Podle ní nějakou formu útlaku zažili všichni Kurdové v zemi vedené prezidentem Erdoganem. Včetně její rodiny. „Zvažovala jsem, zda vůbec uvést své jméno v rozhovoru kvůli obavě z možných následků. To je přece špatně,“ zmiňuje.

Její matka a bratr raději žijí v Německu, její manžel je s ní v Brně. Byl svědkem poničení historické části tureckého města Diyarbakir s největší kurdskou populací. Před šesti lety tam útočili turečtí vojáci na kurdské bojovníky. Doplatili na to i civilisté. „Kdyby se manžel do Turecka vrátil, asi by jej uvěznili,“ říká.

Amazonie.
Amazonie mizí před očima. Na Bolsonarovy lži ukázaly satelitní snímky

Záblesk naděje pocítili Kurdové v letech 2013 až 2015, v období mírového procesu mezi tureckým státem a kurdským národním vůdcem Abdullahem Öcalanem. „V té době bylo všechno mnohem lepší než dříve. Stát ale mírový proces ukončil. Poté začal útočit na kurdská města,“ vzpomíná sedmadvacetiletá Duygu.

Kurdština ve školách a stejná práva

V Brně studuje systémové inženýrství a informatiku na Mendelově univerzitě, na živobytí si vydělává v pobočce nadnárodní firmy. Když ještě žila v Turecku, pro stranu HDP pracovala jako informatik a zároveň reportovala o dění v jejím rodném regionu. „Jedním z našich cílů je uznání rodné řeči ve vzdělávání,“ hlásí. Turecké školství totiž výuku v jiném jazyce než turečtině neumožňuje.

Jak tvrdí, opoziční kurdská strana neusiluje o odtržení od Turecka. „Chceme žít ve svobodné demokratické společnosti a mít stejná práva. Respekt. To je pro mě nejdůležitější hodnota. Nyní se denně dějí zločiny na Kurdech. Musí to skončit,“ vyzývá. I když se jedná o dva národy s odlišnou kulturou, mohou podle ní žít vedle sebe v míru.

Newyorský Oak Island je unikátem. Nachází se na něm dvaapadesát stavení, přístupný je jen pro obyvatele a jejich hosty. Domy se zde prodávají zřídka, většinou se dědí v rodině z generaci na generaci.
Chalupaření po "newyorsku". Na ostrově nemají kanalizaci ani proud, baví je to

Duygu připomíná, že v oblasti Blízkého východu mluví kurdsky přes dvacet milionů lidí. Asi třetina všech Kurdů žije v jihovýchodním Turecku, významnou komunitu tvoří v severním Iráku či Sýrii. Co do náboženství jsou Kurdové dle etnik nejen muslimové, ale též alavité, kteří neuznávají právo šaría, jezídové či křesťané. „Přestože Kurdové oficiálně žijí ve čtyřech regionech, samozřejmě mezi námi existuje národní pouto. Jsme tolerantnější než Turci,“ míní.

Stíhání novináře i poslanců

Při válce proti Islámskému státu se v oblasti sléval dohromady boj proti fundamentalistům s tureckými útoky na Kurdy, podle Erdoganova režimu zaměřený proti milicím odbojné Strany kurdských pracujících (PKK). Válečnou zónou se stala též města Cizre či Nusaybin.

„Zvláště kurdské ženy projevovaly velký odpor proti Islámskému státu. Zatímco islamisté útočili na Kurdy, turecký stát tajně dodával zbraně Islámskému státu v Sýrii. Novinář Can Dündar, který tuto situaci odhalil, musel na 92 dní do vězení. Teď je v Německu žadatelem o politický azyl,“ popisuje jeden z příběhů. Novináře Dündara v Turecku před rokem v nepřítomnosti odsoudili na 27 let a šest měsíců vězení za špionáž a pomoc ozbrojené teroristické organizaci.

Tchajwanská armáda. Ilustrační foto.
Atmosféra u Tchaj-wanu houstne. Američtí mariňáci cvičí tamní armádu

Pro Duygu jsou fotografie poničených budov v kurdských městech důkazem, že situace se tam neliší od bojů v Sýrii. Hovoří také o politické perzekuci. „Představitelé kurdských měst byli zadrženi a většina z nich zatčena. Mnozí jsou i po letech dosud ve vězení,“ povídá.

Pouliční protesty a demonstrace pak v Turecku vyvolalo pozatýkání desítek poslanců prokurdské strany HDP. Vláda se jí snažila zakázat. „Tato represe je důkaz neuvěřitelného tlaku. Poslanci jsou hlasem lidu. Navzdory rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva o propuštění jsou naši poslanci stále ve vězení. Jaký zákon to může dovolit? V zemi, kde jsou ve vězení i poslanci, se lidé logicky bojí zvýšit hlas. Zkoušíme proti tomu bojovat, pokud stranu zakážou, založíme další,“ ujišťuje.

Bojovníci hnutí Tálibán
Afghánistán po Američanech. Tálibán čeká na čínské peníze, ty ale nepřicházejí

V Brně je Duygu spokojená. „Setkávám se s lidmi, kteří nezpochybňují přesvědčení ostatních. Ačkoli někteří lidé jsou tady vůči cizincům uzavřenější, většina je přátelských,“ všímá si Duygu.

Letos v létě se jí podařilo navštívit v Turecku otce, který tam zůstal jako jediný z jejích nejbližších. „Doufám, že se mi to podaří zopakovat i v příštím roce,“ krčí rameny.