Setkání se čtyřiadvacetiletým Honzou z Vysočiny působilo jako běžná obchodní schůzka. Dokonce přišel v obleku a s úsměvem na tváři. Jako by ani nešlo o obchod s částí jeho těla. Honzův inzerát přitom zněl jasně: Prodám ledvinu. Ihned. Prodej lidských orgánů je přitom v Česku nelegální.

Umíte si představit, že byste darovali některý ze svých orgánů? Hlasujte v anketě (vpravo) a diskutujte (pod článkem)

Na inzerát redaktorka Deníku narazila na internetu. Stačilo pár e­mailů a s mužem, který chce podle svých slov prodejem ledviny vyřešit tíživou situaci své rodiny, se osobně setkala. Předstírala přitom, že ledvinu chce koupit pro svého umírajícího otce.

„Jan Novotný není mé pravé jméno,“ připouští mladík hned na začátku schůzky. „To bych mohl mít problémy s policií. Ledvinu prodávám, abych vyřešil finanční problémy své rodiny. Nebojte, jsem zdravý jako řípa, už jsem si nechal udělat všechna dostupná vyšetření,“ zdůrazňuje, když si zapaluje cigaretu a vyptává se na nemocného.

O transplantacích má hodně nastudováno, a říká, že svůj záměr probral se svou lékařkou. Ta mu údajně dokonce poradila, aby se vydával za bratrance zájemkyně o koupi. Na kolik si ledviny cení? V e­mailu tvrdil, že mu stačí 300 tisíc korun. „Nechci na tom vydělat, chci pomoci své i vaší rodině,“ tvrdí.

Na sérii prvních testů do pražského Institutu klinické a experimentální medicíny je ochotný přijet kdykoli. „Čím dříve to budeme mít za sebou, tím lépe,“ míní Honza. A tak jsme si plácli.

Na transplantaci ledvin čekají stovky českých pacientů. Pro někoho se orgán najde během týdne, jiný čeká několik let a mnoho nemocných se nedočká.
Nedostatek ledvin tak nahrává lidem, jako je Honza. Tedy těm, kteří si chtějí na černém trhu finančně pomoci a dostat se z dluhů. Nabídek typu: Prodám ledvinu, zn.: ihned, je na internetu hned několik. Znějí většinou podobně: „Dostal jsem se do velkých dluhů a chtěl jsem se zeptat, jestli se dá prodat ledvina. Jsem zdravý 32letý sportovec a bohužel jsem naletěl podvodníkům a nic jiného mi už nezbývá. Děkuji za info na mail.“
Většina inzerentů ale po oslovení nereaguje. Honza byl jeden z mála, co se ozvali.

Prodej je nelegální

Svou nabídkou se přitom vystavuje nebezpečí. „Prodej ledviny není u nás možný. Samozřejmě to nedovoluje legislativa a rozhodně se nejedná o etický přístup, kdy bohatí si kupují orgány od lidí ve finanční nouzi,“ říká přednosta nefrologie IKEM Ondřej Viklický. Tady loni provedli 250 transplantací ledvin. Dalších tři sta pacientů tu na vhodný orgán čeká. V průměru na ně přijde řada za 18 měsíců. Někteří ale potřebují pomoc dříve. Kam se mají obrátit?

„Já osobně jsem měl štěstí, ledvinu mi dala sestra, která se od začátku lékařům jevila jako vhodná dárkyně,“ řekl Deníku muž, který si přál zůstat v anonymitě. „Vím ale o dalších lidech, kteří byli v mé situaci a dokonce zvažovali, že se pokusí sehnat si ledvinu jinak než legální cestou,“ dodává.
Kde se dá sehnat? V některých zemích je prodej orgánů legální. Jinde se dají zákony jednoduše obejít. „Toto se děje hlavně ve třetím světě,“ říká Ondřej Viklický.

A jaký je právní stav v České republice? „Ledvinu nebo jiný párový tělesný orgán by teoreticky bylo možné prodat potřebnému člověku na základě zvláštní smlouvy. Za podmínky, že smlouva nebude v rozporu s dobrými mravy a je v souladu se zákony. Zde především s transplantačním zákonem. Obávám se však, že by žádný soud platnost takové smlouvy neuznal. Není totiž ve společenském zájmu, aby člověk v hmotné tísni prodával své neobnovitelné tělesné orgány,“ míní advokát Vladimír Vaněk.

Podle něj prodeji nelze zabránit, protože se prodávající může tajně dohodnout se zájemcem, navenek vystupovat jako ušlechtilý dárce a orgán tajně prodat. „V tomto případě by šlo o trestný čin,“ zdůraznil Vaněk.

