V čem je kuchařka specifická?
Žádná z mých knih není obyčejná a vždy je převratná. To je můj styl a to mě baví. Nic a nikoho nekopírovat a být svůj. Kniha je revoluční v tom, že bořím mýty o tom, že grilování je nezdravé, způsobuje rakovinu, a že úplně nejhorší je, když si ke steaku dáte pivo. To není pravda. Knihu jsem pojmul jako poloviční vědeckou práci na téma, jak grilovat zdravě, na čem a hlavně proč pít pivo a vínečko opravdu na zdraví. Poradím, jaký gril je nejšetrnější k vašim sousedům, pokud grilujete na balkóně, a hlavně vůči vašemu zdraví. Inspiraci jsem hledal i na svých cestách, na dovolených. Doporučuji třeba opilý ananas jako dezert a potom srbskou krkovičku, kterou mám od svých pražských srbských sousedů. Vůbec se totiž nenakládá a sklízejí s ní úspěchy desetiletí. No a potom tam najdete desítky různých dipů a omáček i přímo od pana Vomáčky z Městce Králové, dalšího mého souseda, který je nejenom vášnivým pěstitelem česneku, ale také gurmánem.

Jaké nešvary při grilování mají Češi zažité?
Nešvary bych to určitě nenazýval. Každý nechť si griluje po svém a co má rád. Já jsem se také inspiroval od svých přátel a recepty, které na jejich grilovačkách takzvaně frčí. Je to prostě taková lidová grilovací kuchařka, kde si určitě každý přijde na své.

Proč je grilování takový fenomén?
Na to je jednoduchá odpověď. Stmeluje rodiny, přátele, kolegy, známé i neznámé, ze kterých se posléze stávají známí u grilu, flákoty a piva. Co víc si přát?

Vaříte sobě a své rodině?
Ano. Většinu receptů zkouším sám na sobě, vařím i rodině, ale není příliš času. Rád experimentuju, zkouším nové kombinace chutí a surovin. Nerad chodím do restaurací, protože mám rád pod kontrolou, co jím, z čeho je pokrm připravený. Není to nic proti dobrým restauracím, jen si radši vařím vlastní jídla, bohaté na bílkoviny, dietní. De facto mám už druhým rokem vlastní krabičkovou dietu. Není čas na cvičení, bojoval jsem s kily navíc, takže jsem si vytvořil vlastní režim. Vychytal jsem si jídelníček natolik, že můžu jíst pořád, ale lecčeho jsem se musel vzdát. Pečiva, sladkostí, limonád. Na druhou stranu si rád dám sklenku dobrého vína nebo pivo. Restaurací jsem se nevzdal úplně, miluju vietnamskou kuchyni, takže závitkům a polévce Pho neodolám.

Jste vystudovaný učitel biologie a chemie, využíváte svých vědomostí při vaření, při zkoumání složení pokrmů a potravin?

Pomáhá mi to, vím, z čeho vařím a nemusí to být nutně levné suroviny, i když tím jsem samozřejmě nejznámější. Nejvíc čerpám z nabytých vědomostí, když točíme o rostlinách, o přírodě, nějakých dějích a procesech v ní, tak vím, o čem je řeč. To je nesmírně příjemné a osvobozující. Na druhou stranu nesmím být za nějakého všeználka, pana chytrého, takže se projevuji jen s mírou… Žádná velká exhibice, musím dát prostor hostům.

Pomohla vám profese učitele v pohotovosti reakcí?
Na peďáku jsem žádné kurzy rétoriky, fonetiky a další, co se dneska učí, neměl. To za nás ještě nebylo. Samozřejmě, že praxí učitele se člověk za běhu učí mluvit, respektive jasně a přesně vyjadřovat. Nemám pocit, že bych měl nějaké excelentní vyjadřovací schopnosti, ale pohotovost, práce novináře, moje desetiletá praxe v médiích, mě naučila a vytrénovala. V mém pořadu Vychytávky Ládi Hrušky je to základ, jinak můžu nějaké téma zabít. Na pohotovosti je vlastně založený.

Co pro vás znamenají Vychytávky?
Když se Prima ozvala s nabídkou tohoto formátu, nešlo odmítnout. Byla to výzva, která trvá. Vysílám pro širší spektrum diváků, jsem sám sobě vlastním pánem. Oblíbil jsem si styl á la entertainment (pobavení, obveselení – pozn. red.), i když se při něm někdy hodně trápím. Je nesmírně náročné propojit informace, solidní fakta, zábavu a lehkost podání. Aby se všechno vyváženě doplňovalo a mělo správný drajv.

Máte trému?
Před kamerou ne, ale když mám vystoupit někde v cizím prostředí, třeba v roli moderátora, to je jiná. Neznámé vody, nejisté prostředí. Ale pořád je to ten zdravý druh trémy. Jsem zvyklý na svůj stálý štáb, se kterým točíme roky. Málo lidí, nemění se, ale oficiální akce, prezentace před desítkami lidí, to je výzva a boj. Setkání s fanoušky, při křtech knížek nebo dalších akcích, to je něco úplně jiného. To mě baví a s tím problém nemám. Leckdy mají zajímavý postřeh, nápad. To je naopak dobíjející.

