soudním znalcem, abychom získali informace o tom, co se na místě událo. Pokud známe pachatele, zahajuju proti němu trestní stíhání, ustanoví se obhájce a rozjedou výslechy obviněného, svědků… Když pachatel není, začíná na tom pracovat více lidí, protože je potřeba zjišťovat spoustu věcí. Každá dvojice operativců se rozjede po nějaké stopě a u mě se ty informace shromažďují.

Vzpomenete si na svůj první případ?
Velmi dobře. Bývalý manžel prostřelil manželce hlavu. Přežila to a ze zvýšeného patra se jí podařilo dostat z bytu ven. Zajímavé bylo, že jim nešla elektřina a chovali tam pavouky, což jsme naštěstí zjistili až druhý den. Některé tarantule jim z terária utekly. Byla jsem vcelku ráda, že jsem to nevěděla předem.

Máte nějaký svůj „pomníček“ – nevyřešený případ, který vám nedá spát?
Zatím ne, i když vlastně takový „půlpomníček“ ano. Asi před pěti lety jsme v Českém Krumlově našli v zavřeném bytě pod postelí udušenou ženu. Byla jsem na místě činu, ale případ jsem kvůli jiné práci předala kolegovi. Dodnes ho nemáme vyřešený.

Mého synka strašně zajímá, jestli jste už „při akci“ použila pistoli?
Zbraň musím nosit na výjezdy, ale doposud jsem měla štěstí, že jsem ji použít nemusela. Je to dáno i tím, že pokud jedeme pachatele zadržet třeba do místa bydliště, vždy si zveme zásahovou jednotku.

Stává se vám, že si od pachatelů nedokážete udržet profesní odstup?
Jako žena a matka nedokážu pochopit, když žena zavraždí své dítě těsně po narození. Vím, jaké je štěstí, když se narodí dítě, neřkuli zdravé. Nedovedu pochopit, co je k tomu vede, když žijeme v době babyboxů. I kdyby své dítě položily u sousedů na schodech nebo na nějakém viditelném místě, určitě by se někdo postaral. A často jsou pohnutky, které vedou k takové vraždě, strašně malicherné!

Například?
Například žena, která porodila celkem deset dětí. Čtyři měla u sebe, čtyři dala k osvojení. Desáté se jí narodilo v době, kdy jsme ji začali vyšetřovat kvůli usmrcení devátého dítěte. Nechtěla ho a nevěděla, co s ním, přitom už čtyři starší nechala v porodnici, takže to mohla udělat zase… Nicméně i vrahy pořád beru jako lidské bytosti, které si zaslouží, abych s nimi jednala jako s lidmi. Pokud se zrovna nechovají arogantně, nabídnu jim kávu a povídáme si normálním způsobem jako teď s vámi. Slušné jednání je zřejmě důvod, proč mi zatím nikdo nevyhrožoval: „Počkej, až vylezu z vězení!“

Soudíte je sama pro sebe?
Vnitřně určitě. To je druhá stránka, kterou musím oddělovat od té profesní. Ale navenek jim podám ruku, uvařím kávu… Co si myslím o tom, jak mohli udělat něco tak hrůzostrašného, to je druhá věc.

Četla jsem, že vás překvapuje brutalita hlavně u žen. Roste?
Případy, kdy žena bodla muže nožem po hádce, vždycky byly a budou. Jak se říká, nejlepší je nehádat se v kuchyni. Je ale fakt, že jsem se setkala s případem, kdy dvě ženy podřízly zlatníka takovým stylem, že kdyby mi někdo na místě řekl, že to udělaly ženy, tak se mu vysměju. Nevěřila bych tomu, ale bohužel se to děje.

To, že rychle a chladnokrevně vraždí především muži, je tedy stereotypní domněnka?
Od té vraždy zlatníka už přemýšlím jinak. Nebráním se tomu, že i ženy umí být velmi brutální. Jen taková vsuvka – případ, kdy se žena pokusila své dítě otrávit fridexem v jogurtu. Naštěstí mu nechutnal a dal ho tatínkovi, který okamžitě zareagoval. Někdy vůbec netuším, co se lidem honí v hlavě, že jsou schopni něco takového udělat. Ve své práci se pořád učím.

Podle čeho se pozná „dobrej polda“?
To je docela těžká otázka… Musí být empatický, musí umět naslouchat a komunikovat. Určitě by tam měla být logičnost a pečlivost, protože když na místě činu zapomenete nějakou stopu, je to nevratné.

