Své o tom ví profesor Vladimír Mařík, který učí stroje myslet. Jeho vědecký tým se podílí třeba na vývoji protiraketové obrany, který financuje americká armáda, nebo na výrobě dopravních letadel Airbus. Vítejte ve světě Průmyslu 4.0.

Podle definic čtvrté průmyslové revoluce by všichni měli komunikovat navzájem – lidé, stroje i výrobky. Znamená to tedy, že třeba dveře od auta si řeknou, že se potřebují dostat na určité místo, a výrobní linka je tam bez zásahu člověka dopraví?
Spíš ty dveře od auta řeknou, že potřebují vyvrtat ještě dva otvory, nastříkat a dovézt do meziskladu. Virtuální dvojník dveří se zeptá dvojníků strojů, který z nich ty díry vyvrtá nejlevněji a nejblíž.

Takže nastává doba sci-fi.
Je to doba sci-fi. My tomu říkáme, že se svět kvůli virtualizaci, kvůli tomu, co se děje ve výpočetní technice a v internetu věcí (pozn. red.: propojení různých zařízení s internetem) tak propojuje, že každý může začít hovořit s každým. To znamená, že dělník může hovořit s výrobkem, může se dohadovat s výrobními stroji, stroje se mohou dohadovat navzájem. Čili se vytváří inteligentní síť nejrůznějších entit podél výrobního procesu. Jednotkou v této síti může být výrobní stroj, pás, produkt nebo to může být vozík ve skladu.

Když jste zmínil dělníky. Předseda Českomoravské konfederace odborových svazů Josef Středula nedávno uvedl, že Průmyslem 4.0 může být ohroženo až 40 procent pracovních míst. To nejsou zrovna příjemné vyhlídky. Kde takoví lidé najdou uplatnění, když za ně stroje všechno udělají?
To je zjednodušený náhled. Čtvrtá průmyslová revoluce spočívá v tom, že se všechno inteligentně propojí dohromady a všichni spolu komunikují. Ale před touto revolucí byla první, druhá a třetí. Při každé z nich se všichni obávali, že dojde ke ztrátě pracovních míst, že vzniknou masy nezaměstnaných. Ukázalo se, že trh práce se tomu vždycky nějak přizpůsobí. Domnívám se, že se tomu přizpůsobí i při čtvrté revoluci. Ta ovšem přichází velmi rychle, zatímco změny ve vzdělávání, v rekvalifikacích probíhají přibližně stejně rychle jako před sto lety. A to může být problém.

Znamená to, že česká společnost zaostává za těmito změnami?
Nezaostává, ale může zaostávat, pokud si neuvědomí, že se musí zrekvalifikovat. Ať chceme nebo nechceme, budeme muset 40 procent profesí, a to číslo je správné, změnit. Některé zaniknou, ale vzniknou nové a na ty se musejí lidé připravit.

Které profese tedy zaniknou?
Například místa dělníků, kteří manuálně pracují, zaniknou i místa úředníků, kteří dělají opakovaně rutinní práci. Budou víc potřeba lidé na jednom konci spektra, což jsou inženýři a ti, kteří to budou vymýšlet. Budou ale potřeba i lidé na druhém konci spektra, což jsou ti, kteří budou zajišťovat kontrolu nad vším, co se děje v síti. Fyzicky nebudou nic dělat, ale budou na šesti či osmi obrazovkách pozorovat, jestli se ve výrobní hale nebo ve skladu něco děje. Bude potřeba víc lidí ve vzdělávání a v oblastech, kde je nutný dotyk s člověkem. To jsou sociální služby, zabezpečení lepšího využití volného času a tak dále.

Ale co s nekvalifikovanými lidmi? Budou zaměstnatelní?
Ti se musejí přesunout jinam. I když jsou nekvalifikovaní, tak přece můžou sedět a dívat se, jestli robot někde nevybočil nebo jestli se někde nedějí divné věci. Jestli to byl dělník zvyklý fyzicky pracovat, tak se pro něj najde třeba práce v nemocnicích, kde může pomáhat.

Vědec Vladimír Mařík poskytl 25. října v Praze rozhovor Deníku.Průmysl 4.0 v roce 2011 definovali v Německu. Český průmysl je na tom německém také značně závislý.
Ano, třetinou přímého exportu a více než polovinou ekonomiky, když se započte nepřímá závislost. Jsme silně na Německu závislí. Ale je tu ještě jedna věc. Jsme nejprůmyslovější zemí Evropy. Proto musíme čtvrtou průmyslovou revoluci akceptovat.

