Existuje však reálné riziko, že pravdu se lidé nikdy nedozví. Proč? Tvrzení historiků opírá o dva základní prameny –osobní svědectví Dvořáčka, jeho kamarádky Ivy Militké a písemný záznam z policie datovaný ze 14. března 1950. Žádný jiný písemný důkaz však neexistuje. Teoreticky by jím být mohl soudní spis z procesu s Dvořáčkem, kde by jméno Kundery mohlo být nalezeno. Jak se ale podařilo zjistit Deníku, soudní spis už vůbec nemusí existovat. Písemnost totiž nejspíše padla za oběť povodním z roku 2002, které vyplavily tehdejší Státní ústřední archiv.

„Spisy, z padesátých let u nás jsou, ale neblaze se na nich podepsala povodeň. Pokud se na nás někdo z obou stran obrátí, ten spis se pokusíme najít, nikde ale není napsáno, že ho nalezneme. Řada spisů se při povodních nepodařilo zachránit,“ řekla Deníku Alena Nosková, zástupkyně ředitelky Národního archivu. Podle ní však ani nález soudního spisu ještě nemusí nic definitivně prokázat, nelze totiž dopředu odhadnout, zda je v něm Kunderovo jméno (coby údajného startéra celého procesu) zaneseno. Historici a archiváři se proto dál nedokáží shodnout, kdo má v celé sporu pravdu. Nepsané pravidlo říká, že historik by měl svoje zjištění ověřit nejlépe ze dvou písemných pramenů. To v kauze Kundera neplatí – „papír“ je pouze jeden. Historici z Archivu bezpečnostních složek ale zveřejnili záznam, který má i tento jediný písemný důkaz zvěrohodnit. Porovnali paginace a spisové značky, které přesně odpovídají dobovým reáliím.

„Po provedené vnější kritice pramene (porovnání vnějších znaků), je vyloučeno, že by se jednalo o dokument vzniklý mimo dobové a místní souvislosti,“ konstatovali archiváři.

Rovněž nezávislí historici nedomnívají, že by záznam policie z roku 1950, který mluví o Kunderově udání, byl nastrčený podvrh. „Neviděl jsem ho osobně, ale nedovedu si představit, proč by někdo takový dokument falšoval,“ míní šéf Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR Oldřich Tůma. Podle něj nemůžeme interpretovat Kunderu jako „zrádce“.

„Žil v době, kdy by se tak zachovaly tisíce lidí. To však samozřejmě není omluva, dobré světlo to něj nevrhá,“ uzavírá Tůma.