Jak se člověk stane mluvčím prezidenta?
Prostě za vámi přijde prezident, zeptá se vás, jestli pro něj nechcete pracovat, vy řeknete, že ano, a je to.

No nevím, za mnou ještě žádný nebyl.
Přiznávám, že tak úplně jednoduché to není. V roce 1990 jsem nastoupil do Československé televize, byl jsem moderátor a šéf zpravodajství, a s prezidentem jsme se tedy znali pracovně. Nebyli jsme však kamarádi, netykali jsme si. Jednoho podzimního večera, asi po dvou letech, se otevřely dveře mojí pracovny, vstoupil Václav Havel a zeptal se mě, jestli bych pro něj nechtěl pracovat. Myslel jsem si původně, že to je práce tak na dva roky, a nakonec z toho bylo 11 let.

Rozhodoval jste se, jestli tu nabídku přijmout, nebo jste měl jasno hned?
Rozhodoval jsem se asi tak tři vteřiny. U takové nabídky se nemáte o čem rozhodovat. Že bych řekl: hmmm, počkejte, já si to musím promyslet, co bych z toho měl… Ne, to nejde.

Ale jestli se potom neleknete 
a neřeknete si – proboha, na co jsem to kývl, budu to vůbec umět?
Tak to jsem si říkal hned druhý den. Václav Havel se mě například vůbec nezeptal, jestli umím anglicky. Bez této znalosti bych toho hned druhý den musel nechat. Mimochodem, s platem jsem šel dolů asi o třetinu, ale to mi ani tak nevadilo, protože jsem nebral tyto věci nikdy smrtelně vážně. Vůbec jsem ale nevěděl, co mě vlastně čeká. Netušil jsem například, že budu neustále na cestách. Byla to doba, kdy vznikala nová demokratická republika, která se musela představit světu. Jezdili jsme jako utržený vagon. Při pohledu na kufr se mi dělalo špatně. Když se mě manželka zeptala, kam pojedeme na dovolenou, začal jsem křičet, že chci být alespoň chvíli doma. Byla to jedna státní návštěva za druhou, všechny korunované hlavy a státníci se chtěli 
s Václavem Havlem setkat. Projezdili jsme více než 50 zemí světa. Nalétali jsme toho tolik jako na Měsíc a zpátky. To už se nikomu nepoštěstí, protože tenkrát byla jiná doba. Porevoluční situace, jaká se opakuje možná jednou za sto let.

Poté, co jste u Václava Havla skončil, jste už pro žádného jiného politika nepracoval. Proč?
Nikdy jsem nechtěl pracovat v této pozici pro kohokoli. Po Václavu Havlovi nastupoval Václav Klaus, se kterým bych si nerozuměl vůbec 
v ničem. I když jsou věci, pro které ho respektuji. Dokázal vytvořit jasně definovaný 
a přehledný systém politických stran. Ten se bohužel nyní opět stírá tím, jak do politiky vstupují strany podnikatelského typu bez světového názoru.

Vrací nás to zpátky na Východ?
Ano, bezpochyby. Ale už opoziční smlouva, k níž se kdysi odhodlali Václav Klaus s Milošem Zemanem, byl první krok ke znečitelnění politické scény. Divím se, že do toho Václav Klaus šel. Byl to přece on, kdo politickou scénu vytvořil. Takže když Václav Havel skončil, sundal jsem kravatu, vzal si pár věcí a šel jsem na tramvaj a jel domů. To první ráno, kdy jsem nebyl ve funkci, to se těžko popisuje. Probudil jsem se, vyskočil, bleskově jsem si navlékl oblek, kravatu a najednou mi došlo, že vlastně nikam nejdu. Poprvé po jedenácti letech.