Jak moc vám pomáhají moderní technologie? Muselo se to nesmírně posunout.
To ano! Když jsem začínala, posílali jsme DNA ke zpracování na kriminalistický ústav do Prahy a na výsledky jsme čekali ideálně dva měsíce, někdy i půl roku. Teď máme přímo na kraji genetické oddělení, kde jsou schopni genetiku vyhodnotit během noci. Hodně dopředu šla také daktyloskopie, trasologie, biologie…

Máte za sebou čtvrt století v oboru. Předáváte své zkušenosti mladším, učíte?
O tom jsem zatím nepřemýšlela. Ale novým kolegům předávám zkušenosti na krajských seminářích a občas chodím s kolegyní do škol přednášet o kyberšikaně a nebezpečí sociálních sítí.

Jak velkou hrozbou je zneužívání ve virtuálním světě?
Obrovskou. Stačí se rozhlédnout v MHD, na dětském hřišti… Velká část dětí si neumí hrát a zabaví se jen s mobilem v ruce. Neumí komunikovat z očí do očí a ve virtuálním světě si hledají kamarády, kteří je pochválí, byť mají nos nakřivo nebo velký zadek, to je hlavně u dívek. Bohužel ale nemůžou vědět, jestli takový „kamarád“ není o čtyřicet let starší a co má za lubem. Často mu pak pošlou svou fotku bez oblečení a průšvih je na cestě.

Měla jste někdy případ sexuálního zneužívání na sociálních sítích?
Ano. Jezdila jsem kvůli němu po celé republice. Pachatel sexuálně vydíral asi padesát dívek. V současné době už fungují u policie speciální obory, které se zabývají přímo kyberšikanou.

Co byste vzkázala rodičům jako vyšetřovatelka, speciální pedagožka, matka i babička?
Aby se dětem věnovali a uměli je zabavit – třeba i tím, že je budou posílat do kroužků, sportovat… Dnešní děti pomalu nevědí, co je to skákat panáka, gumu, hrát na třetího či vybíjenou. Nejenom že tloustnou, ale nejsou ani obratné, v první třídě neumí udělat mnohdy ani kotrmelec. Pokud jim rodiče koupí mobilní telefon, měli by mít pod kontrolou, na jaké sociální sítě se přihlašují. Nebo jim některé přístupy zablokovat. Když ve školách začínáme přednášku dotazem, kolik dětí má profil na Facebooku, tak se v šesté třídě přihlásí tři čtvrtiny třídy! Když se zeptáme, od kolika let je Facebook přístupný, většina neví, že až od třinácti. Profily jim zřizují starší sourozenci i rodiče. Některé děti tam mají i 700 přátel! „A to je všechny znáš?“ ptám se šokovaně. „Neznám.“ Je to bohužel i o tom, že mnoho rodičů vůbec nemá čas si s dětmi doma povídat, co dělaly celý den, jestli je něco trápí… A ony se jim pak nesvěřují, když mají problém. Konkrétně u případů znásilnění se často stává, že to dítě řekne třídní učitelce nebo školní psycholožce, ale ne mámě. A tady je něco špatně!

Jak tohle téma odlehčíme? Nebo jinak – jak si vy odlehčujete při tak náročné práci?
Sportem. Stále hraju závodně volejbal, chodím na beach volejbal, jezdím na kole, kolečkových bruslích, hraju tenis. Teď jsem si vyzkoušela paddleboard, což je bomba! Samozřejmě s báječnou rodinou a pak na zahradě, miluju kytky, člověk zaboří ruce do hlíny a je to paráda. Ve Frenštátě pod Radhoštěm mám maminku a dva bratry, takže jezdím odpočívat i do Beskyd.

Co vám řekla maminka na to, že jdete ve 34 letech se dvěma malými dětmi ke kriminálce?
Nó, divila se. Moc tomu s tatínkem nerozuměli. Ale neprotestovali. Byl to můj život, tak ať si to zkusím. Ale myslím, že teď je na mě pyšná, když jsem dostala to ocenění.

To vám moc přeju! Máte nějakou další profesní metu?
Abych dál měla kolem sebe skvělé kolegy a pracovala pořád dobře. Nechci říct slovo „nepolevila“, protože to nám ani státní zástupci nedovolí. A aby mě to stále bavilo. Když jakákoli práce přestane bavit, nemá cenu ji dělat.

Renáta Miková (59)

* Vyšetřovatelka na jihočeském oddělení vražd, loupeží a znásilnění dětí.

* Držitelka ocenění Policista roku 2018. Oceněn byl i její tým Mobilheim.

* Podle jejích případů se píšou knihy i filmové scénáře.

* Pochází z Frenštátu pod Radhoštěm, žije v Českých Budějovicích.

* Vystudovala speciální pedagogiku na Univerzitě Palackého.

* Získala medaile ze tří světových policejních olympiád.

* Má dvě dcery, na podzim bude trojnásobnou babičkou.

HANA HALFAROVÁ