Kromě sdělení obsahu je ale důležitá i forma komunikace, ohleduplnost, čas na konzultaci a probrání životních možností. A většinu z těchto věcí lékaři přehlíží, jsou ve stresu, není jich dost a mají na každého pacienta pouze chvilku, během které mu musí dát instruktáž a nechat jej podepsat papíry s informovaným souhlasem s léčbou. Pacient často ani netuší, co mu odborník říká, protože mu v hlavě duní: „Budu invalida."

Negativní myšlenky, pomalejší léčba

Podle vedoucí centra pro léčbu roztroušené sklerózy Všeobecné fakultní nemocnice profesorky Evy Havrdové tlačí český zdravotnický systém lékaře k co nejrychlejšímu rozpoznání a vyřešení problému. Dostatečně pak nenaslouchají a pacient pro ně není partner. Na fakultě se podle ní medici komunikovat nenaučí. „Málokdy si stihnou uvědomit, že ochota pacienta spolupracovat v doporučeném léčebném režimu bude plně závislá na tom, zda k lékaři získal důvěru a pocit, že se lékař zajímá o jeho problém a o překážky, které mu mohou bránit v dodržování léčebného režimu nebo v rozhodování samotném," říká profesorka.

Že nedostatek porozumění pacientům vadí, dokládají 
i stížnosti, které přicházejí na Českou lékařskou komoru. Přes 90 procent z nich se týká různých nedorozumění, v naprosté většině nejde o chyby 
v diagnostice nebo v samotné léčbě. Podle Havrdové se navíc v případě špatného psychického stavu zhoršuje i pacientovo fyzické zdraví, studie podle ní dokázaly, že například přibývá nejrůznějších zánětů, které se pak déle léčí. Po průchodu terapií pacienti také vykazují lepší výsledky na magnetické rezonanci. 
V centrech je ale nyní maximálně jeden psychoterapeut, kterého ale platí nadační fond místo pojišťovny. Současný stav je podle profesorky neudržitelný.

Situaci se snaží alespoň částečně změnit projekt, do kterého se zapojilo šest z patnácti center pro rouztroušenou sklerózu, v němž si osmdesát doktorů vyzkoušelo roli pacienta. Dozvěděli se, co ho zasáhne a co doopravdy slyší. Například subjektivní pocit, jak dlouho hovor s pacientem trval, se značně z pohledu každého z protagonistů liší. „Překvapilo mě, jak silné jsou představy lékařů o tom, jak by měli pacienti vypadat a jak by se měli chovat. Sebe z dialogu vytlačili s tím, že oni to dělají dobře," řekla včera herečka Milena Steinmasslová, která lékaře učila správné komunikaci. Podle Havrdové se nyní podobných projektů začínají chytat i lékařské fakulty, které zařadí umění mluvy s pacientem do svých osnov.

Časem by se tak mohlo zlepšit i celkové vnímání zdravotnictví, protože pacienti většinou při odchodu z nemocnice nehodnotí samotné vyléčení, ale jestli na ně sestra nebyla hrubá či zda se při pobytu v nemocnici dobře orientovali po budově.

JAN DRAHORÁD