V jaké fázi tedy jsme? Kdy to začne naplno fungovat?
Pozor! My stále čekáme, kdy to začne fungovat, ale řada podniků už v tom jede. Jsou to kusá řešení, zatím nemáme celou fabriku od A do Z, to nemá ani Německo, ale máme továrny, kde podle vizí Průmyslu 4.0 už jedou. Ve Škodovce se už výrobek domlouvá s vozíkem, kam ho převeze. Domnívám se, že na tom nejsme špatně, že jsme připraveni přibližně stejně jako Německo, jenom nesmíme zaspat a být pasivní. Musíme před sebou mít vizi a připravovat se na ni.

To je věc vlády a státních institucí?
Ty nikomu nemohou nic nařídit. Ty musí varovat a připravit podmínky. Hnací silou musí být v našich podmínkách malé a střední podniky.

Jsou na změny připraveny?
Podniky se tady dělí do tří kategorií. Za prvé jsou to ty, které pochopily význam, jsou to štiky, začínají modernizaci zavádět a ani o tom třeba moc nemluví. Druhá kategorie jsou ty podniky, které přešlapují, označují to, co dělají, za čtvrtou revoluci. Ale ona to čtvrtá revoluce není, jen zneužívají líbivého hesla. Pak je tu třetí kategorie, kterým je to úplně fuk. Říkají: „Já tady vyrábím housky, dělám to 30 let a nic nezměním." Ta třetí skupina podniků je v příštích pěti deseti letech na odpis – doba bude záviset jen od výrobního odvětví. Nebudou stačit efektivitou, rychlostí výroby, individualizací produkce, v komunikaci se zákazníkem. Ztratí možnost zúčastnit se nových obchodních modelů, které kolem moderně pojaté výroby vznikají.

Předpokládám, že se změní i celá společnost. V čem se budeme muset přizpůsobit?
Průmysl 4.0 nemůže být například bez energetiky. Domnívám se, že Energetika 4.0 budovaná podle principů Průmyslu 4.0 je zatím jednou z našich velkých bolestí. Rozvádíme elektrickou energii stejně jako před 150 lety v přísně hierarchické, centralizované soustavě. Perspektivu ale má decentralizace energetiky, mají ji chytré sítě, které budou schopny na ploše menšího města regulovat výrobu energie ze všech zdrojů a budou si moci regulovat i spotřebu. Takže dodavatel energie továrně řekne, že v tolik hodin mu může dát dostatek levné energie, tak ať se snaží hodně svařovat. Třeba přes noc nebo v létě v poledne. Továrna podle toho zorganizuje výrobu, přenese důležité informace do plánování a rozvrhování a posléze se instrukce dostanou až k poslednímu dělníkovi. Továrna mu pak řekne, že pracuje od desíti do čtyř, ale za dva dny ať počítá s tím, že bude pracovat spíš v noci, protože budou deště a vodní elektrárna pojede naplno.

To ovšem bude znamenat i mnohem větší nároky na samotné pracovníky.
Ano. Ale jedním z dopadů bude, že se uvolní pracovní síla a zkrátí pracovní doba. Jedna z vizí je, že člověk bude z domova pozorovat šest kamer po dobu dvou hodin, kdy udrží pozornost, pak dostane čtyři hodiny volno, ať si jde na oběd, nakoupí si, vyzvedne dítě ve školce, a pak zase odpoledne bude mít dvě hodiny hlídání fabriky. To bude jeho pracovní den.

Ale aby za to taky bylo aspoň stejně peněz.
Chceme při tom udržet životní úroveň, takže chceme, aby se udržely i peníze, i když budeme mít kratší pracovní dobu, více dovolené a příjemnější práci.

Kdy by ten přechod mohl být dokončený?
Hovoříme o patnácti dvaceti letech, než bude masově zkrácena pracovní doba, dostaví se lepší kvalita života a další věci.

V budoucnu tedy bude všechno se vším propojené a všechno bude moci komunikovat s čímkoliv. Tyto principy se už dostávají také k nám domů v podobě chytrých domácností, internetu věcí. Neznamená to ale i větší riziko? Kdejaký hacker by mi mohl domácnost ovládat a vlastně mi tak škodit.
Před dvěma týdny ve Spojených státech věci napojené na internet poprvé zaútočily. Dosud byly útoky organizovány tak, že z nějakého serveru se rozšiřoval vir na jiné servery. To, co se odehrálo před dvěma týdny, je, že různé stroje, přístroje a senzory, které byly napojeny na internet, se začaly napadat a paralyzovalo to internet věcí.