Co to s člověkem udělá?
Je to strašný pocit. Obrovské vakuum, jako by vám někdo vyrval z těla kus osobnosti. Ta práce mě 24 hodin denně naplňovala. Měl jsem neustále spoustu povinností. Václav Havel mohl zavolat kdykoli. Stávalo se, že volal třeba ve tři hodiny ráno. 
S mobilem jsem chodil i do sprchy. Když blikl, honem jsem se na něj vrhal. Nemůžete nechat hlavě státu vyzvánět mobil. Ta odpovědnost je zkrátka obrovská 
a plně vás pohltí. K tomu se družilo i to, že jsem měl kancelář v tisíciletém sídle hlav českého státu.

Působil na vás genius loci?
Na každého působí. Měl jsem navíc štěstí, že jsem náhodou získal pracovnu snad 
v nejkrásnější místnosti na Hradě, která měla prakticky panoramatický výhled na Prahu. Do poloviny 90. let jsem bral 15 tisíc hrubého. 
Z toho jsem si musel kupovat všechny obleky, boty a tak. Nikdo se neptal, kde na to beru. Jednou za mnou přišel kancléř Luboš Dobrovský
a já mu povídám: Luboši, 
z těch 15 tisíc vážně nevyžiju. On mě vzal kolem ramen, dovedl mě k oknu, ukázal na to panoráma a říká: Ty bys měl ještě doplácet.

Jak se Václav Havel učil protokol a vůbec státnickou etiketu? Přestože měl asi ze své rodiny solidní základ, muselo to být složité. Nebylo přece na co navazovat a od koho se učit. Jak jste se s tím vypořádali?
Máte pravdu. Jednak byl Václav Havel z jedné z nejlepších měšťanských rodin 
v Praze. Jeho tatínek byl významný stavitel, noblesní gentleman. Jeho strýc Miloš, zakladatel barrandovských ateliérů, byl zase bohém, 
u něhož se scházela celá tehdejší smetánka. Václav Havel byl tedy velmi dobře vychován, uměl vybraně stolovat, perfektně se obléknout 
a uvázat si kravatu tak, že jsme mu to všichni záviděli. Vybrat pro něj košili byla neuvěřitelná dřina, protože přesně kontroloval, aby se někde nedělal faldík, aby pod kravatou nevykukoval knoflíček tam, kde nemá, aby límeček přesně seděl…

To mě překvapuje, všichni známe Václava Havla ve svetru. Byl v oblékání takový puntičkář?
Byl obecně velký puntičkář. On si vlastně noblesního života, do kterého se narodil, moc neužil. Kvůli režimu skončil v tom svetru v hospodách, kde kecal s kamarády o politice. A najednou ho dějiny hodily do nejvyšších pater společnosti. Velmi rychle si uvědomil, že se bude muset naučit v nich pohybovat. V prvních měsících koketoval s myšlenkou, že by to šlo trochu ošidit. Nařídil třeba, že ve středu bude svetrový den a všichni přijdeme místo v obleku ve svetru. Trvalo to tak tři týdny. Pak najednou padla vláda a už to frčelo. Narychlo svolaná tisková konference a utíkali jsme domů pro obleky a kravaty. Hlava státu nemůže před televizní kameru ve svetru. A protože nikdy nevíte, co se kdy stane, musel se Václav Havel naučit chodit v obleku každý den. Pokud jde o složitý protokol, kterým se musíte řídit třeba na špičkových summitech, jeho dodržování zajišťují profesionální pracovníci, kteří přesně řeknou, co bude mít prezident na sobě, kudy půjde, kde si sedne atd.

Můžete tu protokolární „kuchařku" trochu popsat, jak to přesně funguje?
S člověkem, jako je prezident nebo předseda vlády, vždy všude jezdí lidé z protokolu. Na Hradě je celé oddělení, které se tím zabývá. Protokol a ochranka jsou lidé, které má prezident po svém boku neustále. Ředitel protokolu prezidentovi celou cestu kompletně připravuje
a neustále ho vede. Říká mu: teď půjdeme tam a tam, tady je možnost si odskočit, pojedete tímto autem. Pochopitelně ale potom dojde k situaci, kdy si prezident musí poradit sám. Například při večeři s hlavami ostatních států. Prezident musí vědět, jak se co jí, kdy se smí zvednout a kdy naopak nesmí. Předpokládá se, že prezident je na dostatečné úrovni, aby to zvládl. Václav Havel tyto věci skutečně věděl. Navíc byl velmi empatický, a tak se rychle učil od zkušenějších. Velkým učitelem mu byl Richard von Weizsäcker. Prezidenta Havla zasvěcoval do tajů politiky, řekl mu, jak 
s kým jednat, na co u koho dát pozor.

