Lékařka: Chceme, aby z českých dětí v zahraničí nevyrostli jen turisté

Když se Lucii Slavíkové-Boucher narodil před 18 lety syn, nechtěla, aby zapomněl na zemi své matky. S manželem žijí ve Francii, pobývali i v USA, ale jejich děti mluví perfektně česky a cítí se být jak Francouzi, tak Čechy. Nejen proto, že na ně jejich maminka mluvila rodným jazykem. Před deseti lety stála u zrodu projektu Česká škola bez hranic.

Dnes je předsedkyní občanského sdružení téhož jména. Díky nadšencům, jako je Lucie Slavíková-Boucher, se v 35 školách na celém světě seznamuje s českým jazykem, reáliemi a literaturou tisícovka dětí. Pochopitelně by to nemohli dělat bez osvícených sponzorů, kteří vědí, že taková investice se jim stokrát vrátí.

Když se řekne školy bez hranic, někdo si možná představí misionářskou činnost v Africe. Co se za tím ve skutečnosti skrývá?
Je to téměř misionářská činnost. České školy bez hranic jsou skutečně po celém světě, i když zrovna v Africe žádná není. Vyučuje se na nich čeština, historie, zeměpis českých zemí a literatura. Navštěvují je děti od 1. do 
9. třídy. Patří tam ale i předškolní výchova pro děti od 
18 měsíců, kde jde hlavně o jazykovou přípravu.

Pro koho je tento projekt určen?
Z 95 procent jde o děti ze smíšených manželství, zbytek jsou potomci českých rodičů, kteří jsou dlouhodobě v zahraničí, mizivá část jsou pak vnoučata lidí, kteří chtějí, aby jejich potomci mluvili česky. Pedagogy vybíráme vždycky v místě, protože jde o práci časově omezenou.

Jde tedy o dobrovolníky?
Všichni učitelé začínali jako dobrovolníci, u vedení škol je to pravidlo. Teď se zařízení, která mají spoustu žáků, snaží o honorování pedagogů, to je třeba příklad Paříže. Ale jsou to jen symbolické částky.

Jak probíhá organizace výuky?
Děti pochopitelně navštěvují školy v zemích, kde žijí. K normální docházce si pak přidávají dva předměty 
v češtině, buď o víkendech, nebo výjimečně odpoledne či večer. Ve Francii nemají výuku ve středu, takže tam je možné využít i tento den. Prostory nám poskytuje buď ministerstvo zahraničí, například v Českých centrech, nebo si je pronajímáme.

Je o vyučování zájem?
Obrovský. Trvale roste počet žáků i měst, kde se školy zakládají.

Vy jste s touto myšlenkou přišla v roce 2003. Co vás k ní inspirovalo?
První škola vznikla v Paříži. Měla jsem tehdy velikou chuť udělat něco, co by sloužilo České republice. A také syna, který se narodil v roce 1994, a já jsem chtěla, aby si mateřštinu rozvíjel trochu koncepčně. Obrátila jsem se na České centrum a v jeho rámci jsem začala organizovat setkání pro děti, jež se postupně měnila ve školu. Tento model pak převzaly ostatní země. S vedením všech našich zařízení jsem jako předsedkyně občanského sdružení Česká škola bez hranic prakticky denně ve styku. Kromě výuky organizujeme i další projekty, například každoroční letní tábor v České republice.

Teď mě napadá, že díky vašemu zanícení vlastně budujete velkou mezinárodní českou lobby.
O to v podstatě jde, vychovat v zahraničí generaci, která bude mít dvojí kulturu i jazyk a bude schopna žít mezi dvěma zeměmi. Vždycky ji bude schopna pochopit a spolupracovat s ní. Až tyhle děti vyrostou, v Čechách nebudou turisty, ale plnohodnotnými českými občany chápajícími svůj jazyk i dějiny. Je totiž nesmírně důležité, že procházejí výukou podle vzdělávacích plánů shodných s běžnou výukou v Česku.

Vašemu synovi je 18 let. Cítí se jako Francouz, nebo Čech?
Shodou okolností jsme 
o tom nedávno mluvili a on řekl, že není úplně Francouz ani Čech, ale obojí. Tak mu to vyhovuje.

MUDr. Lucie Slavíková-Boucher (45)

* Vystudovala Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Plzni, ve Francii získala atestaci.

* Působí jako rentgenoložka ve francouzské státní nemocnici Saint Antoine v Paříži.

* S francouzským manželem má syna (18) a dceru (14).

* V roce 2003 založila první Českou školu bez hranic v Paříži. Je předsedkyní občanského sdružení stejného jména.