To je dost průšvih.
Je, ale logicky se to dalo čekat. Jestli jsou na internetu nějaké ochrany, tak na internetu věcí není nic. Nebezpečí hrozí, kdyby se přístroje „spikly" proti vám.

To už se ale bavíme o vědecko-fantastických románech Isaaca Asimova.
Až bude na internetu věcí virus, který vám současně zablokuje dveře ledničky i dveře od východu, okna, zatáhne žaluzie a odpojí větrák… Na to se musíme připravit. Budeme se muset věnovat výzkumu bezpečnosti. Tím se nemyslí počítačová bezpečnost, ale strukturální bezpečnost. Uvnitř softwaru, který je v síti věcí, musí být naprogramována ochrana proti nějaké nechtěné kombinaci. To je systémová bezpečnost. Tomu se zatím nikdo pořádně nevěnuje. Atak strojů ale zatím není samovolný. Stroje ještě nemají vědomí, nezorganizují to samy. To musí za ně zorganizovat lidé.

Vědec Vladimír Mařík poskytl 25. října v Praze rozhovor Deníku.Myslíte si, že stroje někdy nabydou vědomí?
To je otázka, která není uzavřená. Na jednom se ale shodují všichni, že stroje nemůžou provést převrat, dokud nenabydou vědomí. Toho nabydou, jestliže si začnou uvědomovat samy sebe. A to si začnou uvědomovat, když se budou schopny rozpoznat a sociálně se sdružovat. Tedy když robot začne rozpoznávat, že to druhé je také robot, že je stejný a že se mohou skamarádit. Problém je v tom, že tak, jak jsou dneska roboti programovaní, i když to vypadá velmi inteligentně, jsou to pořád modely, které do strojů zabudoval člověk. Stroj může vygenerovat jiný podobný model, nějakou variaci, ale pořád to není to sebeuvědomění. Tady je jádro sporu o tom, jestli k tomu může někdy dojít. Někteří říkají, že možnost uvědomění se je vlastní jenom živé hmotě, která je jediná schopná opravdové sebereflexe a sebereprodukce. Teprve kdybychom dělali stroje, do kterých vložíme živou tkáň, i třeba uměle vytvořenou, pak se tato může utvářet a množit, postupně se vyvíjet v něco jako umělý mozek. Zatím si nedovedeme odpovědět, za jak dlouho se námi podporovaná živá hmota přemění v něco, co už má aspoň přibližně charakter mozku se sebereflexí.

Jaký je váš pohled?
Osobně se přikláním k tomu, že pokud nebude taková organická hmota zapojena do rozhodování, tak potom o sebeuvědomění nelze hovořit a jsme na poměrně bezpečné straně.

Vy se celý život zabýváte tím, jak roboty udělat chytřejší.
Ano, ale pořád si uvědomujeme a víme, že dáváme robotům návod, jak se mají chovat. Oni podle toho návodu tupě jedou, byť jejich vnější projevy nakonec vypadají sebeinteligentněji.

Kde lidé mohou vidět praktické ukázky vašeho výzkumu?
Konkrétně moje skupina se zabývá plánováním a rozvrhováním montážních operací. Výzkumně se problematikou zabýváme v rámci evropských projektů společně s firmou Airbus pro montážní halu, kde se dělají trupy pro letadla Airbus A350. Ta je v Hamburku. V hale jsou desítky dělníků, každý umí šest či osm typů operací a vybavují vnitřek trupu dráty, izolací, plasty. Systém se podívá, který dělník je k mání, které montáže je potřeba udělat a dynamicky plánuje jeho optimální využití. Takže: „Franto, běž, vezmi součástku 35 a přimontuj ji sem. Až budeš hotový, tak mi na tabletu řekni hotovo a já se podívám, kterou práci bychom od tebe ještě potřebovali." Když dělník odejde k zubaři ze směny dřív, systém se to hned dozví a už s ním nepočítá.

Vy ale určitě máte spočítáno, kolik to ušetří času.
Na reálných číslech odhadují jedenáct až patnáct procent. Jenomže tady jsme narazili na významný sociální problém dopadu čtvrté průmyslové revoluce. Jednoho únorového dne jsme přijeli do Hamburku a oni říkali, že je to fajn, ale že to budeme muset trochu přeprogramovat, protože odborům se nelíbí, že nějaký stroj přiřazuje práci lidem. Ztratili osobní styk s mistrem, kterému mohli říct: „Hele, Udo, už jsem byl na štaflích dneska třikrát, pošli někoho mladšího. Dej mi něco jiného." Stroj se s nimi ale nebaví.