Jak se ti dva spolu sblížili?
K takovému sblížení bývá příležitost při společných setkáních. Osobní kontakty jsou naprosto k nezaplacení. Někdy lidé nadávají, kolik to stojí peněz, když se politici scházejí. Ale ty peníze by se stejně roztočily ještě horším způsobem, nikdo z běžných lidí by je nedostal. A to, že prezident může zvednout telefon a formou přátelského rozhovoru problémy se svým protějškem probrat, je naprosto zásadní.
Osobní vztahy v politice hrají tak silnou roli, že si to normální smrtelník nedokáže představit. Kdyby se Bill Clinton tolik nesblížil s Václavem Havlem, trvalo by podstatně déle, než by nás vzali do Severoatlantické aliance a než bychom se stali uznávanou zemí. Ale díky tomu, že se vysloveně spřátelili, Bill Clinton přijel do Prahy a šlo se k Tygrovi na pivo a na tlačenku, a když přijel Václav Havel do Washingtonu, šlo se k Billovi domů
a ten něco uvařil. To je nenahraditelné.

Připravují se politici na společná setkání i tak, že si zjišťují osobní záliby ostatních, aby pak mohli „nenuceně konverzovat" a navázat hovor i v osobní rovině? Třeba – po pravici bude sedět francouzský prezident, ten má rád Picassa, po levé ruce německý, ten zase chová jezevčíky. Musím se o nich něco naučit? Funguje to tak?
Ano, vždycky. Protože prezident pak při večeři musí konverzovat a musí vědět, 
o čem smí mluvit i o čem nesmí. Třeba že se nesmí svého protějšku ptát na manželku, protože noviny zrovna propírají jeho nevěru. Státní návštěva se připravuje několik měsíců a během přípravy se zjišťují všechny informace, které prezident bude potřebovat. Ekonomická situace, politická situace i osobní drby a záliby. Třeba že americký prezident miluje Klimta.

Takže pak prezident, pokud už ty znalosti nemá, honem „šprtá" secesi?
Dá se to tak říct. Například když jsme se dozvěděli, že Bill Clinton má rád právě Klimta, tak jsme mu jako dárek přivezli kravatu s Klimtovým motivem. Za rok, když jsme přiletěli znovu, vzal si ji Clinton na sebe. V tu chvíli vidíte, že to není jen formální vztah. Pak se lépe řeší různé diskrétní otázky, jako například v současnosti děti Michalákovy nebo to mohou být různé výměny špionů. O tom se veřejnost samozřejmě nedozví a právě takové věci jsou předmětem osobnějších hovorů.

A co když politik na nejvyšší úrovni nemá ten vzdělanostní či společenský základ, který potřebuje. Existuje nějaký vzdělávací plán?
Nic takového neexistuje. Ale hlavní problém je, že politici jsou většinou natolik sebevědomí, že si tuto skutečnost vůbec nepřipouští. Neumí jíst, neumí držet příbor, nevědí, co s pečivem, nevědí, co s ubrouskem, neumí držet sklenici… Ale že by měli potřebu se to doučit, to tedy ne.