Co musí orgán splnit, aby si ho mohl pacient nechat transplantovat? Kromě stejné krevní skupiny musejí testy potvrdit, že tělo nový orgán neodmítne. „O darování ledviny by tak měli uvažovat především příbuzní. Stačí kompatibilita v krevní skupině a negativní výsledek imunologického testu. A pochopitelně absence závažných onemocnění,“ popisuje Viklický.

Dárcovství ledvin od žijících dárců přesto není tak běžné, jak by mohlo. Loni takto v ČR odoperovali jen 34 lidí, celkem žijící osoby představují jen asi 10 procent dárců. Tomu odpovídá i fakt, že za první čtyři měsíce letošního roku transplantovali v IKEM 101 ledvin. Jen deset jich bylo od žijících dárců.
V počtu transplantací orgánů od žijících dárců Evropa výrazně zaostává za Amerikou. „V některých centrech USA se takových transplantací uskuteční více než padesát procent, v Evropě je to jen sedm procent,“ potvrzuje profesor Jean­Michel Dubernard, který jako první na světě provedl transplantaci tváře a rukou.

Transplantace z žijícího dárce, v našem případě z Honzy, má přesná pravidla: musí se jednat o párový orgán, nebo obnovitelnou tkáň, v době odběru není jiná vhodná alternativa, jde o darování osobě blízké a dárce se rozhodl svobodně a podepsal souhlas. Možnost darovat orgán jiné osobě než blízké musí vždy schválit odborná etická komise.

To by mohl být problém také v případě Honzovy ledviny. I pokud by se ukázalo, že má shodnou krevní skupinu s fiktivním otcem redaktorky, musela by transplantaci posvětit etická komise, a to by bylo v tomto případě nepravděpodobné.

Honza se ale svého záměru nechce vzdát. A to ani, když se dozví, že jsme novináři: „Moc mě to mrzí, tu ledvinu opravdu potřebuji prodat,“ říká. „Vím, že můžu mít problémy s policií. Ale jsem rozhodnutý.“

Lucie Boháčová, Martina Davidová

Naděje na orgán? Sňatek v Indii

Pořadníky na trans­ plantaci ledvin jsou plné lidí, kteří čekají dokonce několik let. Řada z nich, především těch z USA a Japonska, se vydává do zemí, kde je obchod s lidskými orgány povolený.

Zatímco většina států světa prodej orgánů považuje za neetický a zakazuje jej, problém s bobtnajícími listinami čekatelů a paralelně vzkvétajícím černým trhem vyřešila irácká vláda na konci 80. let legalizací prodeje orgánů. Obchod ale kontroluje stát. Prodej výslovně nezakazuje ani Pákistán a mezery v indických zákonech obchod s částmi lidského těla také umožňují.

Právě Indie byla do poloviny 90. let centrem legálního trhu. V roce 1994 však byl uvalen na toto podnikání zákaz. Přesto je zde stále možné potřebný orgán koupit, zákon se tu dá poměrně snadno obejít. Orgán lze totiž darovat v rámci rodiny, a tak nečekaně prudce stouply počty sňatků s cizinci.
Podobně jsou na tom i Filipíny. Ačkoli zde není prodej částí těla přímo povolen, ne­ existující státní kontrola je pro pacienty a kšeftmany z blízké Austrálie, kde je daleko přísnější legislativa, neodolatelným pokušením. Spolu s Pákistánem jsou Filipíny v současné době nejpopulárnějšími destinacemi na světovém trhu s orgány.

Pozadu však dnes nejsou ani Moldávie, Rumunsko, Turecko, Kuba, Brazílie nebo Jižní Afrika. Prodej částí těla tam přitom není povolen.
Zákaz platí i v Číně, nevztahuje se však na popravené vězně, pokud se jejich rodina nevysloví proti.

Je to etické?

Kvůli ilegálnímu obchodování a rozvinuté „transplantační turistice“ řada odborníků volá po legalizaci prodeje orgánů. Pro mnoho obyvatel chudých zemí je ale prodej ledviny jedinou možností, jak vyváznout z tíživé situace.

„Být přinucen cestovat do ciziny a ilegálně kupovat orgán od někoho, kdo zoufale potřebuje peníze, navíc bez dostatečného zdravotního zajištění a záruky, zda ledvina pacientovi sedne? To je neetické,“ cituje Sydney Morning Herald australského urologa Gavina Carneyho.

„Udělali jsme všechno proto, abychom dárcovství podpořili, ale počet dárců se za posledních deset let ani trochu nezvýšil. Jednoduše to nevypadá, že by byli lidé ochotni poskytovat své orgány zadarmo,“ musel však připustit Carney (aa)