Přiznávám, že je pro mě děsivé, kdyby mě měl úkolovat stroj.
A navíc ty stroje o něm všechno vědí. Kdy převzal úlohu, kdy ji udělal, a navíc navždy zůstane zapsáno, kdo to tam dal. Chceme to řešit tak, že počítačová komunikace půjde přes mistra a mistr jim úlohu přepošle. Trochu osobního tedy v komunikaci přece jen zůstane.

To ovšem není jediná vaše práce.Vědec Vladimír Mařík poskytl 25. října v Praze rozhovor Deníku.
Lidé se také mohou s naší prací setkat v kardiostimulátorech americké firmy Medtronic, pro které děláme software. Takže v každém kardiostimulátoru firmy Medtronic je kousek programu, který byl vyroben v Česku, konkrétně společností CertiCon, jež vznikla původně jako tzv. spin-off ČVUT. Nejsme jediní. Česko je relativně velmoc dodávající software pro taková zařízení vestavěná do těla.

Proč zrovna Česko?
Jsme technicky vyspělí. To je dané staletími. Jsme schopni improvizovat, protože v období komunismu jsme byli schopni téměř z ničeho vyrábět věci, které se daly exportovat. A máme školství, které je přeci jenom lepší než v mnoha jiných zemích a vede ke kvalitnímu inženýrskému myšlení. Zatím. Vzdělávání ale musíme také změnit. Ono třeba ještě s výhradami vyhovuje současné době, ale ze škol se vytrácí návaznost na praxi, práce v laboratořích. Začínáme z toho i na technikách dělat školometské učení katalogu místo učení k týmové práci, interdisciplinárnímu a systémovému přemýšlení.

Už jste tady nastínil, že nás vlastně čekají převratné změny. Ale jak se bude za těch dvacet let lišit myšlení lidí od současnosti?
Hodně úsilí budeme přesouvat do tvůrčích profesí. Ty nemusí být jenom inženýrsky tvůrčí. Budeme namáhat mozek a vymýšlet třeba nové obchodní modely. Na to nepotřebujete mnoho matematiky. Budeme vymýšlet, jak naplnit volný čas, na to také nepotřebujete matiku nebo fyziku, ale je to tvůrčí činnost. Člověk by měl být veden k tomu, aby víc času věnoval sebevzdělávání, učení se, chápání toho, co se kolem ve světě děje, aby reagoval správně. Uvědomme si, že společnost se strašně atomizuje. Začínáme žít ve světě tabletů, informace dostáváme z počítačů, přestáváme se sdružovat do spolků, přestáváme respektovat hierarchickou strukturu, ztrácíme svým způsobem pojem autorit a hodnot. To vede k mravnímu a společenskému rozkladu. Společnost se musí prostřednictvím těchto zařízení zase vracet k nějakým hodnotám.

A jak to chcete udělat?
V tom nám musejí pomoci společenskovědní obory, které by měly pochopit tuto změnu a začít s ní pracovat. Podporovat to, aby nové chápání složitých systémů nepůsobilo proti člověku, proti společnosti. Podporovat hledání duchovní cesty každého jedince.

Abychom se nestali krvelačnými cyniky.
Ano, kteří jen operují v prostoru svých sedmi obrazovek. To, co je za nimi, je nezajímá. Zatím to jde špatným směrem. Společnost se drobí, rozkládá a hroutí, protože lidé přestávají mít společenské cíle a společenskou zodpovědnost. Stávají se z nich sobci.

Kolik máme času na to, abychom tenhle vývoj zvrátili?
Každého dne, který promarníme, je škoda. Už jsme měli začít. Dnes už je pozdě, ale pořád ještě stíháme. Vzhledem k tomu, že nejsme tak velcí, máme šanci se brzy chytit. Jsme vzdělaní, umíme přemýšlet, takže je naděje, že změna společenská přijde velmi rychle za změnou technologickou.

Kdo je profesor Vladimír Mařík
Narodil se v roce 1952 v Praze.

V roce 1975 absolvoval Fakultu elektrotechnickou na ČVUT a o patnáct let později byl i jmenován profesorem.

Zaměřuje se na výzkum umělé inteligence nebo multiagentní a znalostní systémy.

Do roku 2013 vedl Katedru kybernetiky, kterou 
v roce 1999 založil.

Je zakladatelem Rockwell Automation Research Center Praha nebo společnosti CertiCon, kde byl v roce 2010 jmenován výkonným ředitelem.
V obou společnostech pracují desítky výzkumníků.

Byl zapojený do řady projektů soukromých firem, například Škoda Auto nebo Airbus. Vedl nebo se účastnil patnácti projektů financovaných výzkumným centrem vojenského letectva Spojených států, amerického námořnictva nebo NASA.