Jsou naši politici ještě teď, více než 25 let po revoluci, k rozeznání jako „ti z Východu"?
Bohužel ano. Mladá generace, která má například zkušenost z Bruselu, už se umí společensky chovat. Ale politici ze starší generace, kteří nemohli 40 let vytáhnout paty a stolovat se učili od svého dědečka, který jedl lžící, ti mají stále ještě problém a je to na nich velmi patrné. Vidíte, že si neumějí uvázat kravatu, nevědí, že jim nesmí koukat chlupaté lýtko, když si přehodí nohu přes nohu. To jsou desítky detailů. Typické je, že nemají vůbec pocit, že by se to měli doučit.

Je u nás politik, o kterém byste řekl, že se společenskou stránkou nemá problém?
Určitě takoví jsou. Například perfektně oblečenými politiky disponuje TOP 09. Možná je to tím, že mají v čele knížete. Miroslav Kalousek je z tohoto hlediska dokonalý. Bohuslav Sobotka už se to také naučil. I někteří lidé
z ODS. Dříve to byli takoví ti lehce buranští podnikatelé, dnes už většinou vystupují na úrovni. Nejstrašnější případ je v současné době náš prezident. A je tragédie, že zrovna on je prototypem nevkusu a toho, jak by to nemělo vypadat.

Václav Havel nikdy nenavštívil Rusko. Jak hodnotíte, že současná hlava státu jede do Moskvy na oslavy konce 2. světové války za politické situace, jaká právě je?
Václav Havel skutečně na státní návštěvě Ruska nikdy nebyl. Byl tam jen jednou právě u příležitosti konce 2. světové války a letěl tentýž den tam a zase zpátky. Pokud jde o hodnocení situace, kterou popisujete, trochu chápu argumentaci Miloše Zemana, že nejede oslavovat Vladimira Putina, ale připomenout oběti, které za nás Rusko, stejně jako ostatní velmoci, položilo ve 2. světové válce. Na druhé straně jsme součástí nějakého společenství, které musí být solidární. Jakmile se začne rozpadat solidarita mezi námi, zůstaneme osamocení. Naše bezpečnost nikdy nebyla zajištěna tak jako teď, právě díky členství v alianci. Měli bychom tedy respektovat většinový postoj. Prezident ho měl přijmout a stejně jako ostatní říci: osobně si nesmírně vážím ruských obětí, ale moje účast by nyní vyzněla jako podpora současné politice Ruska. A s tou se smířit nemůžeme. Protože anektovat území jiných států je ve 21. století balanc na pokraji války.

Jak hodnotíte reakci premiéra Sobotky, který mu tu cestu de facto schválil?
Prezident je suverén, zastupuje stát navenek a vláda ho nijak usměrňovat nemůže. Vzpomeňte si, jak byl Václav Havel kritizován za podporu dalajlamy a Tibetu. Tehdy byl premiérem Václav Klaus a ten s tím zásadně nesouhlasil, protože potřeboval získat obrovský čínský trh. Dalajlama mu jenom kazil byznys. Mezi premiérem a prezidentem kvůli tomu byly neustálé rozpory. Ale prezident si může v zahraniční politice „dupnout". Kdyby ho vláda neustále sešněrovávala, nemusel by ten úřad existovat.

Existují v diplomacii nějaké jemné signály, podle kterých může znalý člověk vyhodnotit, že situace spěje k nějakému otevřenému vyhrocení?
Samozřejmě. Analytici všech ministerstev zahraničí, generálních štábů a zpravodajských služeb analyzují i ty nejjemnější signály, ze kterých dokážou vyčíst tendence vývoje politiky. Někdy je ale může něco nečekaného překvapit. Nikdo například nečekal, že vypukne po rozpadu Jugoslávie tak strašlivá nesnášenlivost na Balkáně.

Analyzovalo se to později, jestli ty signály byly, nebo nebyly?
Tehdy právě všichni selhali, protože to nikdo nedokázal odhadnout. Svět byl po rozpadu východního bloku úplně jiný a těžko se předvídalo, co se bude dít. Řekl bych, že analytici podle různých náznaků odhadnou tak z 90 procent vývoj správně, ale někdy je něco zaskočí.