Za koho se v mediálním světě považujete?
Nejsem klasický moderátor, rozhodně se necpu někam, kde si nejsem jistý v kramflecích a co mi nepřísluší. Od tvůrců Vychytávek jsem si vymínil, že jsem v titulcích uvedený jako průvodce pořadu. Stejně jako nejsem stoprocentní kuchař, nejsem moderátor. Prostě se to tak přihodilo…

Prošel jste si klasickou cestou: od regionálního novináře, přes rádia do televize. Doporučil byste tenhle model „od píky" každému?
Na všechno, čím jsem si za deset let v médiích prošel, vzpomínám jen v dobrém. I ze špatného se má člověk poučit. Začínal jsem jako dopisovatel deníků Bohemia, to byla velká škola, v Nymburském deníku. Pak to šlo rychle. Prošel jsem profesemi editora a moderátora v rádiu a po roce jsem přešel na Primu. To bylo hodně vtipné. Nabídli mi měsíční stáž, že se uvidí. Jenže já jsem loajální zaměstnanec, tak jsem nechtěl v rádiu hrát nějakou habaďůru a tak mě vzali hned od dalšího týdne. O to náročnější bylo si pozici vydobýt a dokázat, že na ni mám, když jsem neprošel klasickým konkurzem. Je pravda, že jsem do mediálního světa spadl pozdě, bylo mi už nějakých šestadvacet a měl jsem pocit, že mi ujel vlak. Takže když jsem naskočil, musel to být rychlík, a ten nečeká.

Jak se blesková kariéra slučuje s kritikou o špatné výslovnosti a dalšími výtkami?
Samozřejmě jsem věděl, že mám, řekl bych řečové nedostatky, ale na druhou stranu, kdyby byly tak velké, těžko by mě vzali do rádia. Kritiku nehážu za hlavu, ale snažím se tím zbytečně netrápit a využít to ve vlastní prospěch. Jako reportér jsem byl dával do svých vystoupení emoce. Tím jsem se dostal do povědomí. Když jsem točil podvody na důchodce, křičel jsem. Ačkoli se to možná na první pohled nezdá, jsem emotivní introvert. Když se mi něco nelíbí, dokážu se ozvat. Nejdřív potichu, když to nepomůže, tak hlasitěji, a je to vždycky ku prospěchu věci. Nejsem žádný otloukánek a jdu si za svým.

Co s vámi dělají negativní kritiky, reakce lékařů nebo výživových specialistů na vaše recepty?
Rozumím jim i nerozumím. Diabetologům, kuchařům, výživářům… Jsme Češi, milujeme svou kuchyni. Jsme na ni pyšní, a právem. Dokonce po boomu vietnamských jídel u nás, je stejná poptávka po české kuchyni ve Vietnamu. Dostal jsem třeba nabídku stát se šéfem sítě českých restaurací. (smích) A co je špatného na ovocných knedlících, které už vařily naše babičky jen z pšeničné mouky a vody? Kromě kůžiček si nevzpomínám na nic drastického, z čeho by mělo být lidem špatně. Všechny recepty jsem dával ochutnávat a nikdy jsem neměl problémy. Nemyslím si, že vařím z nezdravých surovin. Makám na sobě a má poslední kuchařka je zdravá. I předtím jsem využíval odtučněné a nízkotučné produkty. To spíš řada mých kritiků jde na pivo a bůček.

Jak často se dostanete do nějaké konfrontace?
Každý den. Stačí jít po ulici a už se se mnou někdo zastaví, osloví mě v hospodě. Rád diskutuju a obvykle kritiky ubiju argumenty a rozejdeme se v míru. Jsem hrdý na českou kuchyni, neustále ji oprašuju, i když v různých úpravách a variacích a myslím, že bychom všichni měli své „národní zlato" hýčkat. Což nevylučuje experimenty. Zrovna nedávno jsem doma pekl staročeský chleba ze špaldové mouky místo pšeničné, neměl jsem kmín, tak jsem do něj dal špetku kurkumy, a byl výborný.

Co plánujete do budoucna?
Neplánuju, žiju ze dne na den s radostným očekáváním, co mi přinese. Plánuju spíš v osobní rovině. Třeba kde a s kým budu bydlet. Práce je důležitá, protože vnímám sílu fanoušků, ale osobní život je zásadní. Nejlíp je doma, tak se postupně vracím do rodného Městce Králové a rekonstruuji jeden z nejstarších domů ve městě, historickou památku s úžasnou pozitivní energií, a je mi tam výborně. Chci tam vybudovat rodinnou pekárnu a cukrárnu, místo, kde bude dobře i ostatním. Plány mám velké, uvidíme, co život přichystá.

Natálie Novotná