Když se vrátím k vašemu působení u Václava Havla, stalo se někdy protokolární faux pas?
K jednomu se schylovalo, když měla přijet britská královna. Měla dorazit po poledni a Václav Havel od rána běhal po Hradě a pořád osobně upravoval „scénu" – přenášel vázy s květinami a podobně. Asi to vycházelo z toho, že byl divadelník. Šli jsme se podívat také na přípravu večerní tabule, přípravy byly v plném proudu, číšníci lezli v ponožkách po stolech, aby vše bylo dokonale rozmístěno a prezident najednou povídá: A kde má auto? Chtěl bych ho vidět.

Auto připravuje česká strana? Myslela jsem, že má královna svoje.
Dopravili ho sem Britové. Uskladnilo se na Hradě, kde bylo připravené, v poledne si ho měla převzít britská ochranka. Prezident kolem něj chodil a říká: Hm, to je krásné autíčko. A pak zničehonic otevřel dveře, sedl si do něho a začal dělat, jako že řídí. Já jsem si sedl dozadu, na místo kde sedí královna, 
a dělal jsem, že kynu davům. Najednou prezident zmáčkl startér a auto naskočilo. Mimochodem, Václav Havel byl vynikající řidič. Jezdil v očipovaných Lanciích.

Co to je?
Do motoru se dají čipy a auto pak několikanásobně zvýší rychlost. Ale abych se vrátil ke královninu autu. Prezident nastartoval a povídá ochrance: Kluci, otevřete mi ty dveře. Ochranka se ho snažila přesvědčit, že to nejde, jenže odporujte vrchnímu veliteli ozbrojených sil. Nakonec je přemluvil, otevřeli bránu a on vyrazil na nádvoří. Tušil jsem velký průšvih, přestal jsem kynout a zasunul jsem se hluboko do sedadel. Prezident objel nádvoří, vrátil se zpátky a naštěstí vše vidělo jen pár lidí. Ti ale pořádně zírali, protože když kolem vás jede královský Rolls Royce typu Phantom, spadne vám trochu brada.

Jak se připravuje večeře pro královnu, řídíte se tím, co má ráda?
Určitě. Musí se najít kompromis mezi českou kuchyní a osobní preferencí. Pijí se česká vína a měla by být česká kuchyně.

Je něco, co se na takové tabuli podávat zásadně nesmí?
Tabu jsou aromatické pokrmy – česnek nebo syrová cibule. Zjišťuje se mimochodem také seznam alergií.

Kde vznikl nápad představit královně prezidentovu kníračku Ďulu?
Prezident byl na ni hrozně pyšný. Ale ona měla za paničku Olgu a Václava Havla moc neposlouchala. Královna byla ale odmalička vychovávána mezi psy a koňmi, takže psi jsou pro ni normální součástí života. A pes to pozná. Bál jsem se, aby na královnu neskočila, neroztrhla jí punčochy nebo něco podobného, ale nic takového se nestalo. Ďula se nechala pohladit 
a vše proběhlo v klidu. Po mně, který se psů bojí, by určitě vyjela. Stejně tak to ale pozná kůň. Když jsme Juanu Carlosovi dali jako státní dar krásného bělouše, bylo to večer po státní večeři v Míčovně v zahradách, Juan Carlos mu položil ruku na šíji a kůň úplně zjihl.

Ladislav Špaček

Narodil se 17. srpna 1949.
Původním povoláním je pedagog, vyučoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.
Po sametové revoluci byl redaktorem a moderátorem Československé televize.
Od roku 1992 působil téměř jedenáct let jako mluvčí prezidenta Václava Havla.
Dnes pracuje jako konzultant v oblasti komunikace a etikety, o níž napsal řadu knih.
K tématu etiketa v běžných mezilidských vztazích i na nejvyšší úrovni, vystupuje také na nejrůznějších besedách, nedávno například v rámci Knihfestu v OC Letňany.
Má dvě děti, dceru Dariu a syna Radima, který se věnuje filmové režii.

DENISA HAVELDOVÁ